Můj táta rád vyprávěl, jak - když už bylo staré mocnářství v posledním tažení - na Ústeckoorlicku vydával tamější rakousko-uherský komisař jednu nesmyslnou vyhlášku za druhou. Podepisoval je svým poněmčeným jménem Hlawa. A pak, když už to pro místní občany začalo být nesnesitelné, začali k tomu připisovat „...ale blbá“.
Jako občan tří zemí současně (Kanady, Spojených států amerických a České republiky) se můžu pochlubit třemi hlavami. Tedy těmi státnímí. A ani jedna z nich vyloženě blbá není. Ta nejstarší – s kterou jsem se kdysi co šéf českého diplomatického protokolu dokonce osobně setkal – je britská královna Alžběta Windsorová. Ta je současně tou nejvyšší představitelkou Kanady, země, jíž jsem se stal občanem v roce 1971. Co se týče kvalit, je tato hlava nesporně tou nejúspěšnější. Od té doby, co byla v roce 1952 korunována, se jí představilo třináct ministerských předsedů Velké Británie, počínaje Winstonem Churchillem. Ale protože důležitá rozhodování tradičně přenechává těmto pánům (a jedné dámě), je nesmírně populární osobou. Ovšem když v roce 1977 její někdejší snacha zemřela na následky autonehody a zanechala po sobě dva syny, z nichž jeden je následníkem trůnu, Alžběta musela čelit kritice. Tehdy se jí vytýkalo, že se poté ihned nevrátila do Londýna a že nad svým londýnském sídlem, palácem Buckinghamském, nenechala vyvěsit vlajku na půl žerdě.
No nevím, jak podstatné to bylo co do základních pravidel vládnutí. Snad to bylo chybou, ovšem dle mého názoru chybou zcela vyváženou Alžbětiným nesmírným smyslem pro povinnost, který už prokazuje 62 let. Ale budiž: dávám Alžbětě 1- .
Tou druhou hlavou státu, ke kterému taky náležím (už od roku 1954), je jakýsi Barack Hussein Obama. A tady je potřeba celou věc uvést na správnou historickou míru. Rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu ve věci Brown vs. The Board of Education of Topeka, které označilo rasovou diskriminaci v amerických školách za neústavní, přišlo v roce 1954. Tehdy jsem celkem neúspěšně studoval na vysoké škole na americkém jihu, takže některé následující jevy jsem mohl pozorovat osobně. Následovaly různé nepokoje, které několik černochů zaplatilo životem. Ale ani ti, co s právním rozhodnutím souhlasili, by se tehdá neodvážili věštit, že už za půl století se do Bílého domu nastěhuje černoch, navíc s arabsky znějícím jménem.
Co do reprezentace rozhodně patří Obama mezi ty lepší prezidenty. Nenechává si žurnalisty ofotografovávat jizvu po operaci žlučníku jako Lyndon Johnson, nesouloží se stážistkami sloužícími v Bílem domě jako William Clinton, nelže a v důsledku svých lží nemusí odstoupit ze svého úřadu jako Richard Nixon. Alespoň zatím se o ničem takovém ve spojení s jeho osobou nedozvídáme.
Zcela jiné je to s výkony jeho úřadu. V kongresu prosadil svůj Patient Protection and Affordable Care Act, tedy Zákon o ochraně pacientů a cenově dostupné péči, a o dva roky později jej dokonce dokázal u Nejvyššího soudu obhájit. Když uvážíme, že Spojené státy byly až do roku 2010 jedinou vyvinutou zemí bez povinného zdravotního pojištění, byl to nesporně výkon.
Ovšem v mezinárodní politice poněkud pokulhává. Zatímco jeho předchůdce, prezident Bush mladší, se dokázal zamotat hned do několika významných válek s velmi spornými výsledky, věčně váhavý Obama dovede vyhrožovat sankcemi, které se později jaksi vytrácejí - tedy typ počínání, které by se mnohdy dalo označit jako „skutek utek“. Současná nesmírně spletitá situace v Sýrii a Iráku není sice výhradně jeho vinou, ale rozhodně svým počínáním prezident Obama k její spletitosti přispívá. Amerika má tedy v současnosti prezidenta, který je už v určitém slova smyslu odepsaný (anglicky se to dá vyjářit pojmem „lame duck“, ochromená kačena). Doslouží ještě dva roky, ale podle ústavy už nemůže potřetí kandidovat. V současnosti veřejné mínění vůdči jeho počínání je jedno z těch historicky nejnižších, ovšem zde je nutno si uvědomit, že Harry Truman, který byl prezidentem, když jsem s rodinou do Ameriky v roce 1948 připlul, byl tehdy v obdobné situaci. Dnes se svým Marshallovým plánem, postojem v Koreji a vůči Stalinovi vůbec je po zdravém uvážení viděn historiky jako jeden z těch nejefektivnějších amerických prezidentů.
Ale tedy ten Obama. Zatím bych mu do vysvědčení napsal trojku.
No, a pak přichází Miloš Zeman, ta současná česká hlava státu, první český prezident vybraný přimou volbou, je tedy mužem z lidu. Bohužel, tentokráte poněkud příliš. Dalo by se říci, že to přehání. Soudě podle demonstrací proti němu a létajících vajíček, zdá se, že takhle si to stále stoupající počet českých voličů zdaleka nepředstavoval.
A nejde jen o jeho stanovisko vůdči Putinovi a Ukrajině, ale o jeho vystupování vůbec. Příliš často zapomíná, že už není „důchodcem z Vysočiny“, kde mohl volně používat cizí slova, které nejen že neumí správně vyslovovat, ale také si není vědom jejich dvojitého významu. („pussy“ v angličtině může znamenat nejen ženský orgán, ale také kočičku). A co se týče elegantního vystupování na veřejnosti je prezident Obama na špičce, zatímco prezident Zeman nesporně okupuje ten opačný extrém.
Prezident Zeman spolu s Václavem Klausem dokázali kdysi svou opoziční smlouvou dočasně svázat ruce české demokracii, ale ty doby jsou už dnes neodvratně pryč. Zbývá už jen jeden smutný, podnapilý a klopýtající klaun a jeho kolega, který se někdy až pateticky marně snaží vyrovnat legendě zvané Havel. Ten samý Havel, který před několika málo lety dokázal na čas vysvobodit prezidentský úřad z marasmu, do kterého upadl, a jehož busta dnes právem zdobí americký kongres.
A jakou bych dal známku této hlavě státu - tedy ne Havlovi, ale Zemanovi? Tedy sardel. Neboli pětku.