V pondělí jsem se zmiňoval o limitovaně statečném kocourovi, který nejdřív dělal ramena a pak přeskočil plot. Zachoval se moudře, ten kocour. Kéž by se Iris chovala vždycky tak!
Někdy se totiž chová jako cvok. Třeba dnes - metelila se na zahrádce a koukala, jestli se tam někde nepotulují nějaké nedovolené kočky, když tu najednou vylítla, začala ječet a proběhla otevřenými vraty na ulici. A kolem šel pán s tím největším psem, který se tu v okolí vyskytuje. Oba strnuli a s úžasem se točili a koukali, co po nich ta hubendíra chce!
Zvláštní věc. Dovedl bych to pochopit, kdyby byla na vodítku, neřku-li v náručí. Pejskové na vodítku se cítí jako by v protektorátu svého pána a skrze vodítko sčítají vlastní nepatrnou velikost s pánovou patrnou velikostí. Takový pejsek by ale zalezl a ztratil by se, kdyby vodítko zmizelo a s ním i pouto svazující ho se zdrojem udatnosti.
Kdepak asi byl zdroj Irisčiny udatnosti? Snad někde uvnitř její pošetilé hlavy. Třeba si občas myslí, že ji Bart naučil už všemu,co je třeba k úspěšnému pojídání jedlých psů umět. No, jedno ji ale nenaučil: jak se stát padesátikilovým rotvajlerem.
Chvála bohu.