Taky chtěla
Večer byla Ljuba v práci. Gari si šla lehnout nahoru, já zůstal s Norou dole a četl jsem si. Naprostý klid. Nastala chvíle, kdy našinec zatouží po tom, čemu se říká bílý sex, reálně vzato je to vyžírání ledničky v pozdních večerních hodinách. Odebral jsem se tedy k ledničce, ukrojil si kousek eidamu, a odřízl jsem si kousek i pro Noru. Pozorovala mě bedlivě z obýváku.
Myslíte, že to Gari – hluboce spící v pelechu nahoře v ložnici – neuslyšela? Pokud si to myslíte, jste stejně naivní jako já.
Takže taky dostala svůj kousek eidamu a odebrala se zpět na lože.
Pojď už
Odpoledne jsem natíral plot. Pejskové byli nadšení, že se něco děje. Po nějaké době u našeho domu zastavili přátelé, vraceli se z cyklistického výletu. Moc rád jsem odložil štětec a dal se do řeči.
Pro pejsky je to příležitost ke společenskému kontaktu. Nora se nechává hladit a taky Gari stojí o přízeň. Takže vytváříme malebnou skupinu, já s přáteli hovořím, pejskové se producírují. Pak to Gari omrzí.
Tlapkou do mě drcne.
Už toho bylo dost, pojď.
Takže jsem se rozloučil a šel dál pracovat. Plot nečeká.
Vrrr
Stalo se, že se odpoledne dostavili mladí včetně maličkého Eliáše. Bylo ho všude plno, vyskytoval se na čtyřech a více místech najednou. Nora byla na zahradě a Gari se ulila na moje kanape v pracovně.
V jednu chvíli chtěli mladí uzemnit Eliáše na moje křeslo u psacího stolu. Sotva ho tam posadili, ozvalo se ne moc hlasité, nicméně slyšitelné vrrr…
Gari nesouhlasila. To je pánovo křeslo. On na něm smí sedět. Nikdo jiný. Tak zní zákon smečky.
Chlupatý zvonek
Pracovnu mám v patře, domovní zvonek máme vyvedený do kuchyně. Nemám zrovna netopýří sluch, zvonek v kuchyni nemá šanci se ke mně prozvonit. Zato pejskové slyší dobře a fungují tedy jako zesilovače. Někdo zazvoní, já slyším prdlajs, pejskové slyší zvonek, štěkají, slyším pejsky a jdu otevřít.
Někdy ale štěkají jen tak. Štěkají různě a dá se poznat, kdy reagují na někoho venku. Planých poplachů je málo, ale občas jsou.
Nebo obráceně. Tuhle volá pépéelák telefonem, že je před barákem a má pro mě balíček. Zvonil, ale pejskové nereagovali.
Kdyby štěkali pokaždé, svět by byl příliš dokonalý.
Když prší
Odpoledne, sotva jsme vyrazili, spustil se deštík. Ne moc velký, spíš mírný. Zase ne tak mírný, aby se mi líbilo dělat dlouhé tůry. Takže jsem to ohnul hned za druhým rohem, zkrátka, obešel jsem Šmoulov a zamířil domů.
Pejskové z toho byli nejdřív zmatení, už si to sypali alejkou k lesu a divili se, co to do mě vjelo, že na ně volám. Došli jsme domů. Potřeboval jsem jim to nějak vysvětlit.
Pršelo. Nemělo to cenu dělat velkou tůru.
Venku ale už nepršelo.
Zkrátka, některé věci se těžko vysvětlují.