Včera se mi šichta trochu protáhla, Ljuba byla v divadle, a tak jsem seděl u počítače do půl jedenácté. Nora ležela kousek ode mne na podlaze. Kdepak je Garina, napadlo mě a šel jsem se podívat.
Kde by byla jinde, než v ložnici, a samozřejmě ležela Noře v pelíšku.
Když jsem vstoupil, zvedla hlavu a podívala se na mě.
“Tohle ti neprojde,“ řekl jsem klidně a tiše.
Okamžitě se zvedla a přestěhovala se do svého pelíšku.
Skoro jsem slyšel „já vím, ale chtěla jsem to zkusit“. Možná dokonce, že to řekla, ale na mě se musí nahlas.
Po stopě smradu
Už několikrát jsem tu psal o záhadném zdroji smradu. Pro naše pejsky má neodolatelnou přitažlivost. Smrad je to šílený – a podivný. Není to smrad mršiny, ani exkrementů, není to rybí smrad. Je příbuzný závanu magi – toho koření do polívky, ovšem ve velmi zahnusené podobě.
Teď k té stopě. Naše Nora ráda vyhledává petflašky. Vleze do křoví a vytáhne petku zahozenou nějakým hovadem. Nese ji, klade mi ji k nohám, já do petky kopu a ona ji honí. Takto jsme dopravili ke koši na odpadky nebo do popelnice doslova stovky petek – obvykle to dopadne tak, že Noru hra omrzí a zbytek cesty nesu ožužlanou petku sám.
Tak tomu bylo i posledně, podotýkám, že ji Nora našla v lese. Taky jsem kopal atd., taky ji omrzela, sebral jsem ji a… ouha! Ona měla v sobě zbytky jakési záhadné kapaliny, jako olej to vypadalo a byl to ten smrad! Já tu tekutinu viděl už při tom kopání a myslel jsem, že v ve flašce měli dřevorubci olej na mazání řetězu motorové pily. Ale nebyl to olej. Byl to ten smrad. A teď: co to proboha může být?
Střídání
O víkendu jsme byli u kamaráda na jeho chalupě daleko, daleko za Rumburkem. Velkolepá výprava, včetně kompletního psího osazení, tedy včetně Gari a Nory, plus výbava, pelechy, mističky, pytel s granulemi a pár dalších drobností. On ten kamarád má taky pejsky, dva chrtíky. Ti zůstali v Praze.
Přijeli jsme (měli jsme klíče, kamarád přijel později) a naši pejskové hned… čmuchy čmuchy, vyčmuchávali chrtíky. Ti tam měli v kuchyni taky pelechy, tedy, chrtíkovské minipelíšky. Ty jsme uklidili, na psí kanapíčko natáhli naši deku, vše upravili a od té chvíle patřila kuchyň Garině a Noře.
Je mi jasné, že příště, až kamarád přiveze chrtíky, hned vpadnou do kuchyně a hned … čmuchy čmuchy, kdo se nám tu válel na našem kanapíčku?
Jako v té pohádce o dědovi Vševědovi. Čichám čichám člověčinu, koho tady babo máš?
Že by věk?
Ráno dávám pejskům granule. Vypadá to tak, že sejdu z patra do kuchyně, Nora jde se mnou. Gari se uvelebí v Nořině pelechu, protože ten je mnohem, ale mnohem lepší. Otevřu skříň a zabořím obě dlaně do piksly s granulemi. Levá, pravá. Hodím jednu grst Noře do misky. Granule zazvoní, je to něco jako gong. Pak počítám vteřiny. Hodím granule do druhé misky. Do šesti vteřin od úderu první misky přibíhá Gari.
Minulý týden to bylo sedm vteřin a dnes opět sedm. Šest a sedm vteřin, to je poměrně značné pozdržení! Čímpak to asi může být? Možná Gari zlenivěla, možná drží dietu. Nora už taky neběhá po schodech jako to bejvávalo. V tom se po mně opičí.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena