V osm večer se Garina zvedne a jde ke dveřím pokoje, v kterém má noční pelech. Nora zase ví, že se v devět večer jde na zahradu čůrat a pak se jde spát. Je to proces poněkud komplikovanější, protože Nora jde čůrat a štěká u toho a Gari to slyší ve svém pelechu a vyletí a jde Noře pomáhat. Principiálně to ale chodí podle časových údajů.
No jo, ale teď je změna času, co s tím? Ano, píšu tohle povídání v sedm zimního, ale Gari opravdu už přešlapuje u dveří pokoje. Hodiny jsem po domě už přenastavil, i v autě už je mám správně. Ale co se psem? Jak se přenastavují hodiny v pointrovi?
Kramlí na kovid
Na procházce s pejsky jsme s Ljubou uviděli hromadu plechovek a dalších železných krámů. Nedaleko Woodstockové loouky se narodila černá skládka. Ale ne někde ve křoví, rovnouve škarpě: hned u cestu, jak to tam hovado dovezlo autem a vyhodilo.
Pěkně jsme si zanadávali na lidská prasata.. Jako by ten s odpuštěním člověk nemohl odjet do technického dvora a složit to tam?
Nejsem hovado, a tudíž jsem v pondělí odjel do technického dvora u nás ve vsi s naším haraburdím. No a vida ho, kovida: za účelem epidemie je technický dvůr zavřen…
S rezavými kramlemi pod hlavou mohu teď uvažovat, jak asi přispějí k porážce pandemie tím, že je mám doma a ne ve sběru.
Blbě vidí!
Jdeme už domů. V sousední ulici si postavili hned u plotu nějaký přístavek, nespíš s udírnou: je to zeď, vidím střechu a na ní komín. Nora to vidí jinak: střecha a na ní sedí kocour. Štěká.
Tak si to vysvětluju: myslí si, že ten kocour je komín. Nejspíš blbě vidí, ale brejle nepřicházejí v úvahu. Nebo je v tom ještě jiný záměr? Křivolakými cestami se ubírají myšlenkové pochody naší Nory.
To jsme to vymňoukli
Vyšli jsme z domu, zahnuli za roh a pak za ještě jeden roh. Z tohoto místa už je vidět takzvaný Cíp, lesík poblíž někdejšího prasečáku, dnes je to hřiště pro děti a prostranství pro pořádání zvolských taškařic, jako jsou poutě, koncerty a lunaparky. Odtud už pejskové běží, co jim nohy stačí, aby zapadli do Cíípu.
Jenže teď se spustil déšť tak hustý, že Cíp zmizel a pejskové se na mě otočili: Co tohle jako má bejt?
Na odpověď nečekali a mazali domů, zase – co jim tlapky stačily. Byl to první historický úprk, ještě nikdy se před tím nestalo, aby takto dobrovolně vzdali procházku.
Přiznám, že jsem to bral jako mimořádně dobrý nápad.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena