Neviditelný Pes

BEST OF HYENA: Opět světlušky

2.12.2019

Večerní procházka? Vždyť to bylo v pět odpoledne. Tma jak v pytli a po louce běhají dvě bludičky, jedna červená, druhá modrá. Červená pochází z červeného svítícího obojku, ten má Gari , a modře svítí Nora. Koho napadne, že je to symbolika na ose čert – anděl, má pravdu.

Podle pohybu světýlek ve tmách se ale nedá rozeznat hodné běhání a zlobivé běhání. Dámy se občas přiběhnou na mě podívat. Chodím po cestě a promýšlím závěr románu Ultimus, už se opravdu chýlí ke konci. Chodím sem a tam, dumám a světýlka těkají.

Bohužel i myšlenky těkají, jako ty světlušky.
Zapískám tedy a půjdeme vymýšlet domů.

Odhalena

Sedím v obývacím pokoji a čtu si. Gari poklidně podřimuje ve svém křesílku. Něco se jí asi zdálo, protože se pohnula a co se nestalo: na podlahu vypadla z křesílka vanička od sejra, taková ta podlouhlá, trojúhelníková.

Jdu ke Garině, zvednu krabičku a ptám se:
“Můžeš mi to nějak vysvětlit?“
Gari zvedne oči a upře je na vzdálený bod imaginárního obzoru. Nevím, o čem mluvíš, pane. Nikdy jsem neviděla ten podivný předmět, který třímáš v ruce, dává mi najevo.
Večer se vrátila Ljuba a řekl jsem jí, co se přihodilo.
No jo… Sejra… Byl na kuchyňské lince… Rekonstrukce události byla krátká a průkazná. Jen jedno zůstalo záhadou. Jak to, že se po tak velkém kusu Garina nepoblila?
Záhada objasněna v půl třetí a pět minur ráno. Garina se poblila.

Vyhlížení

Je krásně hnusné počasí a vyhlížím na sobotu lokaci, kam bych chtěl jít fotit svým velkoformátovým foťákem, americkým Graflexem z roku 1949. Pejskové jsou moji asistenti. Přemýšlel jsem o té lokaci, když jsem byl s pejsky v Břežanech na procházce. Tam je jezírko s kachnami a to je předmět jejich velkého zájmu.

Zajel jsem se podívat do Prahy k Železničnímu mostu, měl jsem ve vzpomínce, že je to tam hodně starosvětské, na té smíchovské straně. Přijel jsem tam s asistentkami v autě. No jo, ale sídlí tam podle mého odhadu tak sto padesát labutí. Že by asistovali, ti moji drazí čtyřnozí průvodci?

Nemohu o tom pochybovat. Najdu tedy jinou lokaci.

Pelech toho druhého

Gari s Norou mají svoje pelechy v ložnici. Je stanoveno, který patří jedné a který druhé. Je v tom řád téměř vojenský, každý víme, kde kdo spíme, pejskové, Ljuba i já.

Přes den zavíráme dveře ložnice, protože ten nejoblíbenější pelech, zvláště nejoblíbenější u zlobivých jedinců, je lidská postel. Nicméně občas přece jen dveře zůstanou pootevřené a jedincové proklouznou dovnitř. Když je lidská posádka v domě, jedincové na postel nelezou, ale naprosto vždy a se stoprocentní jistotou si Gari vleze Noře na pelech a naopak Nora ulehne na pelech Garině.

V tom se postoj psí shoduje s tím lidským: víme, že ten druhý má všechno lepší.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena



zpět na článek