Nora objevila, že se nemusí válet jenom na svém křesílku anebo na lehátku na zahradě. Zajímavé je stanoviště na rohožce před domovním vchodem a taky to není špatné na trávníku v předzahrádce. Odpoledne je tam chládek a hlavně – kolem chodí lidé a je možné na ně štěkat. Pravda, člověk, tedy pes, je daleko od rodiny, ale to se dá kompenzovat tím, že se na rohožku nebo na trávník přenese propocené tričko.
Tričko nevadí. Štěkání vadí. Věc je v procesu, řeším. Snad se najde kompromis: tričko ano, štěkot ne, to by byl ideál.
Se nebojíme, ale když, tak strašně
Večer zase někdo střílel nebo pouštěl rachejtle, byly to rány a Nora přiběhla a klepotala se. Vzal jsem ji na klín a klepotali jsme se tím pádem oba, ona primárně, já následně. Zavelel jsem tedy:
Bude dobrota!
Zamířil jsem k ledničce a vytáhl kus sejra. To už taky Gari usoudila, že je součástí diskriminované menšiny zasluhující reparaci, a připojila se k Noře. Samozřejmě jsem jí neřekl – ty se neklepeš, ty nemáš nárok.
Sejra je mocný utěšitel. Měl bych nárokovat na původci těch ran nějakou kompenzaci za sejra, měl jsem ho na zejtra k snídani. Ale kde ho dohledat? Prej má sklad někde v Bejrútu, v přístavu, zkusím si to vygůglit.
Pokažená radost
Jdu s pejskama po cestě a najednou zezadu přiletěla vosa a dala mi žihadlo do krku. Bez provokace, bez máchání rukama, jen tak, zle, zákeřně. Bolelo to jak čert, stačil jsem ji shodit a pak už to jen bolelo a já přemýšlel, komu si postěžovat.
Pejskům je to fuk. Nevěřím těm zkazkám, že sebou pán sekne a pes běží pro pomoc. Já sebou za dobu, co mám psa (37 let), už mockrát seknul a maximum, co se dá od čokla čekat, je, že přijde seknutého pána očuchat. Ljubě jsem si postěžovat nemohl. Minulý týden ji taky štípla vosa a měla alergickou reakci a byla u doktora. Co je proti tomu moje štípnutíčko! Po chvíli jsme potkali sousedku, taky se psem. A hned jsem si jí postěžoval, jak na mě byla vosa hnusná.
“Vosy jsou potvory. Minulý týden mě štíply tři najednou a jedna z nich mi vlezla pod plavky, ani nevím jak!“
No tak vidíte. Jsem štípnutej, a i ve svém štípnutí bezvýznamný lazar!
Sedmý schod
Všichni známe mystérium sedmého schodu ze Svěrákovy Vesničky mé střediskové. Takových sedmých schodů je bezpočet. Jeden takový máme na zahradě. Je to místo, kam si chodí lehat naše Nora a tam byste ji nejspíš našli i dnes.
Je ve stínu. Dobře, ale ten stín vrhá neprůhledný plot plus živý plot, co máme se sousedy, v délce nějakých pětadvaceti metrů. Tam se nejlíp daří trávě, je nejzelenější a nejšťavnatější. Ale jen jedno místečko v téhle délce Nora vyhledává. Zkoumal jsem to místo. Nepřipadá mi ani chladivější, ani vlhčí, ani voňavější, ani nic.
Je to mystérium. Mystérium sedmého schodu. Je prostě nejlepší pro uchlazení psa v horkých dnech.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena