Dětství jsem strávil ve vesnici Slapy. Na místní márnici, hned u kostela, tam zbyl z konce války nápis azbukou: MIN NĚT. Bylo to takové uklidňující zjištění, že tam na cestě, kudy jsme chodil do školy, není žádné minové pole. Vzpomínám na ten nápis teď, kdy zase bydlím ve vesnici. V hlavě nosím pomyslný plánek pomyslného minového pole. Kde jsou ložiska smradů, ve kterých se Gari a Nora rády vyválejí? Pomyslná mapa, navíc proměnlivá. Jedno takové ložisko bylo v hromadě suchých větví nedaleko nohejbalového hřiště v Markovičkách. Tam už min nět. Ale silně zaminované je místo zvané V cípu, a samozřejmě zapovězená je zóna za Chaloupkami, tam je úložiště jakéhosi hnoje.
No a včera se mapa obohatila o další minové pole. Je to uprostřed posekaného a vzápětí zoraného pole, přilehlému k Březovské cestě. Co jen to může být, ta mazlavá zelená hmota? Z dálky jsem bezmocně pozoroval, jak se v tom vyválela Nora, Gari přihlížela, načež Nora uspokojena vstala, ustoupila a udělala místo své kamarádce a pak už jen přihlížela Garinčinu rozkošnickému převalování.
Takže kolem toho pole přestanu chodit.
Trasa našich procházek začíná být velmi, velmi klikatá.
Zase ta Gari
O víkendu jsem byl doma sám s pejsky, Ljuba s Annou a kamarády byly na výletě v Mikulově. Udělal jsem spoustu práce a kolem toho vznikne spousta, abych tak řekl, vedlejších produktů, takže telefonát „už jsme na cestě“ je něco jako poplach vyššího stupně. Ale z Mikulova cesta dlouhá, takže jsem vše uklidil, ustlal, umyl a k pořádku přivedl. Pejskové mi pomáhali ze všech sil. Oni jsou nadšení jakoukoli činností a nepoznají, že uklízení je cosi, co nepatří mezi priority v seznamu mých aktivit.
Závěrem jsem kutil cosi na zahradě, opět za psí asistence, načež slyším auto, jdu se podívat, ano, přijíždí červená Honda, klapnou dveře, Ljuba vystupuje.
Jistě jsem nečekal, že uslyším „ty tady máš ale pěkně uklizeno“.
Taky jsem ale nečekal, že uslyším „máš psa na ulici“.
Ta zatracená Garina využila nějaké chvilky a proklouzla dvířky, asi když jsem nesl pytle do tříděného, a od té doby obejdovala před vrátky.
Jak to, že jsem měl pocit obou psů?
On ten jeden dovede udělat dojem, že jsou dva až tři.
Ječák
Velmi dobře se mi podařilo přesvědčit Gari a Noru, že při zpáteční cestě lesem se mají zařadit zařadit za mne a čekat, až vykouknu na silnici, jestli nejede auto, a rozběhnout se až na povel volno. To jde výborně, funguje to, tím spíš, že to podpořím dobrůtkami. Co se mi ale nedaří? Nemůžu přesvědčit hlavně Noru, že není nutné se řítit ze schodů o zlomkrk, na podestě brát zatáčku smykem a ječet u toho jak hasičská siréna.
Gari taky pádí dolů, ale mlčky. Snažím se jít příkladem. Jdu pomalu, hovořím klidně, dělám vznešená gesta. Jenže Nora si to vyloží tak, žeje venku invaze kocourů a je třeba proti nim nastoupit do boje. Chová se, jako kdybych volal: Na kocoury, vpřed!
Ale venku není kocourů. To já si jenom jdu do kuchyně pro brejle zapomenuté na stole. Proč tedy tolik řevu?
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena