Máme za sebou už třetinu procházky, jsme na místě zvaném Chodníček a kde se vzal, tu se vzal, pejsek rodu výmarák, nám dobře známý. Na vodítku. Problém v tom, že na lidském konci vodítka nikdo nebyl. Výmarák sebou škubnul a byl ten tam a kamarádil se s mými holkami. Co teď? Obejdoval jsem tam nějakou chvilku v naději, že se někdo objeví, že uslyším hvízdání a volání, jak už to bývá, když se pes zdejchne a pán po něm pátrá. Už jsem si říkal, že ho na to vodítko uvážu… a konečně se objevila paní. Z toho, co říkala, jsem pochopil, že za to nějak můžu já.
Odpoledne jsme byli zase úplně jinde. Jdeme a přilít chrt v pestrobarevném kabátu. Vrátil jsem se ve směru, odkud přiběhl a chrt se vrátil k paní.
Něco na mě volala. Jsem hluchej, takže jsem ji moc neslyšel. Říkala něco v tom smyslu, že za to můžu já.
Konec konců, co jiného měla říkat?
Na slovo
Na procházce se pejskové – obvykle – zastaví před rozcestím a koukají, kudy se půjde. Zde se musím přiznat k ješitnosti. Když je někdo poblíž a kouká a slyší, volám:
Jdeme vlevo! Nebo: Jdeme vpravo!
A jsem rád, jak lidi žasnou, že mi pejskové rozumí. On je v tom samozřejmě trik, oni koukají, do kterého směru kejvnu, a tam se vrhají, ale efekt to hodí.
Nicméně fakt rozumí. Stačí, abych Noře řekl: Jdeme nahoru, a už se žene ke schodům. Do schodů ji musím nosit, zrovna tak ze schodů, ale nevzpouzí se a na pokyn Jdeme nahoru běží ochotně.
Taky bych běžel, kdyby mě někdo chtěl nahoru vynýst.
Příliš mnoho rizota
K obědu jsem si udělal rizoto, velmi veganské. Rýže základ a v něm hrášek, mrkev a proužky papriky. Klohnil jsem to na plynu z plynové bomby podle instrukcí Ljuby odšedší do práce. Pánev mi drobet vybuchla, ale nebylo třeba volat hasiče. Výsledek byl poživatelný, nicméně porce tak velká, že o přebytek jsem se dělil s pejsky.
Sežrali to. Ani se moc netvářili. Těžko jsem se zbavoval nepříjemného pocitu, že je šidím. Rýže, no dobrá, Hráček, dejme tomu. Ale ta mrkev…
Promiňte, přátelé.
To se ještě nestalo
Za ta léta, aby se stalo něco, co se ještě nestalo? No a vidíte, stalo se to.
Ljuba byla ještě v práci, já šel s pejsky odpoledne na procházku. Máme základní okruh v okolí Zvole, ale stalo se, že jsem šel s pejsky po směru hodinových ručiček a ona proti. Potkali jsme se… obvykle je to tak, že pejskové jdou pak s ní. Oni ji jaksi považují víc za pána než mě. OK, šli s ní a najednou hupky dupky, ohlédnu se a Nora za mnou. Připojila se ke mně. Gari ale capkala dál s Ljubou.
Nic zásadního se z toho usuzovat nedá. Jenom to, že došlo k něčemu, k čemu ještě nikdy nedošlo, tečka.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena