Pohřbívání ptáčka
Další ptáček narazil zobáčkem na prosklené dveře do kuchyně a zůstal ležet na terase. A teď to dilema: mohl bych tam vyvěsit siluetu dravého ptáka, jak se to dělává, jenže kousek dál stojí na terase krmítko na něm se živí desítky takových ptáčků. Co s tím? Taky bych mohl odstranit to krmítko a ptáčkové by nelétali a míň by jich naráželo zobáčkem na sklo. Jenže by hladověli.
Taky bych mohl počítat s evolučním vývojem, třeba se u ptáčků vyvine nějaký radar, jako mají netopýři, radar či sonar. Ale těch pár miliónů let vývoje je příliš dlouho i na moji trpělivost.
Zabalil jsem ptáčka do ubrousku s tím, že ho pohřbím v lese. Jenže pak jsem spěchal, odvezl tělíčko v ubrousku až do města a vezl ho zpátky. Před zbraslavským nádražím jsem při zpáteční cestě nabral stopařku, paní ve věku, docela řečnou. Všimla si balíčku vedle mě. Měla pocit, že tam mám svačinu. Bylo na ní vidět, že se chce zeptat, jestli je to žemle se sejrem nebo se salámem nebo kobliha nebo buchta, nebo snad loupáček, taky by to mohl být dalamánek.
Nechtělo se mi vysvětlovat, že vezu mrtvého ptáčka pohřbít v lese.
Ve Vraném vystoupila před závorami, plna nejistoty.
Ptáčka jsem uložil o tři sta metrů výše, v lese, do dutiny v pařezu.
Blbnutí s hesly
Bylo by nejlepší, a asi k tomu dojdu, mít u počítače, k monitoru na řetězu přikovaný tlustý sešit s hesly. Jedno heslo (pardon, není to heslo, je to klíč, ale vlastně je to heslo) mám napsané na jednom z CTR monitorů počítače, který používá Ljuba - je to klíč k vnitřní wi-fi síti, něco jako Befe1mele*pese!veze. Pak mám asi dvacet různých hesel, k poště, k redakčním systémům a bůhvíčemu ještě. Nepoužívám Internet Explorer od Microsoftu, protože si nechce pamatovat hesla, používám Firefox. Tředa ten poslední IE to umí, odmítl jsem si ho nainstalovat, už s těmi pány nechci mít víc společného, než je bezpodmínečně nutno, i ten jejich Word si mohou strčit mezi dva chleby, když máme OpenOffice.
S hesly je to fakt zábava. Dejme tomu Skype. Přihlašovací jméno si pamatuju, ostatně je k nalezení v adresářích Skype, je to jméno jedné mé románové postavy Astonvarga. Nějaké heslo jsem samozřejmě měl, Firefox si ho pamatuje. Ale na notebooku to nějak přestalo fungovat. Takže - nové heslo.
Zapomněli jste heslo? Na to je procedura, vypadá asi takto:
Dostanete se na webovou stránku pro změnu hesla. Musíte napsat emailovou adresu, na kterou vám pošlou "známku" což je vlastně jejich heslo. Jenže na jakou emailovou adresu? Mám jich pět a kterou jsme použil, když jsem se původně ke Skype hlásil? No přece tu pátou. Na pátý pokus jsem dostal známku. Takže nové heslo. Vymýšlím heslo. Podotknu, že pro zvýšení efektu to trochu přeženu, ve skutečnosti to nebylo tak dramatické, ale nějak takto to vypadalo:
Nové heslo - Iris, submit.
Odpověď: Heslo musí mít šest až osm písmen.
Aha. Tak tedy Iriska, submit.
Odpověď: Heslo nesmí obsahovat dvě stejná písmena.
Hýml, povzdech. Tak tedy Arisek.
Odpověď: Heslo musí mít aspoň jedno diakritické znaménko.
Doprdele. Co tedy Arisek!
Odpověď: Heslo musí obsahovat aspoň jedno číslo.
Vy kreténi, co tedy 1Arisek!
Opověď: Heslo musí začínat stejným písmenem, jako e-mailová adresa.
Bando prašivých kojotů, n1Arisek!
Odpověď: Heslo má moc písmen.
Tak tedy se smažte v pekle, kéž vás ďábel postihne padoucí nemocí, heslo n1Arisk!
Odpověď: Nyní uveďte e-mailovou adresu použitou při prvním přihlášení.
To je jednoduché, byla to přece ta pátá. Jenže... která byla ta první?
Iris oficiální
Jednou za čas máme v Institutu digitální fotografie slávu. Uzavírá se náš nejprestižnější kurz a po tříměsíčním studiu vyhodnocujeme závěrečné práce žáků a rozdáváme diplomy. Včera se Iris účastnila té slávy se mnou.
Je to nenáročný účastník. Připravím jí pelíšek vedle své židle a ona na něm spokojeně podřimuje. V sále je přítmí, promítáme si fotografie a diskutujeme o nich. Jen občas Iris zmizí - a já najisto vím, kde ji najdu: v místnosti, kde se z krabic vybalují a na talíře servírují obložené chlebíčky.
Trvá to od deseti dopoledne asi tak do tří. To je prezentace fotografií a diskuse uzavřena a rozdávají se diplomy těm, kdo splnili úkoly na stanovený počet bodů. My lektoři pak stojíme v řadě, posluchači si chodí pro diplomy a my jim gratulujeme.
Tentokrát nás bylo o jednoho víc, do řady se vsunula i Iris a tvářila se úměrně vážnosti chvíle.
Jen na sám závěr zmizela a procházela se pak po chodbě. To když jsme dělali skupinové foto za pomoci velkých ateliérových blesků. S blesky ona nechce mít nic společného. Blesk, ať je jakýkoli, je příliš blízký příbuzný bouřky.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena