Neviditelný Pes

VZPOMÍNKA: Prolínání

16.11.2009

Stával jsem na kůru v první řadě. Hned ze dvou důvodů, které oba souvisely s mým vzhledem: byl jsem snad nejmenší ve třídě, tudíž bylo žádoucí, aby mne bylo vůbec vidět, a to tím spíš, že jsem měl vážný, poněkud posmutnělý výraz. To byl ten druhý důvod. Později mi pamětníci říkali, že můj výraz byl dojemný. Jen nevím, jak to mysleli. Leč co víc si přát v kostele. Pak tu byl ještě jeden moment mého chování ve svatostánku, o němž se zmíním na závěr. Až do třetí třídy jsme ještě měli výuku náboženství, než ji pokrokové reformy školství jako škodlivou zakázaly. Náboženství coby opium lidu. Bylo zažehnáno nebezpečí, že bychom se už v dětství stali narkomany.

Sotva by se to stalo, protože sama výuka hraničila s vyprávěním pohádek – co říkat tehdy sedmi či osmiletým. Když se srovnávám s dnešními dětmi toho věku, pak my jsme byli asi mnohem dětštější. Absence televize s filmy ať již rázu thrillerů nebo žánru romantického vedla k tomu, že nebylo snadné seznamovat nás se všemi zásadami Desatera. Některá přikázání byla jasná. Osmiletým se však obtížně vysvětlovalo, jak je to s přikázáním šestým, a zvlášť pak s devátým. O smilstvu jsme moc netušili, a sotva bylo jasné, proč bychom měli žádat manželku bližního svého nemajíce v té době ani vlastní. Lepší byly biblické příběhy o různých zázracích, bližší našemu chápání bylo zázračné proměnění vody ve víno. Po tom jsme ve skrytu duše toužili. Zázrak sice neproběhl, ale příležitost potají ochutnat skutečný alkoholický nápoj se některým z nás naskytla. Vzkříšení Lazara bylo vzhledem k našemu věku zatím málo atraktivní.

Nepokradeš, stejně jako nezabiješ, bylo srozumitelnější. I když … bylo to krátce po válce, která toto přikázání, zvlášť druhé z nich, totálně popřela. Navštěvovali jsme v rámci výuky pravidelně kino, na odpovídající výročí, kdy jsme se stávali svědky pádu Berlína, případně stalingradské bitvy, kde se to mrtvými jen hemžilo. Zabíjeni byli nepřátelé, občas však padl i kladný hrdina. Když jsem pak viděl anglický film Kruté moře, knihu poslouživší předlohou jsem četl až po mnoha letech, byl jsem poněkud zmaten. Děj se odehrával na frontě, kde podle tehdejší školní výuky zdánlivě ani neměl být. Proč se bojovalo i na moři? Vysvětlení se mi dostalo doma.

Na to navazoval postřeh, ono se to nedalo přehlédnout, že strejda, byl to ve skutečnosti jen náš dobrý známý, na nějaký čas odjel. Kam, to dospělí zprvu nějak zamlouvali a teprve později vyrukovali s pravdou, že je na šest let, ne však na cestách. To už jsem věděl, že v té Anglii také za války byl, nikoli na moři, ale v letadle. Dopadl by stejně, kdyby byl býval sloužil na moři. Oficiálně se z něj stal nepřítel, anglický špión. Vyznal se v motorech, sice leteckých, nicméně základ pro další život po návratu z vězení to byl. Po propuštění z našich věznic někdejší štábní kapitán československé bombardovací perutě Britského královského letectva opravoval auta.

Náš svět náboženské výuky dostával postupně narůstající protipól. Předchozí řádky už něco naznačují. Škola nás vedla k třídnímu pohledu a filmy před chvílí zmíněné, již tehdy barevné, byly součástí nového směru. Bylo třeba slavit patřičná výročí, například jakéhosi výstřelu z plavidla, věděli jsme, že to byl křižník, kterýžto akt znamenal cosi významného. Jak dalece, to jsme jako šesti či sedmiletí moc netušili, ale plavidlo bylo třeba na podzim v rámci výuky kreslení umělecky pojednat. Když jsem pak po mnoha letech stál u skutečné lodi, uvědomil jsem si, že jsem vždycky maloval o jeden komín víc. Možná, že to byla chyba předloh, ale možná také umělecká licence. Více komínů, víc motorů, popluje to rychleji. Lodní konstrukce není doménou dětské mysli.

Ona výročí bylo nutno oslavit besídkami. Zvlášť jedna se mi vryla do paměti, kdy se žádalo, aby vybraní žáci přednesli vybrané básně. Protože ve výběru byla také báseň sovětského autora, kdosi rozhodl, že hluboký dojem by na hosty besídky učinil přednes v originále. Přiznejme, že návštěvníky byli učitelé a rodiče. Prvně jmenovaní tam přišli z povinnosti, druzí, aby se potěšili. Každý má radost ze svých dětí. Ovšem mohl přijít i někdo z vyšších míst, opatrnosti nikdy nezbývalo. Tehdy rozhodně ne. Byl jsem určen, abych báseň přednesl v originále, načež následovala, opět moje, deklamace překladu do češtiny. Píši překlad; nebylo to přebásnění. Tatínek, již jsem se dříve zmiňoval, že ruský emigrant, sice překládal do češtiny, ale technické texty. Verše nikoli. Vyšel nám hodně volný verš, spíš se to blížilo povídce, nicméně smysl díla zůstal zachován.

Báseň mi dodnes zůstala v paměti. Pojednávala o letcích, kteří létají vysoko i nízko, daleko i blízko, především však, jestliže bombardují nepřítele, ten nezůstane naživu. Je to nepřítel, Desatero jde stranou. Jen snad, on strejda když byl v té Anglii, také bombardoval Němce, leč o něm se nemluví, a mluvit se nemá. Tedy na veřejnosti rozhodně ne, doma ano. Pro dětskou mysl to nebylo snadné – strejda přece bombardoval stejné nepřátele jako hrdinové zmíněné básně. Jakoby seděl v nesprávném letadle, nebo létal nesprávným směrem. Časem jsem nejen já, ale i moji vrstevníci pochopili, že pravda je oboje. Strejda to spletl, dnes dodávám, že v nejlepším úmyslu. Slovo vlastenec je bohužel nějak zprofanované, ale tehdy, ve válce a ještě krátce po ní, mělo rozhodně jiný zvuk a jinou hodnotu. Později jsme se občas vídali i s některými strejdovými kamarády z války, kteří rovněž zvolili špatná letadla.

Bylo to jakési prolínání v těch prvních letech školy, kdy na jedné straně pan katecheta hovořil v hodinách náboženství o lásce k bližnímu, na druhé straně ve výuce oficiální jsme se dozvídali o tom, že všude kolem jsou nepřátelé. Totéž hlásalo rádio a psaly noviny. Tedy ne každé rádio; večer rodiče poslouchali jakousi stanici, která se hlásila třemi krátkými a jedním dlouhým tónem. Poslech byl obtížný; na téže vlně hrála „rušička“ vydávající silný šum, aby posluchači nemohli rozumět ideologické diverzi šířící se po rozhlasových vlnách. To už jsem byl větší a věděl, že se můj svět dělí na „doma“ a „venku“.

Hodiny náboženství již nebyly. Mohu jen vzpomínat na svůj dětský dvojaký svět, který mne pak provázel řadu let ještě ve věku dospělém. Začal jsem kůrem, dovolím si navázat na toto místo slíbeným doplňkem. Báseň o sovětských letcích jsem přednášel v zaplněné třídě co možná silným hlasem, samozřejmě chvějícím se trémou. Na kůru tomu bylo právě naopak. Nikdy jsem neuměl zpívat, čehož jsem pak mnohokrát litoval. Moje produkce při hodinách zpěvu, když nás paní učitelka zkoušela na konci čtvrtletí, se omezovala na jednoduchou píseň „Vstávaj Jano hore, na baňu klopajú“. I tu jsem dokázal zazpívat falešně. Takže na kůru jsem měl přísný zákaz vydat jediný zvuk, jen otvírat pusu podle slov. Bylo oprávněné nebezpečí, že bych akusticky ohrozil bohoslužbu, kdyby se varhany trochu ztišily.

To byl ten prolínající se dvojí svět mého dětství, jen v mém případě právě zmíněnou pěveckou neschopností nepatrně zjednodušený. Musel jsem mlčet na veřejnosti v obou světech. Ve světě náboženství, abych nerušil bohoslužbu, všude jinde, abych neřekl něco, o čem se hovořilo doma.



zpět na článek