Po léta to byl u nás doma předmět polemik – je to potok, nebo říčka? Přikláněl jsem se k druhé možnosti vycházeje z asi pětimetrové šířky a skoro dvoumetrové hloubky koryta, a to přesto, že voda obvykle proudila jen po dně jako průměrně mocný potok, místy s hlubokými tůněmi. Tak hovořme o horské bystřině, či podhorské. Je to v Podkrkonoší.
Když jsme před desítkami let kupovali malou starou chaloupku asi deset metrů od tohoto vodního toku, tehdejší místopředseda MNV (pro mladší – místní národní výbor, dnes obecní úřad) nás upozorňoval, že nebezpečí povodně není nulové. Měl pravdu – hned o rok později nám velká voda odnesla kamnáře. Za tím se však nepochybně skrýval dobrý úmysl Krakonoše, který věděl dříve než my, že domnělý řemeslník je úplně neschopný. Později jsme se dozvěděli, že kachlová kamna, která postavil jinde, po dokončení spadla.
Tahle povodeň patřila do kategorie, která je dnes známa jako „blesková“. Po silné červencové průtrži mračen, ta se navíc odehrála z valné části jinde, proti proudu, zdánlivě neškodný potůček vystoupil během dvou hodin z koryta, zaplavil okolní rovnou louku a s ní i chaloupku. Údajný kamnář se zachránil kvapným útěkem a už se nevrátil. Naštěstí.
Krakonošova laskavost měla jen stinnou stránku v podobě úklidu. Něco jako po malíři, který ale místo stěn stříkal barvou podlahu. Zde na červenohnědo. Známe to v malém z pražského domova, kde malířskému elévovi doslova explodovala stříkačka, bohužel v pokoji s parketami. V chaloupce jsou prkna, ale ani tak to není lehká práce.
Na vrtošivý vodní tok jsme si zvykli, uklízeli jsme několikrát, ovšem častěji jsem chodíval v noci s baterkou podívat se, jak vysoko je hladina, abychom včas odjeli. Nestalo se tak, ale taková noc klidná nebyla. Největším nebezpečím bylo předjaří, kdy na tající sníh na horách začalo pršet. Jednou už také stála na louce voda, v chaloupce nebyla, neboť stavba je na nepatrné vyvýšenině. Pár centimetrů rozhoduje. Byl podvečer, a pohled z louky na svítící malá okénka si pamatujeme dodnes. Tak nějak vypadal stojící Titanic, než se začal naklánět. Ten náš naštěstí zůstal stát a opravdu vodu nenabral. Zkušenost s povodněmi vede k tomu, že cítíme s těmi, koho to postihlo. Jen my, na rozdíl od těchto chudáků, můžeme odjet, zatímco u nich je to domov.
Ale dost dramat. Velká voda také ukazuje rub společnosti – po jejím opadnutí bývá břeh plný umělohmotných předmětů, obvykle lahví, ale najdou se i hračky. Vše k nepotřebě. Pravda, jednou nám na břehu přistála pětilitrová láhev naložených okurek, ale po jejím pobytu ve vodě nebylo jisté, zda jsou poživatelné. Za ty desítky let nám voda přinesla jediný užitečný předmět – štafle. Docela dobré, výšky dospělého člověka.
Na oplátku také něco odnesla. Jednou jsme za chaloupku odnesli segment kredence, starého, což byla úzká kdysi bílá jednodveřová skříň, rovněž výše dospělce. Objekt byl určen k demolici, ale ne ke spálení. V kachlových kamnech, která mezitím postavil skutečný kamnář, topíme kvalitním dřevem. Tehdy přišla zas jedna z povodní a kredenc odnesla. Později jsme se dozvěděli, že někteří lidé vyprávěli, jak po Olešce plavala bílá rakev…. Tak se rodí fámy.
Bystřina, jméno má podle hojných olší na březích, je pro nás víc, než pouhý vodní tok. Při příjezdu jdeme na břeh, jen se podívat. Voda proudí a v horkém létě přináší spolu s okolními stromy stín a trochu chládku. Staří lidé nám vyprávěli, že kdysi byla víc oživená různými tvory. Raci už dávno zmizeli, vyžadují hodně čistou vodu, což je dnes sotva splnitelné. I chrostíci jsou vzácní. Rybky vídáme opravdu jen drobné, ale prý tam jsou i větší pstruzi. Žádného jsem neviděl, ovšem rybáři kráčející občas korytem tam asi nejsou na procházce.
Zjevením doslova kouzelným, a tedy vzácným, jsou ledňáčci, zvlášť když se mihnou v plném slunci. Doslova jako neonky. Obvykle jen proletí nízko nad hladinou. Jednou jsem však pozoroval ledňáčka sedícího na větvi vrby nízko nad hladinou, jak se několikrát bleskurychlé vrhnul do vody a vynořil se s rybkou v zobáčku. Obraz, jaký nenahradí žádná obrazovka.
Oleška má dvě tváře – bouřlivou a pohodovou. Obě mají své kouzlo, jen před tou první nezbývá než prchat. V posledních letech je vzácná; koryto bylo prohloubeno a upraveno, takže povodeň dávno nebyla. Nejde jen o tenhle umělý zásah. Když jsem letos ve žhavých dnech stál na břehu a pozoroval chatrný potůček na dně koryta, přemýšlel jsem o tom, odkud Oleška teče. Z podhůří, jeden přítok dokonce z hor. Kde se ještě v těch pramenech bere voda? Nerad bych, abyste mne ocejchovali jako klimatického alarmistu, ale váhal jsem nad budoucností této říčky, dnes nevelkého potůčku. Po pár dnech jsem se dočetl, že stav vody na Rýně je katastrofálně nízký. Přitom tenhle veletok pramení v ledovcích švýcarských Alp. Oleška jen ve skromném podhůří.