Zlé dny, plné úzkosti z živlu, který tak bolestně zasáhl naše nedaleké okolí, ale hlavně ony bezejmenné, kteří už své radosti pohřbívají. Přemýšlím o všem, dnes s nepopsatelnou radostí v koutku mé hlavy. Z myšlenek mě vyruší můj drobný kocour, který se toulal bůhvíkde a vždy se přijde lísat a předvádět mi své kotrmelce, které mě tolik potěší, že típám nedopalek a jdeme spolu k lednici. Drobné radosti mého života, ve kterém však přesto ožívají staré sny mladých let. Kde je ono měřítko jak žít?? Jak se nezpronevěřit životu, nechat za sebou pokud možno příjemnou stopu. Věci, které byly tolik nepodstatné, jako je svítící slunce, zima, mi nyní určují mé pocity, bolesti, které se snažím omlouvat právě oněmi vlivy vedra, chladu, bouřek, větru. Jak to, že dříve nic nevadilo, dnes to vím, byla to ona okřídlená naděje, právě ony sny, že jednou…
Znovu a znovu se ujišťuji, že štěstí přichází tiše, tichounce, natolik, že naši mysl často míjí. Bilancuji své vztahy, věru nemohu jim vystavit žádné kvalitní vysvědčení, želím, že vše dochází až po tom, co nám pýcha a zlost zahradí cestu k hřejivé sounáležitosti. A přece… ve vzpomínkách se vracím do doby, kdy nic nebyl problém, kromě toho mít čas a peníze, které byly tolik potřebné k ulehčení vezdejší pouti, snad to měly děti válečné souzeno.
Jdu po deštivé nemocniční zahradě, v náručí nesu svou malou vnučku, milé zlatíčko s modrýma očima, která je postižena nemocí ,jež jí ochromila již chodící nožičky. Hrůza mě jímá, co ukáže další vyšetření, než ji odevzdám zpět do špitální postýlky. Pro slzy nevidím mírný schodek v dešti, který mi stéká na brýle, malé tělíčko schované pod kapucí. Cože musí rodiče, nebo prarodiče v socialistickém zdravotnictví své děti přenášet?? K čemu jsou saniťáci?? Dnes už nevím, zakopnutí zázrakem ustojím. Nic však nového, těžký stín obavy, zda se nožky znovu rozběhnou přetrvává další dny.
Osud je však milostiv, štěstíčko přeje, bez vysvětlení lékařů a odkazu na neznámý vir, již nežehrám na jinou bídu.. A dnes, po čtyřiadvaceti letech, znovu ten svítivý pocit. Právě jsem přečetla sms ze Sicílie, to mé vzpomínkami oživlé malé dítě – dnes půvabná, sebevědomá mladá dáma – stráví pár dnů na slunném ostrově. Plní mé dávné verneovské sny dětství, plynně mele svou angličtinu a dobývá svět v multikulturním Londýně, v mých představách ponurém, komisním městě. Je zbavena všech předsudků mého života.
Jak se povedlo onomu děvčátku získat sebevědomí, tolik pracovat na svém vzdělání, ó Bože jsou li- to geny, moc jim nevěřím, ale má láska určitě, dnes mi ji oplácí mincí nejhezčí, v duchu s ní objímám slunečné sicilské moře tolik vzdálené zdejším povodním, skrze její kroky vnímám hřejivé štěstí nezaložené na materialismu, zda si také připomene má slova o jedné vyzuté botce darované bosému příteli?