K filmování jsem si jako komparsista přičichnul v době, kdy se v Praze natáčel Formanův Amadeus. Nedávno jsem zjistil, že se samotné natáčení až tak moc nezměnilo.
Navzdory všem pokrokům ve filmové technice zůstalo, jak jsem zjistil, filmařské řemeslo stále stejné. Přípravy, pro laika téměř nekonečné, pak zkoušky, opakování a zase opakování záběru. Ale především čekání. Ve Stínu kapradiny například štáb čekal na odstřel v lomu několik kilometrů vzdáleném, aby se výbuch neobjevil uprostřed natáčeného dialogu. Ze všeho nejvíce se při filmování čeká na tmu, zpravidla proto, aby se mohlo začít se záběry v interiéru za „denního“ světla.
Je to tak. Ve dne bývá světlo nevyzpytatelné - hned sluníčko, hned stín. Navíc ve dne bývá mnoho natáčecích lokalit obsazených běžným provozem a obklopeno denním hlukem. Proto nastoupí osvětlovací technika s obřími světly a filtry za okny a štáb má jedno z mnoha nočních natáčení. My komparsisti jsme byli rádi za noční příplatek, navíc se pak člověk mohl projít z natáčení na kolej liduprázdnou Prahou (nezapomeňte - mluvím o začátku osmdesátých let).
Důvtipný čtenář už jistě tuší, že s venkovními nočními záběry se obvykle nečekalo na skutečnou noc. Sytě kobaltové filtry na reflektorech vykouzlily měsíčnou noc už z prvního smrákání. A čekat se sněhem na skutečnou zimu? Ale prosím vás, od čeho jsou hasiči (tehdy požárníci) s cisternou pěny!
Filmování nám komparsistům poskytovalo skrovný přivýdělek - 80 Kčs čistého za desetihodinovou směnu, ale studentům se hodilo i tohle. Navíc jsme poznali dost unikátní prostředí, běžným smrtelníkům nepřístupná. Kolik mužů může říci, že v dospělosti leželi v porodnici u Apolináře? My všichni z lazaretu ve filmu Zastihla mě noc. Zažili jsme vítání 20. (ano, dvacátého) století ve filmu Rosa Luxemburgová. Václava Babinského jsme hlídali v zelinářské zahradě určené přímo pro zásobování Hradu. Vstup jen pro prověřené. Třídílný portrét mi pořizoval skutečný policejní fotograf v Bartolomějské a na rozdíl od většiny jiných klientů jsem odsud mohl volně odejít. Na chuchelském závodišti pan asistent Růžička s voláním „Všichni se dívejte na mě, já jsem kůň!“ opakovaně probíhal cílovou rovinkou a my otáčeli hlavami podle něj. Bez vstupného a ještě jsme dostali zaplaceno, no neberte to!
O vícero let později jsem si užíval s doprovázením filmařů v pražské zoo - o tom možná někdy jindy. Malou ukázku filmování se zvířaty jsem ale „ochutnal“ už jako komparsista. Dobře vycvičený vlkodav prostě věděl, že se má chodit u levé nohy, ne u pravé. A pane režisére, trhněte si nohou i s titulem národního umělce. Půjdu u levé a basta!
Konec konců i komparsista se může vzbouřit. Procházet se po nepříliš široké hraně vyšehradských hradeb jsem tehdy prostě odmítl. Zastoupil mě kaskadér a já jsem už zcela mimo záběr jen trnul, jak jeho nikterak sebejistá promenáda dopadne. Kdo ví, třeba jsem si tehdy zachránil život. Kdo by místo mě napsal tenhle článek?
Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin