VÝSTAVA: Kreslící komentátor v Tančícím domě

„Jsem komentátor, který shodou okolností používá kresbu. S kresbou jsem vyrostl a kresba pro mě vždycky byla základním vyjadřovacím prostředkem,“ říkal Vladimír Jiránek, k jehož blížícím se nedožitým osmdesátým narozeninám právě probíhá retrospektivní výstava jeho prací pro kreslený a animovaný film a tištěná média.

Autorova tvorba je k zhlédnutí ve třech patrech Tančícího domu v Praze do 5. června. Expozice je rozdělena do dvou částí. V první, která je určena rodinám a dětem, je uvítá Bob a Bobek a Pat a Mat. V druhé části najdou návštěvníci 300 kreseb, které kurátoři vybrali z tří tisíc, které měli k dispozici.

Ač Vladimír Jiránek kreslil od dětství, výtvarnou školu nikdy neabsolvoval, vystudoval žurnalistiku. Inspiroval se ale ve Francii, kterou miloval. Proto jeho první cesta, když dorazil koncem šedesátých let do Paříže, vedla do redakce satirického časopisu Hara-Kiri. Dorazil tam rovnou z letiště taxíkem, jak později vyprávěl, a ani nemusel do redakce. Kreslíře našel v kavárničce nedaleko redakce u vína. Seznámil se tam s Cavannou, Choronem, Wolinskim, kterého loni zvraždili v redakci Charlie Hedbo, a karikaturistou, který se podepisoval Cabu a který byl rovněž zavražděn. Teoretik karikatury Ivan Hanousek později napsal, že to byl právě Jiránek, který z Paříže přivezl do Čech i erotické jiskření a černý humor.

Když měl Vladimír Jiránek retrospektivní výstavu v roce 2008 k sedmdesátinám, řekl mi: „Bilancování je těžká práce, nikomu ji nepřeji! Největší pecku jsem dostal, když jsem se konečně prohrabal ke krabici z roku 1968. Měl jsem pocit, že to musel dělat někdo jiný než já. Najednou jsem tam narazil na věci, které z hlediska mé životní zkušenosti musel kreslit někdo neuvěřitelně naivní, nevzdělaný, plný iluzí.“ Probírání se vlastní minulostí Jiránka do značné míry rozrušilo a práci musel často přerušovat. Připomínám to ale hlavně proto, že právě tato přecitlivělost k okolnímu světu i k sobě z něj učinila tak nepřehlédnutelného kreslíře komentátora. Říkal: „Především bych zdůraznil u sebe falešné očekávání, že se zúčastním nějaké světodějné události. To jsem se až zpotil, když jsem si uvědomil, jak jsem v těch třiceti letech byl nezralý. Připadal jsem si, že jsem někomu skočil na špek. U některých kreseb jsem prožíval pocit studu. Teprve teď jsem si uvědomil, co to bylo za lidi, kteří mně tehdy předestřeli ty iluze. V tomhle smyslu byla ta bilanční část pro mě nejtěžší a chvilku jsem ji v sobě cítil jako trauma.“

Za svou práci obdržel Jiránek řadu světových cen: v roce 1974 první cenu v Záhřebu a Zlatou plaketu v Teheránu za film Automatic, v roce 1976 Stříbrného medvěda v západním Berlíně za Dobré jitro a Výlet a v roce 1978 dokonce Zlatého medvěda za Co jsme udělali slepicím, abych připomněl ta nejprestižnější ocenění. I to však komentoval velmi ironicky slovy: „Ty ceny jsem ale doopravdy nikdy nedostal. Jezdil si pro ně ředitel Purš a jiní fízlové. Mě s nimi nechali jen vyfotografovat.“

(Psáno pro ČRo Plus)

Foto: Jiří Wagner

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel