Mgr. Markovi Velebnému říkám někdy MARKUS. Přátelsky. Je mi kamarádem, inspirací a všestranným kolegou ze Středisku západočeských spisovatelů. Nedávno jsem se jen vyptal na jeho umělecké i lidské i vysokoškolské začátky. Nechtěl původně klábosit, ale ovládám karate. A on by neměl házet ty časy z Ason-klubu jen tak za hlavu. Marek se narodil 6. srpna 1970. Více v rozhovoru. Ptejme se: Jak bys vzpomněl na studia v Příbrami, na spolužáky, respektive tehdejší lásky?
Na Gymnázium v Příbrami jsem šel, jelikož jsem nebyl moc vyhraněn v zájmech. Hodně jsem četl, ale k technice a řemeslu neinklinoval, takže, jak se říká v jedné moderní reklamě na kávu, byl gympl v Příbrami „jasná volba“.
Připadá ti to dávno?
Už se mi ten čas vykouřil dost z hlavy, ale díky tomu, že jsme před nedávnem měli sjezd, tak si snad něco vybavím. Rád vzpomínám na duo Havlíček a Němec, tyto milovníky zeměpisu, kteří si rádi dělali legraci z učitelů. S fyzikářkou jsme se zase hlavně bavili o kultuře; asi jsem ale víc tíhnul k holkám. Jak jsem ovšem dojížděl vlakem z Březnice, nezůstával jsem na některé večerní aktivity. Přesto vzpomínám na pár pietních aktů u sochy Klementa Gottwalda - na sídlišti, na čokoládový nebo jahodový mléčný koktejl v mléčném bistru a na procházky Starou Příbramí, to když míval vlak - jako obvykle - zpoždění. Tehdy jsem kamarádil s Věrou Šprunglovou z Tochovic a společně jsme čekali na ten vlak. Už na gymplu se navíc formovala má láska k focení holek. Ale většinou jsem snímal společné akce a snímky se dostávaly na tablo. Zeď v zadní části třídy, kam dopadalo zvenku slunce, byla mým oblíbeným ateliérem, kde jsem se vyřádil. Asi nejvíc na Martině Fořtové, ale fotil jsem samozřejmě i ostatní spolužačky. Vzpomínám na branná cvičení, střelby, tábor v Roželově, výlety do Českého ráje, lyže nebo výlet na Šumavu - s psychologickými hrami.
Co studia v Německu a tamní spolužačky?
Do Německa jsem šel takzvaně na zkušenou, když jsem předčasně ukončil studia na Lékařské fakultě. Bylo to spíš na radu bratra, který zrovna někde něco zaslechl o možnostech studia na učebních oborech v Bavorsku. Že bych se mohl takto nějak osamostatnit, přičichnout víc k Němčině - jako samouk - a trochu se naučil dělat rukama, přičichl k řemeslu. Jednou týdně jsem tam chodil do Pekařského učiliště. Nejdřív jsem dojížděl do Deggendorfu, pak navštěvoval školu ve Schwandorfu; ale v Deggendorfu se mi budova školy líbila víc. Musel jsem chodit i na kurzy náboženství. Jelikož jsem moc neuměl odborné technické termíny německy, tak jsem při kurzech pojednávajících o trávicím traktu a výživě (a o potravinách) užíval k podivu učitelů termíny latinské, kdy mi v tom částečně pomáhala znalost terminologie z lékařské fakulty. Rád jsem se procházel centrem Deggendorfu, ale měl špatnou zkušenost s jedním spolužákem, kolegou z pekárny v Zwiesselu, dost mi znepříjemňoval život. Pamatuji, že jsem občas na škole sebral po spolužácích láhve od limonády a vracel je v kantýně a měl malý příspěvek na svačinu. Víc času jsem pak strávil ve Schwandorfu, ale moc si toho už o lidech na škole nevybavuji. Jen to, že jsme jednou přijali exkurzi z Ruska, takže jsem si s nimi povídal rusky: na základce i gymplu jsme ruštinu měli mnoho let. Vzpomínám na pár výletů se školou do Norimberku nebo na Walhallu. Přátelil jsem se na škole s Fredem, navzdory jménu to byl Čech ze Sokolova. S ním jsme se někdy navštěvovali. Závěrečné praktické zkoušky jsme dělali ve Weidenu.
A dál, doktore? Co slavná Západočeská univerzita?
Jednou mi radili, abych si přece dodělal jinou vejšku - po neúspěchu na medicíně. Zrovna v té době otevřeli nový obor Sociální a kulturní antropologie. Mě zaujal. Ještě jsem váhal nad oborem Veřejná správa; ten by byl pro praxi lepší. Bratr mě varoval před smyslem vybraného studia a antropologie byl nový obor a my pokusnými králíky. To studium bylo ode všeho něco. Úvod do všeho, ale úplně nezabíralo do hloubky. Byly to nicméně atraktivní či spíše exotické předměty. V příručce studenta stálo, jak se člověk uplatní na úřadech, v neziskových, ale realita byla úplně jiná. Měli jsme přednášky o filozofii, sociologii, indiánech, Romech, etnikách...
Co ty spolužačky?
Asi nejvíc jsem se přátelil s Pavlou Lindaurovou. Taky s Vaškem Englerem a Michalem Peleškou. Vzpomínám na výpomoc se stěhováním kanceláře u vyučujícího sociologie. Taky na výlet se spolužáky do Berlína. Velmi zajímavé a atraktivní byly přednášky o antropologii od Ivo Budila. Byl to obor, který léta existoval na Západě, ale tady novinkou. Pak jsem si ještě dodělal Kulturní antropologii Předního východu; ale možná mohla být lepší pro uplatnění archeologie. Antropologie mně však zajímala, hodně jsem už v dětství četl cestopisy a knihy o východních kulturách a tohle mělo být studium o hledání a srovnávání s jinými etniky. Východní kultura i historie mě taky zajímaly. Byli jsme třeba v Praze na exkurzi v islámské modlitebně. Bohužel jsem ale měl dost problémy s jazyky, klínové písmo mi nakonec nic moc neřeklo a ohledně arabštiny jsem zůstal u znalostí pár slov. Zkouška proběhla s velice odřenýma ušima. Ani u diplomky to nebylo jednoduché, změnil jsem si téma z historického na spíš sociologické a obávaná vyučující Kotalová mě málem nenechala projít. A ty spolužačky? Ano, taky jsem fotil holky, ale i akce. Dělal jsem částečně brigády v pekárně, úplně to však nešlo skloubit. Líbila se mi někdy některá ze spolužaček a i jedna vyučující, ale nějak jsem nikdy nedostal šanci.
Jak bys vzpomněl na psaní své publikace o březnickém ghettu?
To jsem byl zrovna nějakou chvíli nezaměstnaný nebo na částečném úvazku a táta mi nabídl, když jsem tak trochu inklinoval k psaní a historii, že bych se mohl pokusit něco sepsat o židovském ghettu v Březnici; že o tom není žádná publikace. Hledal jsem zdroje a vytvořil určitý kompilát hodně inspirovaný jednou bakalářskou prací studentky z Českých Budějovic. Táta mi to nechal vytisknout v Příbrami v tiskárně a drobný sešitek byl k dostání na tamním Zámku a později v Synagoze.
Jak bys vzpomněl na svou tvrdou práci v zoo?
Práce v Zoologické a botanické zahradě v Plzni byla asi moje nejoblíbenější. Dostal jsem se tam skrz dopis, že rád chodím do ZOO. Nic víc. Byl jsem tam asi dva a půl roku na plný i částečný úvazek a při škole a pracoval jako asistent v kanceláři u tiskového mluvčího Martina Vobruby. Tam se mi dost líbilo. Mojí hlavní činností byly pochůzky po areálu, kontrola návštěvnických informačních tabulek, občas výpomoc při návštěvnických akcích pro děti, Pamatuji přezdívky některých zvířat. Měl jsem rád i některé chovatele: pana Hlavničku u ptáků nebo pana Trejbala u šelem. Dělali jsme různé křty zvířat, taky knih, koncerty. Sloužil jsem i v místech, kam jsem koncem osmdesátek chodil na Portu, a pamatuji, že jsem míval služby s vysílačkou, kdy do Plzně přišli lvi berberští. Byly to služby při kontrole výběhu. Míval jsem i služby víkendové - jako THP pracovník a s kontrolou areálu. A pamatuji, že zrovna na mé narozeniny v srpnu zemřel šimpanz Fredy. Rád jsem spolupracoval s panem Hykešem od novin a taky se slavným fotografem Jardou Vogeltanzem. Když nastoupil, zmizelo mi ale tabulkové místo. I když bych rád v ZOO pracoval. Aspoň se dnes rád do areálu vracím - jako častý návštěvník a fotograf.
Jak bys vzpomněl na začátky Markuse-fotografa?
K fotografování mě přivedl otec, obvodní lékař Ladislav Velebný. Po něm jsem fotil fotoaparátem Exa, pak šlo o východoněmecké bakelitové přístroje Beirette. Začal jsem už na základní škole - při procházkách, pionýrských akcích, manifestacích, brigádnických pracích v parku, při bramborových brigádách se školou nebo s turistickým kroužkem, během akcí civilní obrany nebo rodinných dovolených: to už na gymplu. Tam jsem začal víc fotit holky, spolužačky, co se mi líbily, a byl to takový ostýchavý pokus o vyznání lásky a sympatií. To jsem samozřejmě ještě fotil na kinofilm. Měli jsme s bratrem ve sklepě temnou komoru, takže jsem vždy plný vzrušení vyvolával film, zvětšoval, líbilo se mi, jak se ve vývojce objevují jejich obrysy - a vzniká obraz. Akorát jsem byl trochu špindíra a někdy jsem fotky dobře neustálil nebo nepropláchl. Byly to moje první pokusy o tzv. ateliérovou fotografii. U našich ve sklepě, nebo pak ve třídě na gymplu. Taky se jednalo o první pokusy portrétní, glamour tvorbu venku - u březnického Zámku, na louce.
Jak bys vzpomněl na začátky herecké?
Je zajímavé, že filmy mám rád. Vyrůstal jsem při poslouchání gramodesek divadla Semafor, ale nešlo jenom o audio. Některé filmy a seriály mám zhlédnuté tolikrát, že je umím skoro nazpaměť. Sice mě tolik neuchvátily hlášky z Mrazíka, ale zase jsem ujížděl na Majoru Zemanovi, scénkách se Šimkem, Grossmannem, Krampolem a Nárožným, na filmech s Alainem Delonem i komediích s Pierrem Richardem, na detektivkách s Moulinem (Rénierem), na Profesionálech… A trochu jsem snil, že bych třeba hrál divadlo nebo se ukázal právě ve filmu, ale bylo to zprvu jen snění. Co se týče komparsu, mé začátky se datují rokem 1999, kdy jsem četl poptávku na nástěnce pedagogické fakulty. Byla to francouzská produkce s Depardieuem Bídníci natáčená v konventu v Plasích. Odsud mám historku, kdy jsme s někým z komparsu málem omylem snědli oběd francouzskému štábu. Následovalo natáčení filmu s Pierrem Richardem Bez rodiny v klášteře v Chotěšově. Pak se občas ozvala agentura nebo jsem se třeba nějak nachomýtl k natáčení v regionu. Vážnější filmování, respektive epizodní role přišly díky Divadlu Dialog a při natáčení francouzského filmu Edmond v plzeňském Velkém divadle (třítýdenní zkušenost). Pak epizodní role vedle Hynka Čermáka ve filmu Národní třída, ale už předtím jsem se objevil v německém snímku Der Turm, kde jsem se - docela rád a i jako nevoják a víceméně mírumilovný člověk - přetahoval jako demonstrant s východoněmeckými pořádkovými silami. Role drobnější já měl i v seriálech Nebezpečné vztahy, Záchranáři, Policie vakci, Profesor T., Dáma a král. Účastnil jsem se i crazy projektů jako Smazané skeče nebo postapo studentského projektu Zóna, filmu Zbojník a snímku FAMU, kde se plavalo v bazénu. U filmu ale člověk stále začíná. Já to tak měl. A jak říkala herečka Katka Janečková, kterou znám z natáčení Národní třídy a u níž jsem byl na dvou workshopech, jsem spíš takový formanovský herec-neherec, který se hodí pro určitou úzkou skupinu rolí, takže si musí počkat na svou minutu slávy… trochu déle.
Jak bys charakterizoval svůj vztah k filmům tanečním a tanci?
Taneční filmy a muzikály mám rád. Slavné americké Flashdance, Hříšný tanec, Horečka sobotní noci i české Starci na chmelu, Šakalí léta, Rebelové. Hříšný tanec se snažím vidět pokaždé, když ho reprízují, a zvukově jej znám zpaměti. Asi ano, kdy mě loni tak vyvedlo z míry sledování jiné verze dabingu. Až pak jsem zvěděl, že to byla původní verze a že verze mně známější je teprve druhá; tu znají, řekl bych, všichni. I jinak je můj vztah k tanci velmi dobrý. Sice jsem první taneční spíš propadával, ale brácha mi pomáhal a dělal mi doma partnerku při nácvicích. Tím jsem druhé taneční absolvoval s výrazně lepším průběhem. Docela mě zaujala myšlenka se tanci věnovat profesionálněji, ale neměl jsem moc štěstí na partnerky, a proto jsem koketoval spíš s kolektivními druhy tance jako line dance, square dance a tance westernové. Byl jsem před mnoha lety na výuce westernových tanců ve westernovém městečku Zvole na českomoravské vrchovině. Několik let jsem také tancoval na plesech a zábavách s taneční partnerkou Janou z Prahy, ale když skončila se studiem Pedagogické fakulty v Plzni, nepokračovalo to, takže poslední léta tancuje se svou partnerkou při každé příležitosti můj brácha a já si spíš kvůli tělesné konstituci už moc netroufám; ani v tančírnách.
Co tě zaujalo na tvých kolezích ve SZS?
Začnu tebou, protože jsi mi, Ivo, blízký: jako přítel a kamarád; ale nechci nosit sovy do Athén, tak jen řeknu, že obdivuji tvou sečtělost, knihovnu a píli. Sice píli hraničící s grafomanií, ale obdivuji taky tvůj smysl pro humor a pro fabulaci. Když jsi ve formě, i působivě předčítáš, a většinou je to vtipné. – I dál zmíním jen členy, jež víc znám osobně. Jsou to Milan Čechura a Honza Sojka. Mám je rád jako dobré společníky - při různých formálních i neformálních setkáních - i jako kolegy z Divadla Dialog, společníky z party kolem tzv. Antidivadla a přátele Vladimíra Novotného. Čechura byl jedním z prvních lidí, které jsem znal z dávných setkání Ason-klubu v Jabloni, literární kavárně. Obdivuji taky jeho humor, hraní na kytaru a glosování: jak perem, tak v jeho písňových textech. Honzu Sojku obdivuji taky pro jeho až břitký smysl pro humor, talent pro divadelní skeče, sečtělost a jednoznačnou profesionalitu v literatuře.
Jak vnímáš Vaška Grubera?
Vaška Grubera mám rád hlavně jako diváka, když navštěvoval - se svou ženou Alenou - představení v Divadle Dialog. Mám ho rád pro jeho přátelskost i eleganci. Obdobnou přátelskost a eleganci však obdivuji taky u doktorky Daniely Kovářové a hlavně smekám před její neutuchající energii a cílevědomostí; tu dle svých slov asi podědila po mamince, nedávno bohužel zesnulé. A jinak? Asi dalším člověkem z řad SZS, který je mi blízký, ačkoliv ze začátku to nebylo vůbec jasné, je Peggy Kýrová. Obdivuji její cestovatelskou vášeň, zálibu ve dvoutaktech, všeobecný přehled a umění glosovat dění kolem; taktéž přátelskost a eleganci. Co se týče knižní produkce, jsem velkým čtenářem a ctitelem tvorby Jitky Prokšové. Mám rád její psaní příběhů ve dvou dějových liniích. Abych se ale vrátil, podobně jsem hltal taky knihy Vaška Grubera; také psává ve dvou liniích a lékařské prostředí je mi blízké. Podobně píše i Luboš Mikisek (přesněji Lubor), ale jeho tvorbu asi víc ocení ženské publikum. Pro specifický humor mám rád i povídky a příběhy z knih Honzy Sojky a Milana Čechury; dobře se mi četli i povídky a detektivky Daniely Kovářové. Jsem, jak řečeno, taktéž čtenářem tvých knih, Ivo, ale u tebe mám raději tvé vyprávění naživo. Další členy SZS až tak osobně neznám, tak by asi neměl smysl v odpovědi pokračovat.
Pojal´s to nejen skrz litery, takže lidštěji. To jsem rád. Jak bys charakterizoval etapy své spolupráce s Plzeňským deníkem?
Jelikož jsem často psal recenze a články do (dvacet let vycházejícího) měsíčníku Plzeňský literární život, respektive předtím do Listů Ason-klubu, které jsou teď jeho vnitřní, jinobarevnou přílohou, byl jsem jednou osloven redakcí kultury Plzeňského deníku, abych psal občasné zprávy doplněné fotografiemi – z literárních a hudebních akcí. Několik let to docela úspěšně fungovalo a občas se moje články o křtech knih, koncertech, literárním čtení, festivalech objevovaly na stránkách uvedeného periodika. Když se ale postupem času snižoval náklad a začala větší konkurence s elektronickými médii, už bylo článků méně; až spolupráce de facto skončila. Což nebyl jen můj osud, podotýkám. Pak jsem ještě nějakou dobu psal pro Novinky.cz.
Jak by vzpomněl na spolupráci s někdejším Literární menu, nápadem už zapomenutým?
To jsou mé začátky v Ason-klubu, kdy jsem se docela etabloval na psaní reportáží, recenzí. Byly to i začátky psaní poezie, a to prostřednictvím Heleny Šlesingerové, která nás vedla. Dnes je ředitelkou Městské knihovny i naší kolegyní ve Středisku. V Ason-klubu jsem publikoval v onom Literárním menu, což byl, vzpomínám, pokaždé takový vložený text do nápojového a jídelního lístku Literární kavárny Jabloň. Takže i taková má juvenilní spolupráce.
Co bys dnes řekl o své první, skoro dvacet let staré sbírce veršů Někdy pozdě k ránu… (2003)?
Pokus. Chuť se vyrovnat s ostatními mladými literáty v Ason-klubu, s partou kolem Jabloně, jejich publikováním v edici Malých knížek Knihovny města Plzně a v edici Ulita. Má juvenilní básnická reakce na aktivity v Ason-klubu, reakce na naplněné či spíše nenaplněné lásky, vztahy, přátelství, touhy a sny o dívkách z klubu mladých autorů. Už ani nevím, zda tato sbírečka je čistě mým samizdatem nebo jde o Malou knížku Knihovny města Plzně.
Co bys řekl o své první prozaické knize O dvou básnických skřítcích?
Co mi tak uvízlo v paměti, je, že to byla intimní reakce na nenaplněnou lásku s Alenou M., prostřednictvím její poetiky o skřítcích.
Co bys u příležitosti dvacátého výročí velké povodně řekl o své účasti na CD ROOMu Když přišla ta voda?
Jsou to moje juvenilní básnické pokusy zachytit pocity v době okolo velkých povodní. Jelikož jsem v té době začal vztah s Alenou M., asi jsou v básních mé intimní úvahy, vzpomínky nebo představy, sny inspirované vztahem. Možná jsou na tom CD ROOMu i fotografie, ale už si opravdu nevzpomínám.
Jak bys po letech charakterizoval svou básnickou sbírku Ozvěny lásky?
Asi bych pokračoval jako u tvých otázek na předchozí sbírečky, knížečky. Je to již mnoho let a jsou to spíš juvenilní básnické pokusy inspirované převážně nenaplněnými touhami, sny, vztahy kolem dívek z divadla, Ason-klubu či vztahy ohledně dalších kamarádek. Opravdu si už vůbec nevzpomínám.
Nakonec jsem nechal divadlo. Protože je k tobě klíčem!
Moje herecké divadelní začátky spadají asi do roku 2006. Tehdy - při literárním setkání v čajovém klubu DDM v Pallově ulici v Plzni - oslovil mě a Irenu Velichovou režisér souboru Amceth Jiří Č. Ulrich. A že by chtěl dělat divadlo nejen v jedné osobě (kterou byl sám), ale ve více lidech. A tak byla má první role v představení Něco zvláštního a pak ve hře Krásné zelené oči, kde jsem představoval nahého německého důstojníka Hänschela - s pár větami textu. Zde jsem ale působil i jako pomocný osvětlovač - pomyslné sprchy Ireny Velichové. Hráli jsme i pro autora předlohy Arnošta Lustiga, se kterým jsme pak besedovali. Víš, Jirka Ulrich k sobě de facto přitahoval takovou hereckou přípravku, kde jsem obdivoval mladá děvčata, kterými tam byl obklopen. U Jirky jsem působil nejen herecky a „osvětlovačsky“, ale i jako fotograf a divák. Jirka Ulrich navíc spolupracoval při režii s Františkem Zatloukalem a já byl z jejich slov na začátku dosti prkenný. Říkali si, co ze mě asi vykřešou a co budu za materiál. Ale nějak to šlo. Střídali jsme v repertoáru komedie a historická témata a pak jsme se odtrhli od absurdního divadla Jirky Ulricha a zůstali jen pod křídly Františka Zatloukala. Jezdili jsme po zájezdech, po hradech a zámcích. Například na festival Mezi ploty do Dobřan. Několikrát jsme vystoupili na malých scénách v Praze a tam jsme - zase po čase - v souboru Sofranza opustili náš historicko-patetický přístup a založili vlastní soubor Orákulum. Velice nás bavil styl bláznivé situační komedie Pan Kačaba zasahuje, kterou napsali společně Edita Karlovská a Míra Herejk. Po čase se ale cesty většiny členů souboru tak nějak přirozeně rozešly, vylo v tom stěhování, založení rodin, děti a podobně; takže jsme v souboru zůstali jen já s Miroslavem Herejkem, který je sice takovým dalším plzeňským Moliérem anebo Tondou Procházkou, chrlí mnoho nápadů i her, ale asi to pro mě nebylo a není jako u Jirky Ulricha.
Jak to?
Úplně jeho stylu humoru a příběhům nerozumím, a jelikož jsem v posledních letech neměl moc hereckých příležitostí v představeních zmiňovaného Míry Herejka, trochu jsem se vrátil k hostování v souboru Théta, bývalé Sofranze. Měl jsem ale několik drobných rolí také u Spodiny Jakuba Zindulky, čemuž vděčím za zkušenosti a přátelství s Františkem Šimánkem, Jardou Matějkou i dalšími. Velmi jsem byl hrdý na naše vystoupení s Gogolovými Hráči v pražském Činoherním klubu a za přátelské hodnocení mého přístupu od Stanislava Zindulky. Taky Honza Sojka pro mě však napsal představení - Náměstí svatého Marka, kde jsem inspirací. Bylo to, pravda, spíš tragikomické. A jelikož, jak říkám, jsem neměl moc hereckých příležitostí - v poslední době -, využil jsem i nabídky bavorského divadelního souboru Ovigo v projektu tzv. Fingované hranice - o akci STB Kámen, ke které došlo po válce. Ačkoli německy moc umím (i když jsem tam před lety, jak už bylo řečeno, pracoval), přidal jsem se odvážně k lidem do tohoto projektu a díky své angažovanosti poznal spoustu příjemných německých kolegů včetně autorky námětu Václavy Jandečkové, jejíž dvě knihy jsi, pokud vím, recenzoval. Nebo jste realizovali pro Literárky dokonce i rozhovor? Ale chci říct, že jsem se taky, jak se říká, vyjezdil - a cestu na Stříbro, Tachov a Bärnau znám již skoro zpaměti.
Já tam v životě nebyl. Jak to představení vypadá?
Jedná se o takové oživené prohlídky, kdy skupině diváků a turistů předvádíme přímo na hranicích scény a dialogy. Většinou nás vozí mezi několika místy a převlékáme se. Mám pět rolí a někdy jsou i dvě představení po sobě. Občas je ono přejíždění až dobrodružné. Mám sice většinu dialogů v češtině, ale komunikovat v němčině taky musím. A co? Zase nová zkušenost. Měli jsme zahájení toho projektu v kulturním prostoru bývalých lázní v Maiersreuthu a hráli jsme i na festivalu pro české a bavorské studenty ve Waldssasenu.