ROZHOVOR: Jubileum stvořitelky kocoura Vavřince
1.
Vím, u dámy se věk neříká, ona ale vypadá dobře, tak co!
Spisovatelka Dagmar Lhotová (nar. 22. 7. 1929 v Plzni) i dál zůstává pilnou autorkou dětských knih a má na kontě jeden z nejslavnějších našich "obrázkových seriálů". Poté, co roku 1968 uspořádala půvabnou knížku Hvězda, co se nezdá, debutovala další knížkou Pohádka s trumpetou a bubínkem (1969) vydanou v tzv. Knihovničce Mateřídoušky. Následovaly tituly Modrá pampeliška (1971), Prázdniny teprve začínají (1975), Bartolomějové (1981) a mnohé další. Jen s vydáním toho posledního to má dnes nějak těžké...
S manželem, spisovatelem Z. K. Slabým uspořádala také sborníky Vyzvání na cestu (1961), Dvanáct do tuctu (1965) anebo verše Mami, pofoukej (1971). A taky jednu neobyčejnou čítanku, ale oslovme radši rovnou paní Dagmar!
Nechci být vlezlým, avšak začnu rodinně. Jak jste se seznámila se Zdeňkem K. Slabým?
V SNDK se hezkou náhodou posadil na stejnou židli, na které jsem předtím sedávala v tiskové redakci já. Onu ponurou, studenou místnost na úrovni chodníku ve Staropramenné ulici na Smíchově zdědila redakce nově založeného časopisu Zlatý máj a zmíněná židle plus nový redaktor na ní byli z ulice na dohled. Zdravili jsme se, setkávali se, ostatně jako všichni se všemi, v SNDK vládlo velmi přátelské ovzduší. Chodit do práce byla radost i díky té pospolitosti většiny. A jednou mě Zdeněk vybídl, abych do Zlatého máje napsala recenzi, ale já pochybovala, zda to umím. Ale přiměl mě. Přiměl mě, abych zkusila psát a zpracovávat vše, co jsem si nastřádala v paměti. Jsem mu za to moc vděčná a už víc než čtyři desítky let si to připomínám.
Vaše knížky Než přijdou Vánoce anebo Léto je tu pro děti jsou psány poutavou formou deníků a skoro jsem nabyl dojmu, že jste tu jako základ zužitkovala skutečný deník vlastního dětství. Zdání snad klame?
Deník jsem si psala. Ve dvanácti. Byl však především o rodině a situaci za války. Skončila jsem asi po roce, ale nahradil ho časopis, který jsem „vydávala“ pro rodiče.
V tom jste byla jako já. Můj časopis se jmenoval Rodina a každou neděli jsem ho otci pokládal na psací stůl, a to dobrovolně a vydržel jsem čtyři roky: od deseti do čtrnácti, 116 čísel...
No, můj časopis se jmenoval Čtyřlístek. Míval totiž asi čtyři listy. Byl mnou také ilustrovaný, ale žádný budoucí Hančin zápisník z Mateřídoušky to ještě nepředstavovalo, i když něco z něj už měl.
A co?
Občas k němu patřily i dárky, které jsem pro dospělé sama vyrobila, a maminka mi dokonce u přátel opatřila sochařskou hlínu. Jeden čas si myslela, že se budu zabývat keramikou. Nu, asi ve mně záliby z dětství uvízly natolik, že pak na jejich základě mohly vznikat i právě knížky jako Léto je tu pro děti... a všechny ty ostatní vydané nakladatelstvím Portál.
A ilustrované Marcelem Steckerem?
Spolupráci s ním jsem ocenila velice a nepostěžoval si nikdy (ač mohl), že si vymýšlím různé krkolomnosti a on musí kreslit i tzv. návodné obrázky. Všechny ty předměty jsem, mimochodem řečeno, pro názornost raději i zhotovila. A tak si nosil pan Stecker domů vždycky plnou tašku hraček.
Hm, a jak jste se vůbec stala redaktorkou?
Nad nabídkou zastávat práci odpovědného redaktora v časopise pro děti jsem věru nemusela váhat. Přála jsem si to už za studií na pedagogické fakultě. Pár měsíců po absolvování jsem pracovala v Sokolovském nakladatelství a potom už v tiskové redakci SNDK. Obojí byla, myslím, dost adekvátní příprava pro další přechod k ještě zajímavější, víc tvůrčí a odpovědnější práci ve vydavatelství Mladá fronta. I tam jsem naštěstí našla kolektiv redaktorů, kteří byli přátelští a vstřícní...
Jak a kdy jste začala psát scénáře ke komiksům?
Jako redaktorka jsem pracovala v Mateřídoušce od roku 1960 a nikdy jsem neusilovala, abych se stala i frekventovaným přispěvatelem, ale když se mi dlouho nepodařilo najít pro poslední stranu zkušeného příznivce (a tvůrce) seriálů, který by se jim chtěl věnovat i po delší čas, pokusila jsem se o ně sama, a to ve spolupráci se Zdeňkem. Vymyslili jsme si ještě s Věrou Faltovou celkovou koncepci a skupinku přátel okolo kocoura Vavřince, pro časopis pak už ovšem převažovaly má témata a moje nápady.
Zmínili jsme tu Hančin zápisník. Tu rubriku Mateřídoušky jsem v dětství zaujatě sledoval a sem tam i manuálně využil. Roku 1975 pak vyšla i knižně, ale já si teprve dneska uvědomuji, že tou půvabnou a zručnou Hankou jste byla VY. Odkudpak jste ale čerpala, tedy krom vlastní bohaté fantazie?
Mám pocit, že pro mne byla příprava Hančina zápisníku velmi snadná. Od dětství jsem inklinovala k hravosti hraničící až s nějakou rukodělnou činností... i k výtvarnému projevu. Ke skládankám, k modelování, k práci s textilem i jinými materiály. A najednou tu byla příležitost onu zálibu nějak uplatnit. Nic lehčího. Mnohokrát jsem pak použila podobný způsob hraní i s dětmi při různých besedách a na setkáních se čtenáři.
Hanku ztvárnila kreslířka Eva Průšková, známá i z Ohníčku (komiks Bivojova rytířská dobrodružství). V knížce ji ale překvapivě kreslila taky Faltová. Proč?
Nové ilustrátory jsme pro Mateřídoušku rádi objevovali a s radostí jsme posléze konstatovali, že nejen ti začínající, ale i ti zkušení a tehdy už proslulí s námi rádi a dokonce za málo peněz spolupracují. V šedesátých letech dostávala Mateřídouška jinou podobu i novou výtvarnou hodnotu a osvědčoval se nápad zadat skoro celé jedno číslo jednomu ilustrátorovi. Tedy právě kromě specifických částí, stálic, jako byl právě Hančin zápisník. Museli jsme ovšem respektovat nejen adekvátnost ztvárnění naší koncepce, ale i zaměstnanost malířů. Ta byla značná a pokud se dobře pamatuji, týkalo se to i tohoto případu. Ale obě měly podobnou linku i obdobnou schopnost a chuť nejen ilustrovat, ale i rozkreslovat názorné obrázky...
Jak jste se s Věrou Faltovou (nedávno bohužel zesnulou) poprvé setkala?
Věra pracovala pro časopis Ohníček. Graficky jej upravovala a objevila se tam přibližně v čase, kdy jsem já přišla do Mateřídoušky. Spřátelily jsme se, ale nejen to. Se Zdeňkem jsme bez dlouhého uvažování odhadli, že bude Věřin styl vhodný pro ztvárnění postaviček připravovaného seriálu o kocouru Vavřincovi. Nemýlili jsme se.
Jak se ta spolupráce vyvíjela?
Po mém vyhoštění z Mateřídoušky i Mladé fronty (1976, ale pokusy trvaly hned od roku 1969) jsem už mohla psát do časopisů pro děti jen občas. S Věrou Faltovou jsem po vydání pěti dílů kocoura Vavřince v Olympii (1969-1980) ztratila kontakt, ale předtím jsme se pochopitelně scházely. Kvůli vazbě obrázků na text - a to velmi často. Jedna druhou jsme respektovaly a nebyly žádné problémy. Byla to jen a jenom radost a potěšení z práce.
Pět knih o Vavřincovi s vámi ovšem psal manžel. Titulní figura se stala ve své době legendární. Vavřinec je taky hrdinou 
dlouhého seriálu v Mateřídoušce, vycházel deset let. Jeho kamarády byli: prasátko Mojmír, fenka Otylka, kozlík Spytihněv. Až na kozla jde o obdobu hrdinů později vymyšleného Čtyřlístku. Náhoda?
Nesledovala jsem Čtyřlístek pravidelně a Němečkovy seriály spíš pomíjela. Nikdy jsem nepochopila, proč pro své příběhy zvolil tak podobnou skupinu zvířátek, kterou přece musel znát z Mateřídoušky. Raději jsem to nekomentovala a vlastně se tím příliš nezabývala.
Čtyřlístek je dnes pro své tvůrce zlatým dolem. Co Vavřinec pro vás?
O to nejde - ale existuje televizní seriál a před časem byl Vavřinec využit pro Divadlo bez opony. A taky Divadlo loutek v Ostravě připravuje premiéru podle literární předlohy Kocour Vavřinec, detektiv sportovec.
Což je zrovna ten díl z pěti, který se v antikvariátech nejhůře shání!
V BB artu vyšly postupně v reedici všechny díly, přibližně během tří let, a navíc ve velmi kvalitním zpracování, což je pro takto hojně ilustrovanou a barevnou knížku moc a moc důležité.
Už roku 2001 se ovšem jako samostatná knížka vrátily i komiksy ze zadních stran Mateřídoušek a pod titulem Kocour Vavřinec a jeho přátelé vyšlo 57 příběhů. Název se, pravda, nešťastně kryje s titulem první knížky o Vavřincovi (1969)...
Dala jsem nakladatelství BB art souhlas k vydání knížky seriálů o Vavřincovi v době, když jednání o této publikaci bylo již v běhu. Na výběru dílů a na názvu víc než já participovala Věra Faltová a nakladatel pan Jiří Buchal.
Seriály o Vavřincovi mají ovšem i své negativní hrdiny. Huberta, poťouchlou myš Julii... Záporní padouši zkrátka vždy umocňovali poutavost, ne?
K novým příběhům je třeba pro nové situace vždy objevovat další postavičky. Jsou nepostradatelné. Nejen pro osvěžení dalších pokračování, ale i proto, že ti hrdinové, kteří jsou charakterističtí svým negativním šibalstvím, dávají čtenáři možnost uvažovat i o tom, komu a čemu držet palce. Ale je tu i další hrdina: ještě JINAK odlišné kuřátko Drobínek - v knižní Olympiádě kocoura Vavřince (1980). Máme na ně ohlasy svědčící o jeho velké oblíbenosti. Je nešikovné, ale není zlé. Je legrační, ale ne hloupé.
Jako klasickou epizodu Vavřinců vnímám třeba díl Kdo tam bude dřív? Je hned z první knihy a líčí krkolomný výstup na skálu. Tři hrdinové horolezou, ale Otylka skálu zatím v klidu obejde. Až později jsme totéž uzřeli i ve večerníčcích se Spejblem, Hurvínkem a Máničkou, ale tak už nápady cirkulují, takže třeba váš komiksový příběh Jak si myš chtěla zahrát divadlo (říjen 1971) je pro změnu obdobou Foglarova příběhu Rychlé šípy hrají divadlo!
Při vymýšlení tak velkého množství příběhů mám někdy starost, abych neopisovala. A když už, vždy jde o opisování od sebe. Jinam se určitě nerozhlížím. Proč také? Žiju se svými postavičkami v jednom nezaměnitelném prostředí vlastních představ a pochopitelně mi jde vždycky o původnost.
Magický byl taky komiksový příběh Zázraky Otylčiny zahrady (z kniha Kocour Vavřinec a jeho přátelé na cestách, 1971), který parafrázuje Šípkovou Růženku.
Ano. Nápodoba nebo srovnání s pohádkou jsou mi blízké - a občas jsem je použila, nejen pro kreslený seriál. Forem a zpracování minipříběhů na pokračování jsem ostatně v Mateřídoušce vyzkoušela víc. V určitém období to bylo i spojení seriálů s kratší prózou. A navíc jsem vše kombinovala s návody na různé hry a rukodělnou činnost. A využila jsem tento způsob zpracování nejen pro časopis. Byl vhodný i pro knížky o Vavřincovi, i pro pozdější příběhy o ježku Františkovi.
Mám rád i Vavřincův příběh s baterkou, kdy se v noci ukryje ve velrybí tlamě (kapitola Jak jsme potrestali zlého tlouštíka). Máte ráda strašidelno? Hrůzu?
Mám ráda směšná strašidla. Hrůzu nikoliv. Strašáků je v životě dost. Veselých a neškodných bubáků méně.
Existoval někdy skutečný kocour Vavřinec či opravdická fenka Otylka?
Zážitky s pejsky či kočkami mám mnohé, ale konkrétní prožité situace neopisuji. Určitě si však s různými zvířátky rozumím stejně dobře v životě jako s jinými při psaní.
Nemá Vavřinec i něco společného s oranžovou kočkou z knihy vašeho manžela Tajemství oranžové kočky (1968)?
Určitě ne.
Vraťme se teď ještě ke Čtyřlístku, kterému je letos čtyřicet. Ježka Františka jste psala právě do Čtyřlístků a vycházel již od čísla 26 (1973), přičemž ho opět kreslila Věra Faltová a až později se zrodila i samostatná knížka Jak ježek hledal déšť (Albatros 1981). František je ve vašem světě vlastně tím, čím je Zdeňku Milerovi krteček, ne?
Ježek František byl tenkrát nová šance. Změna. Dával jiné možnosti. A vyznačoval se tím, že měl skoro vždy jen jednoho partnera, s kterým navázal pevné přátelství. Byl nezkušený, ale dovedl se v různých situacích zorientovat. A především pomáhal. V knížce o dešti vězel navíc i záměr seznámit nejmladší čtenáře s koloběhem vody v přírodě.
A znala jste, když jste Františka vymýšlela, i knihu Kmotr ježek (1931) Josefa Haise Týneckého? V reedici vyšla roku 1971 - s obrázky Heleny Zmatlíkové.
Ne. Předlohu pro tuto postavičku jsem neměla a Kmotra ježka jsem neznala. Zvolit si toto zvířátko jako hrdinu budoucích příběhů byla spíš náhoda. Ale seznámení s těmi, které jsem potkávala v zahradách, mohlo být rozhodně inspirující.
Se Zdeňkem Slabým jste vedle knih o Vavřincovi stvořili i publikaci 365 pohádek pro každý den přeloženou do řady jazyků. Bylo to hodně těžké - dát dohromady tolik příběhů? A nebáli jste se opakování?
Pohádky pro každý den (v roce), ačkoliv rozsahem omezené na sedmnáct řádek, to byla moc příjemná práce - a spíš bych řekla euforie. Psali jsme je především na chalupě o dovolené, kterou jsme celou a poctivě věnovali tématům přicházejícím odevšad. A nakonec jsme se dokonce se Zdeňkem přistihli, že máme mnohem víc námětů, než jsme mohli pro knihu uplatnit.
Tak je ještě zužitkujte, ne?
Jsou někde v poznámkách. Uložené, ale neustále dráždí a dorážejí.
Ve trojici se Zdeňkem Slabým a Drahoslavou Pechovou jste sestavili i poutavou Čítanku pro čtvrté ročníky (1992). Snad jediné, co tam chybí, je próza z pera sestavovatelů... A taky tahle knížka provází celým rokem...
Směřovali jsme záměrně k tomu, abychom připravili učebnici alespoň trochu odlišnou od těch dosavadních. Měli jsme dobrý základ v tom, že jsme se všichni tři dětskou literaturou neustále zabývali. Byl to denní chlebíček i zájem, ale vlastní prózy jsme záměrně nezařadili. Měli jsme připravenou i další čítanku, ale na školách se bohužel spíše uplatňovaly učebnice méně originální, takže z jejího vydání už sešlo...
Využívala jste při psaní někdy jako vzory děti ze svého okolí?
Vlastní ani jiné děti jsem nevyužívala, ale vzpomínky na vlastní dětství nejspíš občas ano. Podvědomě je asi do pocitů různých knižních postav vkládám, nejvíc však vždycky spoléhám na fantazii.
Vaše kniha Cesta k Betlému obdržela Zlatou stuhu. Jiná, Andulka pod barevným kopcem byla oceněna tvůrčí prémií Českého literárního fondu...
Uznání vždycky potěší, nejvíc se však o sobě dozvím na besedách se čtenáři. Někteří kupodivu znají i knížky vydané třeba před třemi desítkami let.
Jako já.
A já si s lidmi jako vy ráda povídám, kdekoliv. Příležitost si k tomu vždycky najdu.
Co vaše mimoliterární zájmy?
Hodně blízká je mi zahrada, s níž souvisí pohyb, nápad, změna, světlo, krása, překvapování, potěšení, tvoření. A samozřejmě se nevzdávám ani kontaktu s přírodou, která je hned za plotem. Zajímal mě vždycky tanec a dnes navíc i jeho vývoj. Navštěvovala jsem za války, ještě jako gymnazistka, hodiny rytmiky vedené Jarmilou Jeřábkovou a jejími žákyněmi.
A co divadlo? Vaše babička i matka byly přece herečky.
Divadlo jsem už od dětství vnímala jako součást rodinného života. Přinášelo vzrušení, ale také mě o něco okrádalo. Sama jsem se mu nikdy nechtěla věnovat aktivně.
A hudba? Co ta? Váš manžel jí propadl.
Zpívala jsem kdysi v dětském sboru, který sice účinkoval na veřejnosti, ale byla jsem jen jedna z mnoha altistek. Což mi stačilo. Muziku mám ráda a naučila jsem se kladně vnímat i Jinou hudbu, kterou mě zahlcovali manžel a syn Petr. A tu nelze poslouchat při jiné činnosti, ale jen soustředěně. Jeden čas jsem taky stála o to mít doma hrací stroje, a tak vlastním několik těch válečkových ze začátku minulého století, ariston a fonograf. A hraji si do ticha. Zklidňují.
A ještě něco..?
Hračky. Mám o nich archiv výstřižků a taky pořádně velkou krabici věcí tohoto typu vyrobených vlastní rukou - většinou z užitého papíru. Ale především mám ráda svoji velkou rodinu, které věnuji hodně času. Nic není důležitější.
Snad ne, ale povězte, kterých svých knížek si nejvíc ceníte?
Mám hodně ráda titul Prázdniny teprve začínají i vámi zmíněnou Cestu k Betlému, kterou jsem napsala za kratičkou dobu.
Přiblížila byste i své nejnovější knížky, ať už vydané nebo na vydání čekající?
Je to pokračování mé knížky Světlička a Tmání a její třetí díl. Opět jde o dvojici sourozenců, která kromě zajímavých prožitků doma i ve škole postupně zjišťuje a rozlišuje, co je v jejich okolí špatně a co je naopak správné. To není vše. Nesmím ale zapomenout ani na obsáhlou pohádkovou knížku o zemi Tam, z které se putuje do Jinde. Rodila se s pauzami, v různých podobách a v závěru s pocitem, že ukončit ji nikdy nedokáži.
A je hotová?
Samozřejmě konec už má, ale zítra bych na něj mohla okamžitě navázat - a s chutí v příběhu pokračovat. Nu, a napsala jsem i třináct povídek pro dospělé, které by především mohly zajímat ženy... Psát je pro mne radostí, ale hledat nakladatele, to mi moc nejde.
Plánů mám dost, ale nechci se strašit myšlenkou, že je zdaleka nezvládnu splnit. Co bude, to bude.
V poslední době se dost mluví o tom, že současná generace dětí málo čte.
Asi čte opravdu míň, ale dokud budou nadšené knihovnice, správní učitelé a dostatečně zajištěné rodinné zázemí, nemusíme si zoufat a navíc bychom měli doufat, že mnohem rychleji, než dnes přibývají, budou mizet knížky rádoby líbivé - a ty bez morálky a vkusu. Zkušenost s hlasitým čtením dobrých knížek v rodinném kruhu je úžasný a jednoduchý vynález a doporučila bych ho ráda všem, kterým na dětech záleží.
Děkuji za rozhovor a hodně zdraví do dalších let!
Převzato z časopisu Tvar a zkráceno.