ROZHOVOR: Humor, napětí a erotika

Představuji autora. Václav Gruber (*1953), lékař, spisovatel. Píše žánrově různorodé prózy, je autor víc než dvaceti knih, do dalších takřka dvaceti přispěl. Člen Obce spisovatelů České republiky, Střediska západočeských spisovatelů - a žije ve Stodu u Plzně.

Napsal několik příběhů z lékařského prostředí, a to se závažnou tematikou; romány Zastřelte toho chromého koně a Druhý dech chromého koně se obírají problémem eutanazie.

Ale typické jsou pro Vaška Grubera i humor, napětí a erotika: v různé míře ty rysy ucítíte ve všech jeho dílech.

Malý tygr ve vlastní šťávě je humoristický román s výrazně autobiografickými prvky, současně vypráví o první lásce. Zrovna tak o atypické rekonstrukci chalupy.

Noc s ďáblem je detektivka s nečekaným rozuzlením i příběh vztahu mladé ženy a alternativního léčitele. Václav Gruber píše také romány pro ženy, například Miluj mě nebo střelím, Z tebe peklo ráj, Hlavně ať ti udělá dítě. Z jeho knih vyvolaly největší pozornost fantasy prózy Řeka, Moře a Poušť, ale i napínavá antiutopie Žena.exe, odehrávající se ve světě, kde panují pořádek a exekutoři - a kde je zakázáno léčit lidi.Václav Gruber napsal i kriminální thrillery Domino a Poslední zhasne, což je román z fiktivního světa potýkajícího se s masivní ilegální migrací. -Uveřejnil řadu povídek na pomezí science fiction, hororu a černého humoru.

Ptá se Ivo Fencl: Při psaní ti tedy vyrašily pod rukama knihy nejrozmanitější. Dělil jsi vědomě, při psaní? Věděl rovnou, co chceš? Vnímáš spojující rysy těch knih?

Odpovídá Václav Gruber: První můj nevynucený (nepočítejme slohová cvičení a podobně) prozaický text vznikl 10.1.1964 v17 hodin, kdy jsem si začal vést deník. Byla to klukovská verze žánru „můj milý deníčku“, takže první záznam pojednává o tom, že jsme v hokeji porazili pátou B 11:9.

Od té doby - ne zcela pravidelně - píšu do sešitů formátu A5 podobné deníkové záznamy, i když hokej už dávno nehraju.

Snaha zaznamenávat?

Tak. Pamatuji, že už v dětství mě štvalo zapomínání. A to jsem ještě netušil, jak intenzivní může být. Na střední škole ta potřeba zbytněla. Zaujaly mě Caesarovy Zápisky o válce galské a pak i Zápisky o válce občanské, a tak jsem psal značně dětinské Zápisky o středoškolské válce, nepochybně ovlivněn Jaroslavem Žákem.

Uvědomil jsem si, že si vlastně hraju na spisovatele a že to je docela fajn zábava. Zůstalo mi to. Souhlasím s tebou a Ondřejem Neffem, psaní je královská zábava. A není pro mě až tak podstatné, co píšu, platí to univerzálně - pro všechny moje knihy.

Na začátku mám představu, co chci napsat. Ne vždy to ale dopadne tak, jak jsem si na začátku představoval. První má kniha Bezprostřední příčina smrti (1985) byla také tak trochu produktem mojí tvrdohlavosti…

Jak to?

Četl jsem tenkrát hlavně sci-fi a literaturu faktu. Začátkem osmdesátých let mě uchvátil Karel Pacner, přečetl jsem od něj všechno, k čemu jsem se dostal, a poslal jsem mu svůj pokus o povídku: krátký text o cestování časem. Odepsal mi, že cestování časem je nesmysl a že bych si měl najít jiného koníčka. A bylo rozhodnuto. Napíšu knihu.

V té době jsem poprvé začal víc přemýšlet o eutanazii, takže jsem začal psát příběh o eutanazii. V té době se ještě psalo na psacím stroji a do nakladatelství se mohl předat rukopis v normovaném tvaru a maximálně se dvěma překlepy na stránku, které byly opraveny opravným lakem. Třetí překlep již znamenal, že se stránka bude psát znovu.

V nakladatelství mi řekli, že se na to kouknou, a za pár týdnů mi to vrátili s „nějakými poznámkami“ - rukopis byl kompletně počmárán propisovačkou, takže jsem psal znovu.

Celkem sedmkrát. Až později mi došlo, že testovali, jestli to myslím vážně. Knihu jsem Karlu Pacnerovi věnoval a on mi napsal, že se mýlil. Když si prvotinu přečetl můj první primář a hlavně můj celoživotní Mistr, mentor, učitel Václav Novák, řekl mi: „Myslím, že tohle je tak závažné téma, že se k tomu ještě jednou vrátíš, až budeš mít trochu víc prožito.“

Což se, předpokládám, stalo.

Jo, vrátil jsem se. Vzniklo Světýlko na konci tunelu (Perseus, 2002) a hlavně dvojromán Zastřelte toho chromého koně (MOBA, 2012) a Druhý dech chromého koně (MOBA, 2012). Věděl jsem, co chci napsat, a napsal to. I když…

Takže přece jen nebylo všechno podle plánu?

Když si manželka přečetla první díl, podívala se na mě a řekla: „To mu přece nemůžeš udělat.“

„To jsem neudělal já, tak to prostě je,“ povídám.

„Ale nemuselo by být.“

„S tím já nic nenadělám.“

„Ale mohl bys. Jsi jediný, kdo může.“

Pokud je někdo jediný, kdo může, pak musí… Dlouho jsem si s Jindřichem - hlavní postavou románu - povídal. Seděl jsem u psacího stolu se zapnutým počítačem a současně byl s tím zcela vymyšleným Jindřichem na okraji lesa za městem; seděli jsme v trávě a povídali si. O všem možném. Výsledkem bylo, že román má dva konce. Modrý a zelený. No, a pak už bylo logické, že pokračování má dva děje - také modrý a zelený - a jeden konec.

Ty si se svými literárními postavami povídáš?

Někdy ano. Většinou je spíš jen sleduju a zaznamenávám. Třeba přijedu večer domů a zapnu počítač. „Ty ještě budeš psát?“ povídá manželka. „Ne, jenom se kouknu, co dělají.“

Pokud se povede napsat opravdu živou postavu, je třeba jí nechat dostatek volnosti. Musí jednat tak, jak je pro ni přirozené, a ne tak, jak si původně vymyslel autor. Přišel jsem na to, že to nejzajímavější na psaní je, že vzniká nový svět, do kterého můžeš vstoupit. Jsou tam lidi, kteří ti řeknou a ukážou zajímavé věci. Takhle vznikla většina mých knih. Za jednu z nejdůležitější považuji antiutopický román Žena.exe (MOBA, 2015). Prvotní impulz přišel z ministerstva zdravotnictví, když tam nějaký chytrák vymyslel, že zdravotníci už nebudou lékaři a sestřičkami ale „poskytovateli zdravotních služeb“. Ministerstvo to vzalo vážně.

A ty?

Nikdy jsem nepovažoval za rozhodující, co je napsáno na dveřích ordinace; podstatné je, co se děje uvnitř. Ale tohle mě nadzvedlo.„Ještě by nám mohli zakázat léčit,“ řekl jsem doma u oběda. A večer začal psát. Žena.exe se odehrává ve světě, kde je medicína zakázaná a kde léčit lidi je trestný čin. Ale jinak je tam dokonalý pořádek, platí zákony, dohody se dodržují, dluhy se splácejí. Vládnou tam exekutoři, kterých si lidi váží. Nevím, jestli by mi to ještě dnes někdo vydal.

Docela jiný druh knih je trojice Řeka (Sursum, 2015) Moře (Sursum, 2016) a Poušť (Sursum, 2021).

Těmhle knihám říkám sondy ke mně do hlavy. Hlavní postava, chirurg Jan, má samozřejmě hodně autobiografických rysů, ale současně je i obrazem dalších lidí, které jsem potkal a kteří pro mě byli nějakým způsobem důležití. Tyto příběhy ale vznikly trochu jinak než ostatní moje knihy. Jednou jsem se vrátil domů, sedl k počítači a bez velkého uvažování skoro automaticky napsal text, který je teď jednou z Janových vzpomínek v Řece. Pak jsem se vydal proti proudu.

Proti proudu řeky?

Proti proudu řeky, proti proudu času; tak vůbec proti proudu… Čas a jeho pozoruhodné vlastnosti mě už taky dlouho straší v hlavě.

Vraťme se k tomu, jak píšeš většinou. Říkal jsi, že na začátku máš plán, ale že na něm zase až tak sveřepě nelpíš.

Když začínám psát knihu, mám představu a hromadu kartiček A6. Každá postava má jednu kartičku, na jiných jsou nápady, jinde stručné obsahy kapitol, taky bývá kartička s různými variantami titulu knihy - definitivní vybírám, až když je rukopis hotový.

Řadu z těch kartiček nepoužiju, některé schovám na příště. Na první pohled to vypadá, že postupuji docela systematicky, ale jak už jsem řekl, snažím se vnímat postavy příběhu a nechat je, ať se samy vyjádří. Občas některou vpustím do jiné knihy a jsem zvědavý, co tomu postava řekne.

Píšu dost pomalu. První verzi většinou řadu měsíců, pak ji nechám pár týdnů odležet, občas i delší partie škrtám a píšu znovu.

Píšeš o sobě?

To přece píšeme všichni. „Mám pocit, že je to autobiografie v mnoha osobách,“ prohodila kdysi má žena. To je asi další společný prvek všech mých knih. Tomáš Marek, Marek Adamovský, Mark Stein, Adam Steiner ani Jan Horník nejsem já. Ale řadu mých genů mají. Koneckonců Erika Bornová taky.

Dovolme si určitou tematickou odbočku. Protože jsi taky autor sci-fi, už kdysi jsem se tě ptal, co by podle tebe asi stát (jakýkoli) udělal, kdyby byli všichni takoví asketové, že by se živili špagetami s kečupem a jinak pořád akorát četli.

Jako veselý pesimista (to prý je nejvýhodnější konstelace osobnosti pro současnost) si myslím, že by stát za těch okolností podpořil dotacemi masivní zdražení špaget, zavedl speciální DUH (daň z ubrané hodnoty) na červenou barvu a pravidelně pokutoval čtenáře za rušení nočního klidu šustěním stránek.

Jindy jsme si psali o definici práce a představě spisovatelského domu, kde je probouzen u autorů pocit, že píší-li, pracují - a nemusejí se za to, aspoň zde ve vyhrazeném prostoru, stydět.

Vzpomněl jsem si přitom: přijela k nám naše dcera - a ptá se: „Kde je tati?“

Manželka: „Pracuje.“

Dcera: „A co dělá?“

Manželka: „Píše.“

Dcera: „Jo, tak to je práce?!“

Z fyzikálního hlediska je práce definovaná jednoduše - v joulech. Kterákoliv lidská činnost má nějakou energetickou náročnost (přemýšlení až překvapivě hodně), vyjádřitelnou ve fyzikálních jednotkách, a jde ji tedy nazvat prací. Podstatnější je hledisko společenské. Je to moje psaní práce? Co vlastně je práce? To, co mě živí? Souvisí s tím otázka profesionality. Je profesionální činnost to, co mi dá prostředky k obživě a k ostatní existenci? Pak naprostá většina píšících profesionálové nejsou. Nebo je profese to, co doopravdy umím? To už jsme opravdu na tenkém ledu. U většiny autorů je psaní koníček. A je to i práce? Ideální práce je ta, která je i zábavná. A psaní je docela pracná zábava. Tak si z toho něco vyber.

Asi je jedno, jestli psaní budeme považovat za práci, nebo ne. Vlastní proces psaní je důležitý hlavně pro autora.

A výsledný produkt, tedy kniha?

Občas říkáme, že píšeme proto, aby po nás něco zbylo. A máme tendenci to přeceňovat. Nechci se pouštět do debaty o tom, co je umění. Nevím, kde je hranice mezi uměním a kýčem, mezi literaturou a čtivem, mezi experimentálním textem a blábolem, a nijak mi to nevadí. Názory kritiků a literárních vědců čtu a poslouchám se zájmem a pozorně, ale nenechám se jimi manipulovat. Myslím, že umění je to, co bude ještě existovat za třicet, padesát, sto let... Vím, že to není přesné, spousta úžasných textů zapadne vzápětí po svém vzniku a nikdo o nich neví. Ale knihy, které lidi čtou i po desetiletích od vydání, podle mě uměním jsou. Vím, že je to daleko složitější, vzbuzování emocí, což je jeden z hlavních cílů umění, textem, hudbou, obrazem nebo i tvarem je tak individuální, že asi opravdu obecná kritéria neexistují.

Pokud vím, říkal jsi, že budeš ještě pracovat na díle navazujícím na Malého tygra? Stalo se?

Je rozepsaný a uložený v příslušném adresáři. Stejně jako řada dalších věcí.

Zaujalo mě, že jsi knihy doma složil abecedně, podle příjmení autorů, a nevyhradil jsi přihrádku sci-fi…

Řada autorů psala a píše kromě sci-fi i jiný žánr, takže by byli na více místech. Pokud by byla police sci-fi, měla by také být police detektivky, historie, životopisy atd. Dále považuji hranici sci-fi za velice nejasnou, radši mám označení SF (spekulativní fikce), které zavedl Robert Heinlein. Ale tady jsou ty hranice ještě mlhavější. Kam zařadit Dům o tisíci patrech Jana Weisse, Mistra a Markétku Michajla Bulgakova, Evangelium podle syna Normana Mailera nebo Válku s mloky Karla Čapka? Zrovna Čapek by byl při žánrovém zařazování rozlezlý po celé knihovně a řada jeho knih na více místech.

Jak je to s tvou četbou, dávnou i dnešní?

V tomhle si určitě rozumíme. Četl jsem a čtu, co mi přijde do rukou, a mám vždycky rozečtených několik knih. V dětství to byly verneovky, mayovky, Arthur Ransome, Ernest Thompson Seton, pak Ludvík Souček, Erich Maria Remarque, Ernest Hemingway, Dostojevský, Karel Čapek, Ray Bradbury, Vladimír Páral (teď mu bylo devadesát), Ludmila Vaňková (zemřela letos 3. února v nedožitých pětadevadesáti letech), Tolkien, Terry Pratchett, Neil Gaiman, Ondřej Neff, Frederick Forsyth, Norman Mailer, Karla Erbová, James Hadley Chase, Huraki Murakami, G. R. R. Martin, František Novotný… Kdybych měl vybrat, co mě zaujalo z toho, co jsem četl nedávno, tak asi J. M. Guenassia - Klub nenapravitelných optimistů, Kateřina Tučková - Žitkovské bohyně, Vyhnání Gerty Schnirch, Stephen Hawking - Stručná historie času. Ne že bych poslední knize úplně rozuměl, ale moc se mi to líbilo.

Zmínil bys nějaké spisovatele, které jsi potkal - a zaujali tě?

Z toho, co jsi napsal ty, se mi pořád nejvíc líbí Domek pana Stilburyho. A taky některé povídky, například Jak rychlá Ivana odmítla Brada Pitta. – Ale dostaneš-li se mezi ty, kteří píší, vůbec potká řadu lidí. Například Karlu Erbovou, současnou první dámu české poezie = úžasná osobnost. I plzeňský poeta Josef Hrubý (1932-2017) mě ovlivnil. Měl jsem rád zdejší básníky Romana Knížete (1952-2016) a Josefa Hrácha (1938-2003) a jednou z nejhezčích knih, které jsem v poslední době držel v ruce, je Orbis poeticus grafika Milana Bauera se slovními ilustracemi, jinak to nevnímám, Evy Válkové, mimo jiné i autorky pozoruhodných prozaických miniatur Srdceryvnosti. Je psychiatričkou z Dobřen, však víš, spolupracovala se zmizelým básníkem Šebkem. Tak. A taky se mi čím dál víc líbí poezie Vlasty Špinkové.

Co autoři, které jsi osobně nepotkal?

První Mailerova kniha, kterou jsem před skoro padesáti lety četl, byl válečný román Nazí a mrtví. Začal jsem večer a skončil nad ránem. O pár let později na mě ještě víc zapůsobilo již zmíněné Evangelium podle syna. Oheň na Měsíci je zvláštní, ale například Katova píseň už se mi tolik nelíbila.

Hm. Truman Capote si stěžoval, že Mailer nebyl asi moc v kontaktu se souzenými, když tento jeho román srovnávali s jeho Chladnokrevně… Otázku závěrem: Máš plány? Nebo věříš, že když člověk plánuje, Bůh se řehoní, směje?

Plány mám, taky mám tu kartotéku s všelijakými nápady a poznámkami. Samozřejmě vím, že zdaleka ne všechno z té kartotéky obživne. Když to dobře dopadne, nová kniha by měla vyjít letos na podzim. Jmenuje se Už vám straší ve věži? Jsou to povídky - trochu legrace, trochu horor a trochu SF.

Žánrová neposednost tě neopouští.

Tak bych to řekl.