Petr Král (*1941) byl pozoruhodný filmový esejista, básník a surrealista. Zemřel 17. června 2020 ve věku 78 let, přičemž jeho mládí doprovodil iniciační zlom; v souvislosti s ruskou invazí a okupací Československa roku 1968 nikoli netypický.
Petr Král se stal po FAMU, kde studoval dramaturgii, redaktorem Orbisu. Spolu se svým jmenovcem Králem Antonínem a za pomoci historika Myrtila Frídy dali dohromady - na svou dobu pozoruhodnou a spoustou fotografií vybavenou - monografii Vlasta Burian (1969), ale po dvacet let měla kniha problém: když totiž vyšla, už byl spoluautor rok „za kopečkama“. Ve Francii. Emigroval roku 1968 a následkem toho jsem publikaci za následující normalizace nesháněl úplně snadno. Až mi přece padla do ruky a roku 2007 mi ji pak autor dokonce podepsal, když jsem za ním šel do zákulisí plzeňského divadla Dialog.
Byl rád, když knihu viděl, ale duchem u Vlasty Buriana dávno, dávno nebyl. Stál za oponou zvláštně charismatický, i když působil poněkud roztěkaně, nesoustředěně. Možná myslel zároveň na tisíc věcí a nějak podobně si můžeme možná představovat pravého poetu se sklony k surrealismu. Ale nejen se sklony? Petr tak viděl.
Netuším, nakolik byl filmem posedlý, osobně mě ale právě tato jeho inklinace fascinuje dodnes. Určitě dost vypovídá o jeho osobnosti. Uměl i zaznamenat, co při filmových projekcích vnímal a jak hluboko do světa na plátně vstupoval. Co ho okouzlovalo na popředí toho světa a co na pozadí.
Ve Francii o filmu přednášel a dělal tam také lektora, ale dvacet let jeho eseje neprošly železnou tkaninou známé opony. Teprve po roce 1989, když se vrátil domů, je začal uveřejňovat česky, ale musel je nejdřív přeložit. Teprve roku 1998 tu uspěl knihou Groteska aneb Morálka šlehačkového dortu, avšak její francouzskou obdobu již znali v Paříži patnáct let předtím (roku 1983 jako Le burlesgue ou Morale de la tartre a la creme).
Petr Král psal intenzivně taky verše a texty na rozličná témata - a nedá se neupozornit na ohromný svazek jeho esejů Vlastizrady (má 1396 stran) i na - obdobně mohutný - výbor úvah o surrealismu Vynálezci nových omylů (2018, 548 stran). - Ale teprve, když zemřel, což je přes dva roky, sestavila jeho partnerka - a redaktorka Tvaru - Wanda Heinrichová výbor Králových „Textů o filmu“ Hloubka záběrů (2021, 334 stran). Kniha má pětadvacet kapitol, jejichž seřazení ještě stanovil, a před závěrem zahrnula i Petrovo nespoutaně psané heslo z Laroussova filmového slovníku (1986) Filmová groteska.
Leckdo míní, že je žánr grotesky jen řetěz gagů, u kterého dramatická zápletka zůstala jen záminkou. Do jisté míry je to pravda. Ale Král gagy vnímal zřetelněji - a jako verše. Celistvost grotesek pak považoval za samozřejmost básní.
To sice neplatí u všech, ale určitou demontáží tabu jsou předchůdkyněmi surrealismu.
V totální „válce“ grotesky (vynalezené v USA Mackem Sennet) vnímáme rovněž permanentní, přímo plamenné pnutí mezi dokumentem (zachovávajícím dobovou scenérii) a zběsilým deliriem v popředí obrazu. Je to kouzlo, mámení, soubor šoků, smích a především napětí mezi dokumentární a tou aranžovanou stránkou záběrů. Úplně první dílo těch atributů bylo od společnosti Keystone a zazářilo před diváky před 110 lety - v září 1912.
„Gagy u Senneta převažují nad příběhem, což znali již předtím,“ vypráví Petr Král, „ale zdejší gagy jsou fyzičtější a iracionálnější. Už nejde o pouhé komické nápady; máme co dělat s opravdovými pohromami. Zároveň směšnými a přízračnými. Zničehonic k nim dochází vprostřed každodenního dění: explodující auta, velké kostky ledu a piana řítící se ulicemi… V krátkých filmech, na něž byla groteska zpočátku omezena, se ty gagy bleskově a volně řetězí, přičemž na závěr vyústí do jedné z dvou rituálních apotheos: bitva, v níž je hlavní zbraní šlehačkový dort (a při níž je dekorace, kde se bitva odehrává, zcela zpustošena), a ztřeštěná honička napříč krajinou nebo ulicemi města.“
Král upozorňuje i na to, že se rané grotesky mytické éry desátých a dvacátého lety staly samostatnou říší původní anarchie. To plynulo už z principu práce, kdy improvizace před kamerou lehce postupovala rovnou od záběru k záběru. „Všeobecné vzrušené hemžení rodí tu básnické zázraky na každém rohu. Stejně anarchistického ducha je humor a každý z troufalých, enormních, nestoudných gagů, které slapstick hromadí, působí jako políček uznávaným autoritám a hodnotám - od manželství po kult práce a společenského úspěchu.“
Jako dobrý historik putuje a postupuje poté Petr Král dějinami takřka do současnosti (Mel Brooks), nicméně tím musí opustit těžiště. Zůstalo v desátých, dvacátých letech a „pouze dva autoři nakonec prošli celými roky dvacátými jako opravdoví komičtí básníci: Harry Langdon: perverzní opěvovatel odbočky a úniku od děje, a - jemu protichůdný - Buster Keaton (Frigo), příkladný komik střetnutí člověka s realitou.
Oproti tomu například „zběsilý“ Larry Semon, jinak autor zcela strhujících a čistě surrealistických filmů sennetovského typu, už nestvořil nic zajímavého nad hranicí krátkého, trojdílného snímku.“
V hesle, jež psal pro Larousse, se Král nebál být i kritický - a na plná ústa říká, co se mu na pozdějším vývoji nelíbí.
Eddie Cantor už je pro něj pouze bavič a slavný Bob Hope jen „vulgární šašek“. Sice nemá vůbec nic proti Gene Wilderovi nebo Marty Feldmanovy, ale rád upozorní, že u nich groteska definitivně končí. Tito a jim podobní komici už si leda pohrávají s formami, které se dávno vyprázdnily. Praktikují ono žonglování výtečně, to je pravda, ale taky úplně vědomě.
S ostatními texty o filmu v knize Hloubka záběrů pojí bájnou grotesku často motiv jakési ladné grácie a hlavně „milosti“. Věcí, které Král i mnozí další spatřují, ale nebyly předem vtěleny do scénářů. Objevují se jen bystrým očím a v nečekaně širé škále - od tvorby George Wilhelma Pabsta, jinak rodáka z Roudnice nad Labem, až po Andreje Tarkovského. Je přitom fakt, že Král pojem „okamžik milosti“ pokorně převzal od amerického filmaře Michaela Roemera, který už také píše o „površích skutečnosti“ a spíše vzácných momentech, kdy do nás filmová „materie“ vstupuje v podobě ryzího, skutečného citu. „ Z turistů konzultujících na plošině metra plán Paříže jsou náhle sboristi třímající noty,“ charakterizuje chvíli zázraku Král - a je to příklad přínosného omylu. Syrová realita za vším existuje a „je stejně důležitá, ale spolu s iluzí tvoří rozpornou jednotu. Obě dvě nepřestávají zápolit o naši pozornost.“ Nejinak zní Králův „Manifest milosti“.
Hloubka záběrů. Texty o filmu. Napsal, z francouzštiny přeložil a uspořádal Petr Král. K vydání připravila Wanda Heinrichová. Doslov Karel Thein. Pulchra. 344 stran.
Krátká groteska Larry Semona (1920) dobře ilustruje, co asi měl Petr Král na mysli prolnutím surrealismu a němého slapsticku: