V posledních letech se u nás stalo nepěkným zvykem, že mnozí lidé maskují svou netoleranci k odlišným názorům obviňováním jejich nositelů z rozdělování společnosti. Například prezident republiky Miloš Zeman by mohl vyprávět.
Tento „podivný folklór“ se nevyhnul ani sporu o obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Ten byl 3. listopadu 1918 na popud jednoho anarchisty a za pomoci žižkovských hasičů stržen rozvášněným davem. Prý jako symbol bělohorského vítězství katolíků a habsburské monarchie. Přitom by postaven až v roce 1650 jako poděkování za úspěšnou obranu Prahy před Švédy.
V dnešní době by zničení takovéto výrazné architektonické památky se sousoším od jednoho z nejvýznamnějších raně barokních sochařů Jana Jiřího Bendla bylo nade vši pochybnost kvalifikováno jako trestný čin. V tehdejší revolučním době však zůstal tento barbarský čin nejen nepotrestán, ale navíc musely být před rozvášněným davem chráněny dokonce i sochy na Karlové mostě.
Pro posouzení argumentů obou stran sporu, tedy zastánců a odpůrců obnovení mariánského sloupu, lze dohledat řadu článků, úvah, historických podkladů. Např. zde, zde a zde.
Při hledání ale bohužel nalezneme i články vysloveně nenávistné. Jako příklad lze uvést článek Pastýřský hněv Dominika Duky od jistého religionisty, teologa a pedagoga, signatáře petice proti obnově.
V případě sporu však nejde ani o dobrozdání historiků, ani o zkoumání motivačního pozadí. Hlavní je, jak to cítí lidé. A to není úplně jasné.
Obnova mariánského sloupu na Staroměstském náměstí je jistě krokem zpět do minulosti. Otázkou je, do jaké minulosti. Faktem ale zůstává, že dnešní stav s megalomanským Husem není úplně vyvážený.