Většinou ve dvou. Mám o dva roky mladší sestru, což je tak akorát, a řeknu vám, že dodnes zůstává dost věcí, v nichž jí má přítelkyně neumí konkurovat. Ona totiž třeba měsíc knihy situuje do března. Jenže to bylo jinak. Tedy tenkrát, v mých osmi letech. Sestru mám rád a už od května, už od zápisu do školy jsem se těšil, jak jí budu laškovně radit s první třídou. A že jinak nejsem radil. Sourozenectví si to ale žádalo.
Bydlili jsme ve Starém Plzenci - bývalé Staré Plzni – a abyste se Plzencem dostali do čtvrti Malá Strana, kde je škola, musíte sejít až do údolí a překonat řeku Úslavu. Ale já šel občas předtím doprostřed zahrad. Po hřebenech kamenných zdí, pod převislými keři, někdy úplně sám, jindy s kamarády a tam „vevnitř“ nás nikdy nikdo nenašel - a všude listí a zelené šero, ale i nečekané světliny. Síně přírody. A teprve pak jsem vždycky přešel most do školy.
Já chodil první, Eva dva roky poté. Ale dlouho jsem na ni chytrého nedělal. Jednou koncem dubna přilítla ze školy a prý: „Co voní?“ „Co? No asi květen, ne? Květy voní,“ povídám. „Ale ne, ty jsi druhá úča. Ve škole jsem to správně řekla, že voní knížky.“ A pak jsme poprvé hráli naši hru. Jak? Střídali jsme se. Jeden vždycky zaťal víčka a druhý mu strčil pod nos knihu, náhodně taženou. Bylo domluveno, že půjde jen o ty dětské. „A hádej po čichu.“ Povídám: „To je Dětská encyklopedie Bohumila Říhy (1959).“ A Eva vzápětí: „Svět kolem nás.“ Tj. pro nás dva ještě bezvadnější encyklopedie Evy Veberové z roku 1963. A já zas: „A tohle musí být Punťa.“ Tedy kreslený seriál vycházející už od roku 1936. A Eva: „No, a takhle voní jen Čtyřlístek.“ A ten máme zase „jen“ od roku 1969. A tak to šlo dál a nešlo neuhádnout. Většinou. To dnes jako by mi už knížky voněly stejněji. A teď druhá, pozdnější varianta naší soutěže. Vzájemné čtení si ukázek. To ten druhý musel opět zavřít oči a slyšel: „Stoupáme?“ „Ne, naopak klesáme.“ Ale takový úryvek je lehký, že? To uhádne každý. A tak jsme si schválně předčítali čím dál těžší pasáže a uhodněte sami, z čeho je tohle: „NASA určité věci tají“. A z čeho je: „Opice se opičily úplně zbytečně“? Culící se Eva ze sebe tuto větu vždycky přímo vychrlila. A z čeho je: „Šel jsem se projít Rotterdamským přístavem“? A z čeho: „Byl to ten nejúžasnější dostih mé jezdecké kariéry.“? Nevíte? Ve všech případech šlo o věty umístěné pod ilustracemi Jiřího Šalamouna v knize Oty Hofmana Pan Tau a tisíc zázraků (Albatros 1974). A tak jsme hádali a hádali a já jí pak stejně utekl doprostřed zahrad. A nejradši s knížkou. Někdy jsem si tam i psal. Ale druhý den jsme soutěžili zas a Eva jednou záludně použila i šeřík. „Co voní?“ „Bez,“ mohl jsem říct, ale já schválně neuhádl.
Dobrá soutěž, ne? Jenže nám nestačila, a když se večer zhaslo, nastoupila vlastní fantazie. Spali jsme každý na jedné straně pokoje, ale neusínali hned. Chvíle ticha, a pak jsem do tmy vyslovil očekávané: „E?“ Protože Evo, to by bylo moc dlouhé.
„I?“ ozvalo se i s otazníkem, protože Ivo, to by bylo taky moc dlouhé. A já: „Chceš povídat?“ Eva: „Chci.“ To už byl takový rituál - a vždycky je lepší mít dvě děti než jedno, pokud zrovna nežijete v Číně. A vždycky je lepší, když se nejdřív slušně zeptáte. I v případě vlastní sestry. Stalo se - a většinou pak ode mne slyšela příběh na pokračování, který se vyvíjel po řadu následujících večerů. Copak o to, já bych cyklus uzavřel už po pár dnech, ale nešlo to, protože často jsem zjistil, že ke konci už povídám jen Evině válendě. Spala. Ale nezoufal jsem a příští večer se o to víc snažil. Tedy vysnít ještě poutavější příhody. O ovečce „Ovečíčce“, o Macku Hurdysovi a panu Salátkovi a jejich jízdách autíčkem... anebo o dobrodružstvích party mého bujnějšího spolužáka Rejžka. Ale nikdy, nikdy jsem nevyprávěl o sobě. Ani jedinkrát v první osobě – a opravdu nevím, co by to mohlo znamenat. Asi nic, když Eva tak či tak usnula. Ale pozor, nic jí nezazlívám a vše bylo vždycky stejně dovyprávěno. Až po letech jsem si ovšem uvědomil, že ani sebelepší imaginace se nerodí v posteli. A kde tedy? Uprostřed zahrad! V přírodě. V lese. A přece i tato často těží z knížek a těmi nám dětem bývaly i ty půjčované v dětském oddělení Městské knihovny v Plzni. Máma vždycky přijela a vysypala nové na stůl, aby je jako barevné karty rozložila ve vějíř. Vybírala sama a já si autory a názvy vzorně sepisoval do sešitu (ještě ho mám), nakonec podtrhl... a sice nesečetl, ale vše, nebo skoro vše vždy přečetl. Bez výběru. Jen s vírou. V mámu, svět... Váhat jsem ještě neuměl. A četl doma i v zahradách. Čas měl ještě jiný rozměr a já dost vstřebával. Jen sem tam nějaká knížka nezarezonovala. Maminka už to měla v oku – a po dočtení jsme knihy jejím prostřednictvím zase vrátili „neznámu“. A to už přinesena nově vonící várka. Až nás jednou v květnu máma vzala do Plzně do knihovny. „Tak tady se říká U Branky.“ A šli jsme ránem. Vzpomínám, že mi „branka“ připadala spíš jako tunýlek. Naproti jsme vešli do domu a stoupali po schodech, až mě obklopil ráj. To dětské nebe snů. A Evu i mne ihned zaujaly a zajaly zahrady nebezově vonící, zahrady literární. Ne, málokdy později jsem byl tak šťasten, jako když jsem si tu pojednou směl dospěle vybírat. Ach, třeba jen těch knížeček edice Oko (vychází od roku 1961). Ty jsem dokonce toužil mít sepsané a dělal jsem to tenkrát nenápadně, protože jsem se styděl za svůj „přemrštěný“ zájem (a vůbec, smí se tu opisovat?) Smělo a dodnes pamatuji, jak hezky mi bylo při této systematizující práci a při objevování a jakým vítězem jsem se cítil, když si mě žádná knihovnice za celou dobu nevšimla. A máma? Eva? Nakupovaly už někde „za Brankou“, v zahradách ne tak mých, zatímco já vládl svému světu tady. Jenže co se nestalo. Najednou jsem odrostl, jistého jarního dne se opět natěšeně dral od Branky do schodů „svého“ oddělení a... byl stroze vykázán. „Ne, sem už ne. Pro dospělé to máte v přízemí.“ Že by jedno z nejděsivějších traumat mého dospívání? Kdepak. Ale stejně. Neodčiněno! Ani do skutečných zahrad našich sousedů už nelezu... a ještě dnes, když projdu plzeňskou Brankou, tak se i zasmuším při strašné myšlence... Ale vždyť já TAM NAHORU... už nesmím.