Na jméno si už pochopitelně nevzpomenu. Dokonce si na něj nevzpomíná ani moje žena, která si jinak pamatuje všecko jako slon.
Když jsme na něj později vzpomínali, případně vzpomínáme, byl to pro nás prostě jen ten Belgičan. Patřil do plejády lidí, kteří se přehnali naším životem na podzim roku 1968. Nepatřil však do zástupů všech, kdo si přáli něco udělat, anebo naopak okecat, proč neudělají nic. Okrajová známost vzniklá tím, že jsme znali Helenku a její kamarády. Helenka účinkovala v Černém divadle, které zase účinkovalo v Paříži, a protože jsme většinou večer jednak neměli, čerství exulanté, zač někam jít, ba obyčejně ani moc proč někam jít, brala nás sebou na představení do Olympicu. Divadla slavného i v Praze.
Ten chlápek vypadal hned na prvý pohled dobře; třebaže se o něm právě nedalo říci, že by byl urostlý, případně handsome (ale to slovo jsme měli získat až později). Když jsme ho poprvé spatřili měl na sobě měl americké námořnické kalhoty do zvonu pro potěšení paní a dívek vypasované kolem zadku, cowboyskou bundičku typu wrangler a pod ní draze vypadající hedvábnou košili. Takže vypadal dost americky. Ostatně na jevišti pařížského Olympicu vypadali dobře a dokonce skoro americky málem všichni. A on stál právě na tom jevišti. Vypadat americky patřilo k dobrému tónu. I většina těch v hledišti ho dbala. Jak už poznamenáno, my v hledišti nebyli, seděli jsme v zákulisí. Vypadat americky se prostě nosilo, ale to bylo tak všecko, co, pokud jde o Ameriku, Frantíci brali. Tedy ti v Olympicu a většina, ne-li všeci, které jsme znali.
Představili ho úderem gongu a pak jako zpěváka protest songů z Belgie. Dodnes nemohu dokonce ani říci, zda to byl Vlám či Valon. Což je, ale i to víme až dnes, rozdíl. Valoni například směli bojovat s Hitlerem za novou Evropu (tu tehdejší), Vlámové ne. Prostě jen chlápek z Belgie. Zpíval francouzsky, a tak snad Vlám. Důležité bylo, že ze všech těch osob, ba i nejedné hvězdy, jsme si z jeviště Olympicu zapamatovali právě jeho. Vím, že tam bývala i paní Mathieu, jenže vzpomínka nezůstala, jen jméno. Na rozdíl od toho Belgičana, neb právě s ním jsme se pak měli možnost seznámit. A dokonce své sympatie ještě rozšířit, či prohloubit.
Dobře vypadající chlápek. Přímo sympaťák. Brnkal na elektricky ozvučenou kytaru. I i hlas měl hezký a podmanivý. Zpívalo mu to. Třebaže nezpíval právě chansony Olympic proslavivší, řadil se do kategorie protest songů. Zpíval zejména o tom, že hříchy světa padají na Ameriku. Míněno Spojené státy. Ono se to nosilo; bojovalo se ve Vietnamu a v Paříži se protestovalo o sto péro. Pokud jde o Vietnam, případně Santo Domingo, kdež prý Amíci tenkrát rovněž prováděli cosi zlého. (Vypadlo mi už úplně co.) Pohříchu nějak ani slovo, a to nejen jeho, neutrouseno o tom, že jakési tanky a s nimi i nová generace "bohatýrů z dávných kronik" zrovínka obsadila Československo. Díky čemuž a takže jsme se zde a potažmo i v zákulisí Olympicu jaksi ocitli také my. Původně jsme měli na ten podzim 1968 úplně jiné plány. Třebaže ocitnout se v Paříži mělo i přes ten malér, jehož velikost nám dosud moc nedocházela, svůj šmrnc. Navzdory všemu. Leč nebylo to pro nás opravdu zase právě něco jako slavný Hemingwayův "Pohyblivý svátek". Skrze který se právě do tohoto města údajně, jak nás literatura poučila, hlavně určití lidé uchylovali. Určití lidé nám sympatičtí. My měli i jisté starosti, které se jim, pokud lze důvěřovat literatuře, nějak vyhýbaly. Například zůstanou u nás Rusové? A pokud zůstanou a nebudeme se mít kam vrátit, jaká je naše budoucnost a obstojíme v ní? Máme zvolit jistotu mizerného přítomného doma, či totální nejistotu čehokoli, doslova všeho budoucího, mimo domov?
Když přišel potlesk, dokázali jsme mu nezatleskat. Myslím, že jediní. Pokud jde o Vietnam, měli jsme sympatie na straně těch, kdo tam bojovali proti zlu shodnému s tím, které nás vyhnalo z Prahy. Kvůli tomu, jaký byl ten chlápek sympaťák, nás to dokonce i mrzelo, že jsme mu zatleskat nemohli. Jaksi se nás to jeho zpívání dotýkalo. Ten sympaťák sice vyhovuje tomu, co se zrovna nosí, ale přece nemůže být takový blbec, aby nepochopil, že je vedle.
Jak jsme později poznali, nebyl takový blbec, ale nepochopil. Nikdo mu totiž nenaznačil, že by měl. Zůstalo to na nás.
Pokud už jde o nás v onom čase, neměli jsme ani to nejmenší ponětí o světě, do něhož vstupujeme. Neměli jsme s ním ani žádnou zkušenost. Dokonce ani z festivalů pokrokové mládeže, mírových kongresů či obdobných podniků, kam někteří, nemnozí od nás, vyjížděli. K těm nemnohým jsme nepatřili. My vyjeli, až když přijeli ti s tanky, a protože jediný jazyk, o němž jsme se (neprávem) domnívali, že nám nebude dělat zvláštní potíže, byla francouzština, ocitli jsme se ve Francii. Nevím, z čeho to pramenilo, tedy to okouzlení Francií a Francouzi. Asi z potřeby být čímsi okouzlen, když nás nějak nedokázalo okouzlit to, v čemž nám osud určil žít. I takové zvracet - vomir, nám ve francouzštině znělo vznešeně a exoticky. Tedy v Praze. Třebaže jsme sečtělí, přece jsme byli okouzleni, naprostí frankofilové, ačkoli jsme přece věděli, že už sám Anatole France specifikoval lásku cizinců k Francii do vyjádření, že se příliš netýká kulturních výšin, ale spíše laciného chlastu a laciných děvek. Láska k Aragonovi, případně Sartrovi a "těm jejich Ruskám", jimž tehdy umělecká Praha vhodně opatřila přezdívky Madame Vitrioletová a Madame Boudoir, to opravdu nebyla ani tehdy. I na to jsme byli příliš sečtělí a docela obyčejně nevěřili, že jsou tak velcí jako u nás i doma.
Nezápasili jsme ostatně jenom z francouzštinou, ale třeba i s plastikovými obaly, jejichž rozšíření tehdy ještě svět socialismu (a míru, jak se pravilo) nezasáhlo. To jen na ukázku; bylo toho prostě víc, ba přemnoho, s čím zápasit a nad čím žasnout. A navzdory tomu jsme na sebe ještě brali jakési starosti o co? Snad o nějakou spravedlnost.
Pokud jde o kulturní výše, na mou věru kdosi (kdo si má pamatovat kdo to vlastně byl, jistě však měl dobré úmysly) nám tenkrát také opatřil a daroval (důležitý detail) lístky na Corneillova Cida v Comédie Francaise; aniž ovšem sdělil, že se to kulturní obohacování trvá bez pár minut bezmála čtyři a půl hodiny. Vydrželi jsme to cosi přes dvě, potom prchli. Ono ani tak moc nebylo o kulturní obohacování, jako spíše o bytí jako takové; od starostí o ně nás neodvrátila ani ta klasika. Navíc (také důležitý detail) jsme rozuměli tak každému desátému slovu z jeviště. Což zavinila ona klasika. Jazyk sic francouzský, avšak z XVII. století. To francouzština v Olympicu, nutno sdělit, celkem srozumitelná byla.
Veselo však kupodivu občas bývalo i bez kulturní výše. Ba i bez Olympicu. Neb život byl obohacován o jakýsi zážitek. Pravda, najmě plebejský. Latinská čtvrť tehdy ještě patřila k laciným územím a na mou věru, stačilo tam otevřít okno našeho pokojíku v pensionu Mazanin (za pouhé dva dolárky denně za onoho už v nicotu propadlého času) do St. Andrée des Arts a ejhle, tu Jeník Pacák z pražského Olympicu tam vytlouká jakýsi rytmus do karoserie zaparkovaného MG (samozřejmě nebylo jeho), tu se zjevuje malíř Matušík, případně kritik Lopatka. Chlast byl, o čemž již veliký Anatole France poučil, dosud opravdu levný. Panák calvadosu (na ten nás naučil Remarque) stál tehdy pouhých 60 centimů a člověk ho obdržel s kostkou cukru i v té nejhorší špelunce na rue Dauphine. Obvykle to bývala Pierre de la Toure. Ostatně, i káva byla pod un franc, pokud člověk zrovna neměl potřebu dopřát si ji u Deux Magots. Na druhé straně Remarqueova tvrzení, že zátku lze z lahve vyrazit úderem o koleno (to když jsme si namísto do bistra přinesli lahvičku od firmy Nicolas) se ovšem ukázala pošetilá. Člověk si snadno rozbil koleno, ale zátku rozhodně z flašky nevyrazil. Asi se za časů Remarqueova "pohyblivého svátku" láhve zátkovaly nějak jinak. Ale u Nicolase bylo k disposici i velice slušné víno za cenu nižší než záloha na jeho láhev.
Do Olympicu jsme mohli zajít a kulturně se tam vyžívat díky Helence, případně dalším z party Čerňáků. Tedy Černého divadla. Jinak Lamkovců, nikoli těch od konkurenčního Srnce. Černé divadlo tenkrát rovněž zrovna frčelo a tihle kamarádi z Prahy, ačkoli jsme se v cizině zdržovali bez souhlasu státu, tedy ilegálně, nás sebou neváhali protáhnout do zákulisí. Dělo se v pražské Alhambře, takže proč ne v pařížském Olympicu? Dokonce se nás ani neptali, jako jiní kamarádi do Paříže zabloudivší, zda jsme tam legálně. (Odpovídali jsme, že Francouzi proti naší přítomnosti nic nenamítají.)
No, měli jsme pocit, pokud jde o toho dobře vypadajícího Belgičana a jeho potleskem odměňované protesty, že to nemůžeme nechat jen tak. Aby tak dobře vypadající chlápek a v prostředí tak blízkém pohyblivému svátku nevěděl, neznal, nechával být. Díky tomu zákulisí jsme se nemusili po osobním setkání nějak pídit. Byl tam. A byly i jiné příznivé okolnosti. Žena vydělala (načerno, legalita našeho pobytu byla vymezena Carte Sejour, nikoli však s Carte Travaille, umožňující legálně pracovat) nějaké peníze za obrázky v agentuře Stiss (on její majitel pan Štys byl nejen Čechoslovák, ale i hodný člověk), já zas získal docela slušný peníz za složení kamionu mořských potvor v Zolou proslavených Les Halles, čili Břichu Paříže. Navíc v rue St. Andrée des Arts byla už od srpna, kdy jsme v ní prchali, zaparkovaná naše Felicia. V liché dny na jedné a v sudé dny na opačné straně, jak to zákon vyžadoval. Odpovídalo to lichému a sudému číslování domů.
Ostatně jsme toužili po nějakém výletu, kroku stranou v životě neslibujícím dosud žádné světlo na konci tunelu; ačkoli Felicia právě nebylo auto pro tři lidi příliš pohodlné. Slovo dalo slovo. Asi i my byli Belgičanovi zřejmě nějak sympatičtí, a tak jsme se dokázali domluvit i přes jazykovou bariéru. Snad hlavně proto, že jemu se chtělo. Snad tím, že byl tenhle Belgičan; Francouzům se většinou nikdy moc nechtělo. Pokud člověk nehovořil bezchybnou, případně bezakcentovou francouzštinou. Což jsme nehovořili.
Sympaťák přijal naše pozvání k výletu do Normandie. Plná nádrž tehdy ještě nebyla položka. Zpěvák měl navíc zrovna tři dny volna. Volno měla taktéž Alliance Francaise, kam jsme denně docházeli. Byly právě Dušičky či cosi na ten způsob. Čerňáci volno neměli. Domluvili si ilegálně jakýsi kšeftík na reklamu, za zády Pragokonceru, který je jinak legálně bral nemilosrdně na hůl.
Do Normandie se tenkrát člověk nedostal ještě po žádné dálnici. Caen byl dosud dost rozbombardovaný, či jinak od svého času dobývání Montgomerym roztřískaný. Slavná tapiserie v Bayeux, kterou se pokusil za války ukrást Goering, neměla své klimatisované museum, visela jen tak na zdi v obyčejném přízemním baráku přitlučená coulovými hřeby. (Inu, je francouzská a Francouzi si s ní mohou dělat cokoli chtí, napadlo nás.)
Invasní pláže také ještě nebyly hlavně jen turistickou atrakcí, ale hřbitov nad tou pojmenovanou k příležitosti invase Omaha už si Američané upravili. Včetně těch 9 939 křížů. Taktéž v Saint-Mére-Eglise, stejně jako dnes, už na kostele visela figurina seržanta Steela, kterého padák zanesl a uvěznil právě tam. Pár metrů za pláží Juno byl rozstřelený britský tank churchill v dosud nezakonservované podobě. Moře, taktéž dosud, neodemlelo útesy u Point Hoc dobývané americkými rangers pomocí žebříků a na jejich vrcholu trčely původní zbytky drátěných překážek. Zbytky bunkrů nahoře, na planině rozorané námořní velkorážnou dělostřelbou i leteckým bombardováním (však se tam zapsala i naše 311. peruť) taktéž podávaly svá svědectví. V památníku vylodění v Arromanches (s oddělením věnovaným i Čechoslovákům) nám promítli dokument. O nic méně krvavě působivější než Spilbergův vojín Ryan, třebaže byl jen černobílý. Parkovat mohl člověk kdekoli.
Inu, spali jsme pak v hotýlku na poslední výspě pevniny za Cherbourgem. Za pouhých 15 frantíků a měli tam i večeři, králíka na houbách, taktéž za příjemnou cenu. I pro nás tehdy pominutelnou. Nemluvě o fromage a vínu ten večer uzavírající.
Nu a vedli jsme ovšem i řeč, pokud na to naše francouzština stačila. Ten chlápek byl doopravdy sympaťák, nehledě na to, že dobrý zpěvák a muzikant. Či snad navzdory tomu? A my dokázali být i skrze jazykovou bariéru výmluvní. Ten sympaťák navíc totiž rozuměl i německy a pomohla samozřejmě internacionální posunčina.
To, že je doopravdy sympaťák, o málo později dokázal, už cestou nazpět do Paříže nám zarecitoval a zabroukal (kytaru na výlet nevzal) písničku oslavující ty Amíky spící v Normandi svůj věčný sen. Speciálně jednoho seržanta z Wyomingu, který tam umřel ve věku 19 let. Na těch 9 939 křížích či Davidových hvězdách nahoře nad krvavou Omahou, je totiž vždy uvedeno i to kdo je pod nimi pohřben. Kdy se narodil a kdy umřel. Pokud tam tedy není uvedeno, že ten mrtvý patří k neznámým mrtvým. A my na tom hřbitově zašli náhodou zrovna ke kříži toho seržanta z Wyomingu. Jmenoval se Hlebasko.
Byla to písnička o tom, že ten seržant sem přijel, ačkoli mu do toho nic nebylo, a umřel proto, aby Francouzi mohli a směli mluvit francouzsky a žít jako Francouzi. Že i ten devatenáctiletý věřil na svobodu člověka, protože byl ze země, kde se na ni věří a pokládá se za to vůbec nejdůležitější na světě.
Přišel, ten belgický sympaťák, asi o tři dny později ještě za námi do Mazarinu. Tentokrát s kytarou a tu písničku nám zazpíval. Zpívalo mu to. I bez elektrického ozvučení. A v Olympicu prý s tím začne hned zítra. Potom jsme zašli, pozval nás, do Pierre de la Toure na kafe a my se revanšovali panákem calvadosu.
Ono tehdejší zítra jsme neměli čas, dokonce ani tehdejší pozítří (jak jsem už poznamenal, byly i jiné starosti) a do Olympicu se chtěli vypravit až po weekendu. Jenže když jsme si to šli domluvit s Čerňáky a poptali se na toho Belgičana, povídá nám Helenka:
"Ale ten už tam nevystupuje. Toho vyhodili. On si člověče připravil nějaký protest song oslavující Američany. Říkali mu, že se to nehodí, a že to nechtějí, ale trval na svém. Takže letěl."
Dávno tomu, že? Calvados u Pierre de la Toure je dnes za 10 euro a žádnou kostku cukru vám k němu už nedají, v Latinské čtvrti se nevyspíte pod 150 euro, Les Halles zmizely. Jen ty důvody, proč ten sympatický chlápek nesměl už nadále zpívat v Olympicu Francouzům, jaksi vydržely až dodnes. Ba, ten plácek vedle Deux Magots na Boulevard Saint Germain, kousek od památného kostela St. Germain des Prés, se dokonce jmenuje po Sartrovi a té "jeho Rusce" druhdy u nás přezdívané a myslím, že velmi vhodně, "Madame Boudoir".