Horší je, když žena není doma a telefon musím zvedat já. Pomalu a s nechutí se k té drnčící věcičce blížím a přemýšlím, co to bude zase za průser, až to zvednu. Pokud mě nic nenapadá, tuším, že to nebude tak zlé. Abyste rozuměli, telefon ve mně nějak probouzí mé podvědomí. Možná tím, jak se vždy polekám, nevím, ale když to zazvoní a já se leknu, mám momenty, kdy vím, nejen kdo volá, ale i co mi řekne! A to ještě dříve, než telefon zvednu. Naposledy se mi to stalo koncem září, když jsem byl doma sám. Já věděl, že to není dobrá zpráva, a litoval jsem, že není doma žena, aby zvedla telefon ona. Pomalu jsem se šinul k přístroji a se strachem zvedl sluchátko. Já věděl, kdo je na druhé straně drnčícího drátu, ba i co mi řekne.
„Tak ti umřela maminka,“ řekl hlas mého bratra a než jsem stačil cokoliv odpovědět linka se rozpípala na znamení přerušeného hovoru. Položil jsem sluchátko do stojánku, znovu je zvedl a vytočil bratrovo číslo. Tak jsme to dělali vždy, už z dob komunismu, kdy telefonát z československé republiky do Austrálie byl pro domácí obyvatelstvo finančně nemyslitelný.
Probrali jsme mámin skon i to, co a kdy uděláme s jejím popelem, a mně bylo, jako kdyby máma byla někde mezi námi a poslouchala. A možná, že skutečně byla, kdo ví? Podvědomí, milánkové, nepracuje jako telefon, ale jako telepatie. Myšlenky se nám honí v hlavě rychlostí světla a třeba i rychleji (?), neseny elektrony, které podle posledních výzkumů quantové teorie mohou v mžiku zaniknout a znovu se vynořit kdekoliv ve vesmíru. Pokud je tato vědecká premisa platná, mohlo by to znamenat, že stav naší mysli „odplouvá“ do neznáma jako vlny našeho myšlení, které za sebou zanecháváme, kudy chodíme přemýšlejíce. Prostě svým myšlením zanecháváme za sebou stopu! A je docela možné, že tyto vlny mohou za určitých okolností být zachyceny něčím ultra sensitvním, najmě mozkem těch, kterým ta myšlenka byla určena? Nebo podsunuta?
Již ve školních škamnách základní devítileté školy v Praze Vršovicích „U nádraží“ jsem o podobných otázkách přemýšlel a vždy mne fascinovaly. Nejen mně, ale i mého spolužáka Karla Svobodu, obzvlášť sensitivního chlapce, s kterým jsme podobné otázky diskutovali. Později, už venku ze školy, jsme se scházeli, dělali seance a filozofovali o smyslu života. Jednou jsme si slíbili, že kdo umře první, pokud něco na „druhé straně“ je, tak toho druhého po smrti „navštíví“. Pak přijely ruské tanky a já jsem Karla přemlouval, aby se mnou odešel do zahraničí, že spadne klec, nikoho nepustí ven a já chci tolik vidět svět! Karel se mi vysmál, že by byl blázen odcházet, když jsme středem dění, a dívat se pak odněkud z okraje světa nazpět. Mělo to svou logiku. Odešel jsem tedy bez něj a pak skutečně spadla klec a on nemohl ven, i kdyby chtěl. Československo přestalo být středem dění a normalizace zválcovala veškeré dění tak, že nebylo nač se dívat...
Já? V Austrálii jsem potkal svou velkou lásku, oženil se s ní a v rychlém sledu založil rodinu. Tři děti za dva a půl roku. Holka a dva kluci. Koupili jsme s ženou náš první dům v Sydney a nastěhovali se do něj. Jednou v noci jsem se znenadání probudil. V ten moment jsem byl při smyslech, jako kdybych předtím nespal. Ve tmě jsem uviděl postavu, která se opírala o veřej dveří naší ložnice a dívala se na mne a na mou spící ženu. Děti spaly ve vedlejší ložnici. Děti! V tu ránu jsem dostal šílený strach, jestli nejde o zloděje dětí! Vyskočil jsem z postele a v ten moment se postava odlepila od veřejí a zmizela v chodbě. Dům měl dřevěnou podlahu a já jsem jasně zaslechl, jak prkna podlahy zavrzala pod váhou odcházejícího. Vyběhl jsem za ním rozsvěcuje všude světla, ale postava v domě nebyla. Děti byly v pořádku a spaly, dům byl zamčený. Nechápaje jsem se vrátil do ložnice a vysvětlil vše probuzené ženě. „Máš živé sny, darling,“ odtušila.
Za tři týdny jsem dostal od maminky dopis. Karel Svoboda se oběsil...
Netvrdím, že mě tenkrát Karel navštívil, jak slíbil. A už vůbec netvrdím, že posmrtný život existuje. Co ale možné je, je můj dohad, že na mne v poslední chvíli myslel. A že elektrony jeho myšlenek se nějak vynořily v mém mozku, který pak třeba tu jeho postavu na veřej dveří pro mne „přikreslil“. I tak je to ale šílené tvrzení...
Za pár let jsme se s ženou zmohli a pozvali k nám mou maminku. Právě docílila důchodového věku, a tak ji komunisté pustili, doufaje, že v Austrálii zůstane a oni tak ušetří na jejím důchodu. Máma tu však nezůstala, a tak komunistický erár neušetřil nic, ale za ty tři měsíce se hodně sblížila s mým nejmladším synem Christopherem, který po jejím odjezdu ještě několik měsíců volal na jakékoliv letadlo letící na nebi „Ahoj, babičko!“ Časem, jak rostl, na babičku zapoměl, ale babička na něj nikdy. Když vyspěl, vstoupil do armády a ta ho poslala na kurs thajského jazyka a můj syn Kryštůfek, jak ho jeho babička s láskou nazývala, se thajsky naučil plynně. Rád bych věřil, že na cizí řeči měl ucho vytrénované právě od mé matky a samozřejmě mé maličkosti. Mnohokrát v Thajsku byl a našel si tam dokonce i thajskou přítelkyni, s kterou byl v té divukrásné zemi zrovna na dovolené, když mi zavolal z Prahy můj bratr s tou smutnou zprávou o úmrtí mé maminky. Druhý den nám kluk zavolal z Thajska, chvíli mluvil se svou matkou a ta mi pak telefon předala. Jelikož jsem věděl, že to je Kryštůfek, nijak jsem se nebál a převzal telefon docela radostně.
„Táto,“ řekl syn „neumřel ti někdo v rodině?“
V tu ránu na mne padla moje telefonní tíseň a sotva jsem vykoktal: “Proč?“
„Víš, já měl ve čtvrtek zvláštní sen, zdálo se mi, že mi vypadávají z pusy zuby. Ráno jsem se zeptal Aly (jeho přítelkyně), jestli to něco neznamená v thajské mythologii, a ona chtěla vědět, jestli to byly zuby z horní čelisti nebo ze spodní. Když jsem jí odpověděll, že z horní, tak mi řekla, že mi někdo umřel z otcovy strany. Tak jsem chtěl vědět, jestli se ti něco....“
„Já jsem v pořádku,“ zamumlal jsem nevěřícně, „ale tvoje babička... moje maminka... včera umřela...“
Nevím, jak vy čtenáři si to přeberete, ale vše, co jsem tu napsal, je pravda pravdoucí. Tak se to opravdu stalo. Nevím, jak pro vás, ale pro mne je zajímavý i samotný fakt, že můj syn snil sen dle thajské tradice. Bylo to proto, že v Thajsku zrovna byl, nebo proto, že thajsky umí? Ale i tak je to mysterie, uvážíme-li, že tu jejich tradici neznal.
Co se mne týče, nenávidím telefon dál. Ne jako přístroj, ale proto, že nosí smutné zprávy. To se vám nestane, aby to zazvonilo a někdo vám radostně oznámil, že se vám narodila maminka....