Prosím čtenáře, aby tento text brali jenom jako proti nikomu nezaujatou legraci a krajně nepravděpodobnou variantu. Tak jsem ho totiž mínil.
1.
Thiele mi podal dalekohled. Zaostřil jsem na vstupní halu. Po chvíli vyšel první zaměstnanec. „Je to Čech anebo Němec?“
„Na tom přece nezáleží,“ odpověděl Thiele.
Zkoumal jsem bedlivě chlápkův „mundúr“. Nikdy není od věci se zastavit o den dřív, tedy ve firmě, kde se budete ucházet o práci, a podívat se aspoň z recepce na lidi procházející po chodbách. Thiele mi to dalekohledem zjednodušil.
„Jinak by tě zítra poznali, Krauzi. Jakýkoli vetřelec v okruhu je okamžitě registrován. Byls někdy v bance? To máš to samé.“
Muž ve žlutém saku právě vstupoval do dveří, ale Thiele mi zakryl hledí. „To není zaměstnanec. A ty taky nebudeš jen host anebo jen zákazník, Krauzi. Jestli tě tedy vezmou. Ale aby tě vzali, musíš se vzhledem a vystupováním co nejvíc přiblížit jejich kultuře.“
„Německé kultuře?“
„Ach, co máš stále s těmi Němci? Firemní kultuře, Krausi,“ vzal mi dalekohled. „Půjdeme.“
Škobrtl jsem hned při prvním kroku… a on dodal: „Musíš se firemní kultuře maximálně přiblížit i svým vystupováním, protože jinak nedostaneš sebemenší šanci uspět v konkurzu.“
„Nestačí sebevědomí?“
„Ty ho stejně nemáš, Krausi, ty jenom hraješ roli, to na tobě vidím - a to oni poznají. Mají na to síly. Jejich ODDĚLENÍM už prošly stovky adeptů, nezapomeň. Možná tisíce. A přílišné sebevědomí je stejně k ničemu. Jakmile přeženeš, automaticky odpadáš. Úplně stejně, jako když budeš apatický. Zlatá střední cesta, Krauzi, to si pamatuj. Zlatá střední.“
Nemít Thiela, nevím, co bych dělal. Byl to ale vůbec přítel? Kdo ví. Na mé práci mu rozhodně nezáleželo a dalekohledem se asi jen bavil, tento šmírák. Ještě tak nejspíš bych ho nazval svým andělem strážným, který se vynořil, když bylo nejhůř, ale možná zase odletí. Jako kouř. A byl ovšem i podivínem věřícím v řetězce životů a kdykoli mi připraveným namluvit, že právě on to byl, kdo skončil v předešlém žití v peci. „A teď se mstím. Rozumíš?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Anebo aspoň varuji,“ dodal. A šel dál po mé pravici jako hodně divný bratr a byl mi podobný a já si vybavil zvláštní povídku Edgara Allana Poea. William Wilson, opakoval jsem si. William Wilson – a cítil se tím rozštěpený. A jedna část mé bytosti toužila jednat přirozeně (právě Thielemu jsem záviděl, že se tak chová), ale ta druhá se soustředěně připravovala na velkou vstupní hru.
A tu jsem si uvědomil, že jdu po ulici sám. A hovořím sám se sebou. „A s kým taky? Ostatně nikdo jinej tady není.“
Ani William Wilson nikdy neexistoval. Jen Edgar Allan Poe a já.
2.
Nazítří jsem se oblékl až do puntíku podle firemní kultury. Padly na to mé poslední peníze. Kráčel jsem co nejvyrovnaněji k žluté budově a musel s obavou uvažovat o svém vlastním obličeji. „Mimika!“ opakoval jsem si. „Mimika a gestikulace zapůsobí hodně, prý až ze šedesáti procent. Vůbec nejdůležitější však je první dojem. Ten. A nic dalšího vlastně už neexistuje… Vždyť personalista si tvoří úsudek už během dvou sekund, jak bylo prokázáno, a s tím se ostatně setkám ve všech podnicích… Takže to nemám příliš času.“
„Ale bude záležet i na tvé mužnosti,“ bafl mi do ucha neviditelný Thiele (propána, už zase tady). „Musíš mít koule, anebo jak to říct. Nikdy se ani klacíkem nedotkli nikoho s pisklavým hlasem, třeba… takže hovoř, proboha tě prosím, co nejhlouběji.“
„Asi jako Ladislav Vodička?“
„Ano. Jen hlas Johnny Cashe působí opravdu seriózně - a to pak budeš mít, Krauzi, vyhráno, a hlady už tedy rozhodně neumřeš.“
„Ale copak jdu dělat dabing?“
Z Thiela však už zase jen dým… Zmizel můj dobrý duch, zmizel můj Hopkirk. U nikoho nejspíš dlouho nevydrží, pomyslil jsem si. A jeho pitomé rady koneckonců taky ne.
A přece ještě krkl: „A nezáleží pouze na hloubce barytonu, nýbrž jde i o tempo řeči, Krauzi.“ „Co?“ „Nesmíš na to jít ani moc hrr, ani moc prr. Ani hot, ani… Správná kobyla kluše vždycky přesně podle firemní kultury. Rozuměno? A poděkuj mi, Krauzi. Co bys asi dělal, kdybys mě neměl? Jsi jen chlap z ulice a kolik myslíš, že stojí jediná hodina vzdělání u poradenské firmy, která pablby jako ty na podobné konkurzy připravuje?“
„Sedm korun?“ „Víc.“ Odmlčel se. „Sranduj a hovno máš. Připrav se. Mimika, gesta, témbr…“ „Dej mi už pokoj! Já se chci spolehnout čistě na svůj vlastní vnitřní hlas.“ „Ale to jsem já. Nikdo jinej tu přece není.“ I vstoupil jsem do žluté pece.
Uvítala mě - oproti očekávání – dost mladá dívka s plavým přelivem. Vlastně ještě dítě. „Jmenuji se Karolina Švídrnochová a žádné strachy z velkých šelem, protože tohle je moje práce,“ pousmála se, když mě brala za ruku. „Zjistili jsme v průběhu času, že někteří uchazeči o práci už snad ani nemají co jíst. Přicházejí následkem toho ke konkurzu stresovaní, pomalu jako zvířata na váhu, a tak je musíme rovnou šoupat zpátky na ulici. Nicméně od prvního apríla 2040 tomu už předcházíme malým pohovorem, tedy ještě před vlastním…“ Odkašlala si. „Ale to vás jistě nezajímá, pane Frauzi, a máme opravdu minimum času. A nejsme v mateřské školce nějakého Fulghuma,“ dívala se mi pobaveně do očí. „Nemá cenu si něco navzájem předstírat a rovnou vám řeknu, že mimo jiné je moc důležité, aby měl uchazeč i jiskru v oku.“
„Ach tak.“ „A tu vy nemáte.“
Škubl jsem sebou. Ale tělo mobilizovalo. Ihned jsem se na opomenuté oční nervy soustředil. „Hotovo. A co ještě?“
„Ne, ne, ne, ne. To už je vynucené. To už nechceme.“ „A co tedy?“ „Víte, na to neexistuje žádná přesná definice. Rozhodně ale nejde jen o jiskru v oku, jestli mi dobře rozumíte. I víno má přece jiskru – a nekouká.“ A když postřehla, že jsem se ani nepousmál, dodala: „Preferujeme rozhodně jen muže se smyslem pro humor.“
„Ale dívejte se mi přece do těch očí!“ vyhrkl jsem už skoro zoufale. Podávala mi ruku. „Nesmíte brát všechno doslova, pane Cruise. Jiskrou míníme spíš celkový osobní šarm, takže ne na shledanou,“ zazářila, „ale sbohem. A mezi námi: pokud se nezlepšíte, jinde už to ani nezkoušejte.“
„Když ale má žena je hrozně náročná,“ vyhrkl jsem v posledním tažení, „a zrovna dneska v noci… Takže se nedivte.“
„Ach tak. To jsem nevěděla. Fajn. Ale údaje o rodinném stavu by vám stejně pomohly pouze neznatelně.“ Pro kontrolu nahlédla do nějakých poznámek. „Třeba výška hlasu ovlivní výsledný dojem i z třiceti procent, ale význam slov je pro ODDĚLENÍ uchazečů důležitý jen ze šesti procent.“„Význam slov? Dobře. Ale nechcete udělat výjimku?“ vzpamatoval jsem se ještě jednou ve dveřích, které snad opravdu vedly do pece. „A vůbec, jak se jmenuje ta vaše personalistka? Pusťte mě na zkoušku rovnou k ní. Já chci na skutečné osobní oddělení - a co víte, třeba udělám dojem i bez vašeho školení.“
A tu se dívka už vyloženě rozesmála. „Osobní oddělení provádím už já. A udělat dojem na paní Heidrichovou? No, to se vám tedy opravdu povedlo.“
Původní verze textu otištěna v Kalendáři plzeňském…