1. SLIČNÁ STUDENTKA
V pondělí přijela do školy. Jako obvykle.
Zaparkovala. Zamkla koloběžku, tedy auto, zula se... To už před šatnou. Džuch do Oldy. Kdo to byl. Udělaný spolužák. Ale trochu jednodušší (blb). Zasněnej? Rozhodně sledoval pihy na Klářiných oble opálených pažích. Vnímal její kůži. Ten den měla džínovou sukni, zdaleka ne až ke kotníkům. „Ještě v tobě zní Džony Dep?“ přeptalo se to pako.
"Navždycky.“
Dep byla přezdívka jejího přítele, moc chytrého kluka (a S OČIMA).
"Tak to ti dám pokoj, Clarisso.“
„Hodnej!"
„Ty boty ti sluší. Sexy. V těch i spíš?“
„V nich se i koupu.“ To už byli ve třídě. „Spolu se bohužel nekoupem," stál blb (říkala si) dál u její lavice, ještě když zvonilo. Škola se zdála žlutá i zevnitř.
O přestávce šla za Depem do béčka, jenže nebylo ho. „Marod?“
„Nikdo neví.“ Tak se vracela. Zaťala zuby: zase Olda! A prý: „Počkám na tebe.“ „Odprejskni.“
Zbytek školy přežila. Jen aby se Depovi něco nestalo! Zařadila, rozjela to, u hřbitova na kopečku však někdo stopoval. Olda!
Balabamba, jak ten se sem dostal? A co? Tak vezmu stopaře, pro jednou.
Ale na milost? Nevěděla. Křížky už mizely v zrcátku, až na ten mezi jejími ňadry. Olda řekl: „Nikdo nevíme, co bude, ale jiný Olda už ne.“
„Magore!“
„V tvým životě ne.“ Hypnoticky šeptl: „Zatoč do lomu!“
„… ti haraší? Chceš mě ojet?“ Jenže její ruce zatočily! To bylo to kouzlo (a o tom to je, řekl by Pitkin). A dál?
Lesní dech, asfalt, závora vyrobená z rezu a… Olda… Vlastně nebyl až tak udělaný. Plálo léto, jezírko dlelo ve skalách. Chtěla vystoupit, ale kluci dávají holkám ruce na kolena. A dokonce by mi nohy líbal: „Ne!" A krk. „NE!“ Vzal ji za ruku, její dlaň si dal na ztvrdlý penis a líbal ji na ramena a kousal, i když jemně: "Podle mne jsi v lásce pasivní."
„To má bejt fór?“
„Mně to nevadí," a pořád ji hladil. Slyšela se a nevěřila: „A jak bys to dělal?"
„V posteli?"
„To máš jedno kde." Sama si představila horkou písčinu. Španělsko, pláž, i když se okolo jezírka sadisticky ježilo ostré kamení. „Jakk?"
„Svlékal bych tě." „To předpokládám." „A rukou..." „Víš jak?"
„Nechal bych si radit." „Jo! Jak dlouho?" "Hodinu?"
"Vyučovací?“ „Jakou jinou.“
„Jako by to byl celý den,“ řekla zasněně. Dodala ironicky: „Dál?"
„To by stačilo."
„Vlastně jo." „Pak bych tě zas oblík." „Bože, ale to bys mi třeba natahoval i punčochy?" „Prosím tě, na pláži?" „Vždyť říkals, že jsme v posteli." „Jenže TY si představuješ pláž." „Jak to víš?" „Protože tě miluji."
2. KLÁRA PÁTRÁ
„Mně se ztratil kluk!“
Detektiv se díval na šestnáctiletou dívku a přemítal, nakolik asi může být tahle studentka solventní. „Ale není to případ pro policii, že jo?“ dokončil za ni.
„Ne, je to něco pro Phila Marlowa.“
Zná Chandlera, pomyslil si. To zdaleka běžné nebylo, ale co, nejspíš zná ono soukromé očko stejně jenom z televize, tak jako dneska všichni všechno. Rázně objednal dvě kávy. Rozhlédl se po žluté nárožní kavárně. V tu dopolední chvíli byla poměrně prázdná: „Jak to, že nejste ve škole?“
„Utekla jsem.“
Byla to hezká a živá dívka se samozřejmými pohyby dospělé ženy. Ve tváři se jí zračila inteligence, ale i opatrnost. Není to jen bouda na mne? pomyslil si Lorenc.
„Jestli si myslíte, že to je jenom nějaká legrace, tak na to zapomeňte. Marka miluji a s vámi se opravdu scházím z toho důvodu, že zmizel.“
„Jak se to stalo?“
„Na konci školního dvora je malá branka, kam nikdy nikdo nechodí. Taková zelená, zrezivělá. Jen málokdy si děti hrají až tam. Před třemi dny dopoledne bylo pod mrakem. Stáli jsme s Markem v zátiší u altánu a něco mi říkal. Najednou se otočil a zíral na branku. Řekla jsem: Co je… A on mě políbil. Potom vzal z altánu můj deštník a šel k těm vrátkům, pořád se vzdaloval. Na školním dvoře zrovna nikdo nebyl a skoro se setmělo.“
„V pondělí přece byla první bouřka. Díky,“ kývl Lorenc na servírku. Osladil si. Klára přikyvovala a míchala kávu. Už nebyla ani zdaleka tak klidná jako na začátku. „A dál?“
„Těsně před vrátky se otočil, kývl na mne, ale tak divně, asi jako by říkal: Přece se ještě uvidíme, ne? Vzal za kliku – a to vůbec nechápu – bylo otevřeno.“
„Vyšel ze dvora?“
„Než za sebou zavřel, uviděla jsem ale divnou věc.“
Lorenc se usmál. „Jste ještě mladá. Co jste viděla?“
„Rudou záři.“
„V kolik to bylo hodin?“
„Deset hodin dopoledne. Velká přestávka.“
„Jak to, že byl dvůr prázdný?“
„A vy byste si šel v šestnácti kopat s míčem na dvůr? A ty menší děti jsou teď vždycky z druhé strany školy na zahradě.“
„Všechny?“
„To je právě to, Lorenci,“ a naklonila se nepatrně kupředu, až jí vlasy sklouzly přes oči. „To, co jsem viděla za těmi vrátky, když Marek vcházel jako do jiného světa, vypadalo právě jako děti.“
„A co ty děti dělaly? Jenom tak tam stály?“
„Jako by v půlkruhu. Byly to siluety malých postaviček, které jako by na Marka čekaly.“
Rozesmál se jejímu výrazu. Uprostřed čela se Kláře vytvořila malá svislá vráska, která působila docela půvabně. „A nebyli to malí zelení mužíčci?“
„Ne, byli rudí.“
„Komančové?“ Vstala. „A mám vás dost.“ Pak šla přes kavárnu, máchla dveřmi, už se neukázala. Lorenc zůstal sám, ale dlouho neotálel. Vyběhl z kavárny na náměstí a ještě spatřil Kláru nastupovat do tramvaje. V poslední chvíli naskočil za ní. Posadil se na volné místo a naprosto klidným, nicméně dominantním hlasem jí zašeptal do ucha: „Až na konečnou!“
Když tramvaj objela závěrečný okruh a zastavila, veškeří zbývající cestující vystoupili a jenom Klára s Lorencem zůstali. Neotočila se, ale řekla: „A teď?“
„Vystoupíme a půjdeme.“
A tak vystoupili a šli. Stromy a keře před nimi a okolo nich jako by se zmenšovaly. Květiny naopak rostly a Klára utrhla zamyšleně petrklíč. „A já už jsem myslela, že se s vámi vůbec nedá mluvit.“ Lorenc jí jemně položil dva prsty na paži. Zastavila se. Všude, naprosto všude okolo nich byla temnota. Stáli jako v tůni. Brčál zeleně je obaloval. Nikdy by nevěřila, že se takováto botanická zahrada nalézá hned za městem. Nikdy by nevěřila, že až sem po jeho jediném pokynu dojede. A pak ji políbil, jenže už to nebyl Lorenc a oba dva se rychle zmenšovali. Rychleji a ještě rychleji. „Ne!“ vydralo se jí ze rtů, když si všimla svých hodinek, protože bylo deset. Zrovna v tu chvíli před třemi dny ji opustil Marek. „Ne…“
„Proč ne. Možná jsem král skřítků!“
Nebyl jím, ale… „Pojďme,“ řekla, vzala ho za ruku, prodrali se ostřicí a Marek už tam na ně samozřejmě čekal.
3. ZELENÁ KREV DÉMONŮ
Až teď se ukazuje, že to celé vyprávím já… A občas musím o víkendu do Paříže. V brzkých ranních hodinách sednu v Latinské čtvrti u Sorbonny do své oblíbené kavárny „V záprdelí“ (rovnou za sochou Dantona na náměstí Odeon), dám si kávu s mlékem, bagetu s máslem, otevřu Le Figaro a tři hodiny sním. Pak se odeberu na Montparnasse do své oblíbené restaurace La Coupole. Chodil tam Picasso, Majakovskij, Miller… A já si dám talíř ústřic a krevet. Jím dlouho, vždyť jsme ve Francii. Tu osudnou sobotu však mě vyrušil Fantom Opery!
Tedy ne pravý. Tak si říká noblesní žebrák: má pošramocený ciferník, a tak občas nasazuje bledou masku. Dostal na frak a jednou ode mne frank, a tak se vrací. To už bezdomovci dělávají. Ale ten den? Neškemral. Bylo pod mrakem, chytil mě za rukáv a táhl. „Kam?“ „K Opeře.“ „A co dnes tak legračního dávají?“ Otočil ke mně nahou tvář. Až mě zamrazilo: „Zelenou krev démonů!!!“
To byl horor. Už 66. repríza. Koupil jsem Fantomovi lístek, bodře, najedl se - a už zvonili. První jednání a… Nuda. Není nad Prodanku. Ale uprostřed má výstup kouzelník Harry Houdini a zpívá tenorem ďábla: „Křič hrůzou! Křič a křič a křič!“ Orchestr fidlá jako šílený, setmí se, Houdini serve sukno a v kuželech zelených šajnů dvě naprosto divné bedny. Na první napsáno: ZDE DLÍ DOBRO. Na druhé: ZDE DLÍ ZLO. A Houdini prý: KTEROU? A Zelený démon na rampě odpoví: ZLOU.
Ale ten den nestačil nic říct. Lidi! V mé lóži totiž vyskočil po týdnu zase jednou nacpaný a napitý Fantom – a prý: „Dobroú-uhu…Krk.“ Než ho vyvedli, vývrtky čarodějníkových očí se do nás zaryly – a zapěl: „Konečně!“ Jako by právě na hlas prosťáčka Opera už rok čekala. A Harry udeřil do bedny jako na bicí - a z té vystoupili dva milenci.
Snad je to fráze, ale v tu chvíli by se ve mně zelené krve nedořezal. A byli to Češi! A znal jsem je. Jmenovali se Marek a Klára. Ztratili se beze stopy právě před rokem. Policie na tom zkolabovala, ale já je už chvíli nato hostil v La Coupole a ona měla vlasy jako oheň a Marek oči jako herec Johnny Deep. Milovali se! Moc. A já je zbavil zvědavců. „Vyprávějte!“ vyzval jsem zachráněný pár po večeři a najednou jako by o hodně zralejší Klára se usmála jako Šeherezáda: „Prožili jsme horké léto v zemi skutečných elfů a skřítků, která leží mimo dimenze. Hned první den nás tamní lid oddal, ne, skvostnější svatbu neviděl ani Orient.“ „A pak?“ „Jsme pracovali v diamantových dolech. Ale jen hodinu denně. Jinak jsme cestovali: tím nekonečným, barevným světem pod duhovými klenbami. A starala jsem se o děti skřítků. Marek vedl deník, který vydá. Nejradši bychom tam zůstali. Navždy.“ „Tak proč jste se vrátili?“ „Přišla jsem do jiného stavu a najednou pocítila i touhu se vrátit. K matce – a vůbec.“
„Ale TENHLE svět nahoře je horší!“ vyhrkl jsem. „To TADY DLÍ ZLO!“ Pokrčila rameny: „Prostě jsem musela.“ A byla hezčí než za Eiffelkou zapadající slunce. Já se chvěl: „Ale kudy vede cesta?“ „Stojí tam STEJNÁ opera, jen menší, kde hrají stejnou Zelenou krev démonů. A náš přítel Lorenc zjistil, že se dá jednou z beden z jeviště proklouznout.“ „Ale jak?“ „Jako pod povytaženou roletou.“ „Ale, ale! Roleta pana Lorence?“ Přikývla. „Mezi světy. On sám zůstal. Ale my s Markem… My jeho roletu využili. Howhg.“
To vám řeknu, milé děti, už jsem slyšel fantastičtější příběhy! A tak jsem to tomu šťastnému páru spolknul: i s navijákem. Ale když odcházeli nocí k Sorbonně, kde prý chce Klára dostudovat (však taky měli kapsy plné diamantů), zavolal jsem: „Ale co bylo napsáno na bedně, do které jste za tou roletou lezli? Zde dlí zlo, ne?“ Čemuž jsem jako skeptik věřil.
Klára ale zavrtěla hlavou. „Tak ZDE DLÍ DOBRO?“ Zase vrtěla. Pak vzala Marka za ruku. „Ne, Ivo, bylo tam napsáno…“
4. MAREK PROTI KARDINÁLU VLKOVI
Klára zmlkla. Měřila si mne. „Ne, vám to neřeknu.“
Spolu s Markem se zdvihli. Oba naráz odešli. Svorně. Ještě nějaký čas žili v Paříži, ale vlast je vlast. Těsně před prázdninami se vrátili. Marek pak v Plzni fotografoval Kláru u kašny, ona jeho v zoo. U opic. Na poslední fotce za nimi stojí Církevní gymnázium. Tam začínali a teď chystali besedu. Přijel i kardinál Vlk, to kvůli němu mělo být promítání ještě mravoličnější, jenže Marek na to nebyl zvědavý. Šili s ním čerti, byl mladý. V noci, když vedle něj stulena spala nahá Klára, díval se na ni a vymýšlel, jak jí dokázat, KDO JE NA ZEMI PÁN. Poslední týdny si neprávem připadal na vodítku.
Nazítří se gymnázium vzorně shromáždilo v tělocvičně. Na pódiu usedla Klára ve francouzských šatech z krepdešínu, rudých jako Mao. Hned po ní si sedl i čestný host z Prahy. Všecko ztichlo, i ředitel školy. Bylo by slyšet špendlíček, když Vlk krátce promluvil. O Madonně, o pokoře… Zas usedl. Klára vstala, řekla: „Můj přítel Marek, kterého tady všichni dobře znáte, vedl deník našich cest. Když teď zhasnete, uvidíte, co jsem zatím napsala JÁ.“ Udělala pyšné gesto, důležitou pauzu. Drnk! zhasla světla. Napjaté ticho by se dalo krájet jako štangle salámu. „Chlapci ať píší chlapsky, ale my ženy,“ zvolala, „žensky. TO JE normální svět, to chci ukázat - A PRAVOU podobu lásky.“ V příšeří se míhal její obličej vedle Vlkova. „Hm, a jak se jmenuje vaše dílko?“ dotázal se hodnostář mumlavě.
„Něha s Klárou.“ V tu chvíli byla nejkrásnější, ale… Ale kdo ji viděl? Marek se nedostavil! To ji mátlo. Hnětlo. Nechápala. „Budu - číst - povídku, kterou chystám k vydání. Na prvním diapozitivu (nebojte, pak bude i Paříž) uvidíte návrh obálky. Graficky zpracoval můj Marek. Baloune, mohl bys to, prosím, spustit?“ Tlustý hoch čímsi cvakl.
Na čelní stěně tělocvičny se objevil jasný čtverec, v něm rudá knižní obálka (jako její šaty). Na obálce bylo obrovsky napsáno:
„Klára Brodská: Chci, aby mne m…l ebenový negr“.
Nešlo pokračovat. Propukla panika. Nastal poprask. Lidi ovládla hysterie. Vlk se sice nezhroutil, ale ihned odjel, v šoku zrušil poplatky v celém Chrámu Svatého Víta a začal poslouchat Václava Neckáře. Naprostý skandál, totální fópá a ředitel gymplu si Kláru odvedl stranou: „Teď odejděte! O-DEJ-DĚ-TE a už se, prosím, nikdy nevracejte. Měla tohle česká církev zapotřebí?“
Zrudlá až po kořínky vlasů nehledala více Marka. A chtěla ho zabít. Pak si ale jenom pohovořila s matkou - a vrátila se na Sorbonnu. Sama…
Na tu školu chodí řada zahraničních studentů a ona se s některými spustila. Ztratila iluze, nechtěla o pravé lásce slyšet, až jsem ji potkal jednou v úterý na bulváru Kapucínů, úplně vyměněnou. Ale i celou horkou.
„Vy jste ještě pořád tady?“ podivila se.
„A vy už zase? Kde máte Marka?“
„Rád by za mnou přijel, ale bohužel už mám zcela jiný program.“
„Studium?“ „Tak nějak.“ Pak mi všecko vyprávěla. Dodala: „Od té doby jsem se spustila a jako by mne někdo začaroval. Stále chodím s několika muži najednou a tělo si dělá, co se mu zlíbí. Sama nevím,“ rozhodila rukama. Uviděl jsem, že pláče. „Čtu již pouze verneovky a Henry Millera, o kterém také píši disertační práci. Víte, co to je?“
„Těch už o něm bylo,“ vzal jsem ji bezděky (asi bezděky) za prsty. Klára vzhlédla: „Myslíte?“
„Dá se to předpokládat. Co kdybyste napsala raději o mně?“
„Jako o spisovateli?“
„Ne, jako o milenci.“
Pokračování příště? Spíše už nikdy…