POVÍDKA: Gramodeska

Odehrávalo se v mládí našich dědečků. Začalo to jako obvykle a všechno se bude opakovat. Má nespočetněkrát přehrávaná deska mě už ničím nepřekvapí. Jak se vám to líbilo, řeknu nakonec po představení a nebudu ani poslouchat odpověď, všechno to je stejné, odpovědi, ženské, avantýry...

Ať už řekne ta dnešní cokoliv, řeknu jí, že bych ji rád odvez domů a přivezu ji k sobě domů, předtím se stavíme na večeři, něco málo popijem a potom už rovnou ke mně, a když se bude divit, rozčilovat, že ke mně nepůjde, řeknu jí, souhlasila jste, že vás odvezu domů.

Ale ne k vám domů, řekne ona.

Je v tom takový rozdíl? budu se jí vysmívat a ona buď se mnou půjde do mé nory, třeba se bude trochu, ale jen trošinku zlobit, anebo bude trvat na tom, že chce k sobě domů a ne ke mně domů, a já tedy přikývnu a povezu ji k ní domů a spustím druhou stranu desky, že takhle to je vždycky, že já ženy čímsi odpuzuju, radši bych byl hrbatý trpaslík, ách, trpaslíci ho mají až na zem, ukažte, nenechala jedna z nich ani dohrát desku do konce, ale u všech ostatních jsem mohl přehrávat všechny promyšlené útrpnosti, že bych chtěl být zvoníkem od Matky Boží, aby na mně bylo vidět, jak ženy odpuzuju. Ještě tu je jiná varianta, odmlčet se před poznámkou o zvoníkovi a mlčet a mlčet, až to ona nevydrží a zeptá se a já začnu obehrávat jinou lkavou desku, dokud neskončíme v její posteli. Ty obehrané desky mě už nudí, ale přehrávat je musím, to ty žlázy, to ty geny dobyvatele, a tak postávám jednou před Klubem, kde je jakási vernisáž s módní přehlídkou, jindy před Rudolfinem a tentokrát to bylo poblíž divadelní pokladny a říkám:

„Víte, že bych měl...“ a tím odpovídám na její otázku: „Neměl byste náhodou lístek?“ a tvářím se neoklasicisticky, abych splynul s pozadím, na basketu bych se zhoupl na špičkách, abych se zdál být pivotmanem. Stereotyp situace s lístkem naruší rozvzteklený penzista, na kterém je všechno penzistické, od rozčepýřených vlásků až po ošuntělé naftaliňácké kvádro:

„Mně jste říkal, že lístek nemáte!“

Ale já si už vedu tu svou, vybranou mezi pěti ostatními, tu svou nohatou, s tesknou slzou zapuštěnou hluboko v oku, odhaduju, že u ní se plně uplatní deska číslo jedna, a už jásám nad budoucí výhrou a jsem tím pomyšlením opojený a ten opilý pocit se znásobuje její neobvyklou krásou a zapomínám na obehrané desky a zalituju penzistu, který nemá ani lístek, ani nohatou, pěknou ženskou, a tak se k němu vrátím a zašeptám mu do ucha:

„Vy máte zásadní vadu.“

„Jakou?“ zařve naštvaně.

„Nemáte kundu,“ zasyčím mu do ucha, „proto vám nikdy lístek neprodám.“ A utíkám za tou svou kandidátkou naslouchání desce číslo jedna.

„Jak se vám to líbilo?“ řeknu na konci baletu, ještě tleská, otočí ke mně hlavu, pohlíží na mě těma tesknýma, teď taky rozzářenýma očima, stesk a záře, ó jak já tě rozveselím, říkám si.

„Odkdy se může balet nelíbit?“ zeptá se a já cítím v té odpovědi pocit dívenky, která snad chtěla kdysi být taky baletkou.

„Komu se nelíbí, ať na něj nechodí,“ dodá a nějako se ten pocit stesku a obdivu z jejího hlasu vytratil.

Pokyvuju a než řeknu: Pěkné, teď by to chtělo tím pěkným pokračovat, řekne ona: „Co vás nejvíc chytlo?“ Tohle řekne, místo aby vyslechla to mé pěkné pokračování, na které by měla říct: Co tím myslíte?

Odpovím: „Třeba ten pochod Kapuletů.“

Ona na to: „Nebyli to Montekové?“

Zarazím se a znejistím.

„Tak kdo? Kapuletové nebo Montekové?“ A oči už nemá teskné. Oči jí září z potěchy, jak mě zkouší, jak mě mate. Chytá mě na Merkuciovo sólo a chytá mě na všechno možné a já najednou ne a ne nasadit jehlu na desku, v drážce není jehla, ale kramflek její lodičky.

„Můžu vás odvézt domů?“ zeptám se, abych se dostal na melodii své další desky, kde zatím neokupuje drážky dámský kramflíček.

„Parkujete v garážích pod divadlem?“ zeptá se.

Já přikývnu a ona se do mě zavěsí a jak jdem, tak cítím na paži oblost její kozičky a je to hned jako na těch vlasteneckých výjevech, šat děvy se polorozevře a zřasí tak, že ňadro vyklouzne a já si cosi pohvizduju a myslím si, jak jsou ti vlastenečtí malíři vlastně stejní, jak jsou ty malby stejné, jako jsou stejné mé avantýry, ať je začnu v divadle nebo ve vinárně, a já bych za jejich stejnost měl propadat trapnosti? Kde že prožívali trapnost oni vlastenečtí malíři? Když oni ne, proč právě já? Nemám důvodu, a tak si pohvizduju.

„Vida, Kapuleti,“ řekne náhle ona a zahvízdá tu mou melodii bez falešných tónů. Ani nevím, jak se ta má ONA jmenuje, už se na jména těch svých ženských ani neptám, vystačím s miláčky a slaďoušky a ona se zasměje těm Kapuletům a pak se zeptá nad mým Fordem:

„To je váš?“

Přikývnu a ona se mě pustí, místo aby se víc přitiskla.

„Já parkuju támhle.“ A ukáže na červeného meďoura sporťáka, a já ztvrdnu, a až když vleze do vedlejší šunky, omlácené škodovky, tak chytnu dech. Když projíždí kolem, přibrzdí a zavolá: „A díky za lístek!“ A pak se mi zdá, že na mě vystrčila nohu a lodička na noze měla žraloka a v tom žralokovi na noze zakmital dívčí jazyk.

„Hlavně že měla kundu,“ řekne někdo za mnou. Otočím se a on to můj známý ošuntělý penzista. Míří si to k tomu sporťáku. Je to meďour.

Naučení:

Nepřehrávejte si pořád jen obehrané desky, můžou vás překvapit dosud nepoznanou melodií.

Ilustrace U.G. Sato