Když mi bylo deset let, setkal jsem se jedinkrát se starým Ženíškem. Vešel k nám do školy jako duch Hopkirk. Jako by náhodou. Nikdo ho neznal a nic od něj nečetl, nikdo, tedy kromě naší hodné paní učitelky Hany.
Ta ho přivedla do třídy a on nám byl neznámý. I jako napravený kasař – i jako spisovatel. I já sám si proti němu tehdy připadal jako velice „pověstný muž“ - a taky jsem mezi svými spolužáky pověstným byl, to si buďte jisti. Pověstným, tam ve své třídě.
Jenže starý Ženíšek, to byla třída, jak jsme už brzy zvěděli.
„Ptejte se,“ vyzvala nás totiž paní učitelka.
„Ptejte. Stojí před vámi příklad člověka, který se úplně napravil. Nikoho takového jsme ještě ve škole neměli. Jde o nový typ doplňkové výchovy a jeho máte mít jako příklad. Přestal navždy párat kasy a je z něj málem Páral…“ Docela vzadu kdosi vyprskl. „Děti! On začal sekat dobrotu a…. A nakonec se stal spisovatelem kriminálních povídek.“
„Ach tak. A vy z toho vyžijete?“ vypálil jsem od boku první otázku. „Z toho – a penze?“
Ještě dnes vidím Ženíška, jak se po mé otázce zakřenil a uškliboval.
Bylo mu pětasedmdesát, ale… Ale stál u katedry jako pravítko. Tyčil se. Došel k oknu, otevřel ho, plivl na římsu jako kovboj, obhlédl školu, potom zase zavřel a posadil se na židličku a… A naší paní učitelce zazvonil mobil. „Ano?“ řekla. „Opravdu?“ Odkvapila.
Zůstali jsme s Ženíškem sami. Sami s bývalým zločincem.
Ženíšek chvíli pobožně listoval v naší třídnici. Potom vytáhl malilinkou foukací harmoniku a zahrál Hořela, lípa, hořela, pod ní panenka seděla, no, a my to skoro viděli. Padat jiskřičky a plakat mládence a... Dohrál. Řekl: „To je mi otázka. Já žiju z výtěžku čtyřiceti hodin.“
2.
Nebo aspoň já tak té odpovědi rozuměl. Ženíšek vstal. Zmizel v kabinetu za čelní stěnou třídy, ale ještě přece vyhlédl: „Volná zábava!“
Té radosti! A to nám ani nemusel dvakrát nakazovat. Zavřel za sebou dokonce dveře a asi tam na chvíli usnul. Hurá! Lítali jsme. A lítali, až jsme konečně už nemohli.
Jako by pro to měl šestý smysl, zase začal najednou hrát - a vyšel. A hned se bodře věnoval mé spolužačce, která se celá zadýchaná vyptávala, kolikrát prý už Ženíšek v životě použil středník.
Tedy při psaní. Ve větě. To Zíbrt Íbrlaj zezadu se tázal chytřeji, a to na jakém pricipu funguje italská mafie. Ženíšek nám to detailně vysvětlil (na principu rodin), a pak vyložil i principy několikala typů šperháků. A tím beseda skončila, protože do třídy vtrhla naše paní učitelka s výkřikem: „Vykradli školní pokladnu!“
3.
Ano, ano. Ten lupič se zřejmě doslechl, že Ženíšek přijde, a chtěl ho, chudáka, podrazit. Všechno bylo tím pádem narafičeno tak, aby podezření padlo právě na starého Ženíška. Dávno napraveného vypravěče!
Pokladnu někdo rozpáral zrovinka v tom čase, kdy se Ženíšek nacházel ve školní budově. A jak se později ukázalo, rozpáral ji právě jeho stylem. Zmizelo tři sta padesát tisíc korun plus i to, co bylo v trezoru navíc. Zlato.
Ředitel, jemuž zlato patřilo, měl ten den dovolenou. Jeho zástupce zase v inkriminovaném čase prokazatelně učil. Sekretářky nebylo, škola šetřila. A trezor byl právě v ředitelně, která zůstala jako vždycky odemčena, takže by kasaři stačilo vstoupit a jen rychle „párat“. Jako Raffles. Jako Lupin. Jako kdysi Ženíšek.
Ale ten kasař byl fretka. On tam místo toho vklouzl oknem. Z římsy, zatímco Ženíšek celý ten čas seděl anebo spal jen kousek před námi, před devatenácti dětmi puštěnými z řetězu… A právě to mu tedy poskytlo dokonalé alibi.
Byl nám totiž velice sympatický, protože paní učitelka nás nikdy lítat nenechala. Natož pak třicet minut. A tak bychom mu to rádi dosvědčili, tedy kdyby se nás vůbec někdo zeptal. Což se nestalo.
Nu, a co dělala tu půlhodinu naše paní učitelka Hanka?
Nebudete mi věřit, ale postávala s mobilem právě před ředitelnou.
A celý ten čas chlácholivě hovořila s manželem, který je prý napadán občasnými úzkostnými stavy vyplývajícími z toho, že se vyhýbá řádné práci.
4.
Dohonil jsem Ženíška až později před školou.
Bylo sychravo, až skoro mrazivo a on spěchal k nádraží.
Imponoval mi. Jeho kriminální knihy nebyly moc známy, ale jeho dávné zločiny ano - a tak vlastně patřil k celebritám. A to celebritám té nejvyšší třídy, ne tedy jako pan Pomeje.
Ale co teď JINAK dělá, tedy kromě besed? vrtalo mi hlavou, protože jsem si ještě nedokázal představit stáří.
A jak to, že dosud vůbec chodí, ba má i tak dobrou náladu? Vnímal jsem také, jak je plný skryté energie. Dodaly jsme mu ji my, děti? Nebo něco jiného? Z čeho měl takovou radost?
Sám jsem tehdy taky toužil být spisovatelem a bývalým kasařem, jako on, a tak jsem se vyptával a vyptával a vyptával – čili otravoval. A jaké prý budu mít šance na přežití?
Dohonil jsem zkrátka Ženíška, ačkoli kráčel svižně a nesl své úhledné zavazadlo, ten malý černý kufřík, který policie hned na začátku formálně prohlédla, protože si to sám vyžádal. Hm. A pokud mi sloužil zrak (a sloužil mi lépe než dnes), nebylo na Ženíškovi a ani na kufříku vůbec nic zvláštního. Tedy snad s výjimkou mé vlastní jistoty, že ten chlápek něco hodně podstatného tají.
A že nám sice hodinu vykládal moudra, ale to nejhlavnější že si nechal pro sebe, anebo to dokonce PROVEDL za našimi zády.
„Ale JAKÝCH čtyřicet hodin?“ zajímalo mě stále.
„To máš tak. Třeba jedni známí mých rodičů měli kdysi dvě děti a já si s těmi dětmi vždycky v létě hrál, a když jsme vyrostli, tak jedno z těch dětí koupilo domek a oženilo se, a když ho dnes navštívím, hraju si zase s jeho dětmi. Anebo jiný příběh: v mládí jsem taky pracoval i u kartografie a kolega mě tehdy seznámil se svou přítelkyní a s prací jsme to nepřeháněli a pili spíš pivo a tu jeho holku jsem měl dost rád, takže jsem o nich dvou až dodnes napsal čtyři romány a teprve v tom posledním se vzali, no, a když si ona mou knihu přečetla, vzali se i opravdu.
Ale taky jsem chvíli studoval a spolužák… Zkrátka, během života „se mu vytvořilo“ hodně kamarádů. Desítky. A zdaleka ne jen z mokré čtvrti. I chytrých. Povídal mi o nich. A blížili jsme se k nádraží a na louce objímal nějaký pár břízu a Ženíšek mi najednou řekl i toto moudro:
„Ale není to jenom březová kůra, ale i obědy, co léčí a člověka živí. Anebo taky vlídné slovo.“ A pak pootevřel kufřík. Byl to dobrák. Anebo mě přecenil!
Stáli jsme u vlaku. Spustil se drobný déšť a mně bylo teprve těch deset. Městečko jsem až do té chvíle neopustil, a tak se mi svět zdál obrovský a Ženíšek mi připadal jak záhada sedmi almar. A tak povídám sentimentálně: „Neměl byste odjíždět, Jerry. I má sestra… i moji rodiče by vás určitě rádi poznali. Jste dobrý člověk.“
„To si opravdu myslíš?“
Něco vyndal z kufříku.
„A co ty?“ zeptal se. „Máš ve třídě vůbec nějaké kamarády? Jako jsem vždycky měl já?“
„No, s holkama zrovna netáhnu.“
„V pořádku.“
Už byl ve vlaku. Došel jsem pod okno.
Viděl mě, otevřel to okno a povídá: „Tady máš od cesty.“ Něco mi podal.
„Víš, já jinak nepořádám besedy, ale udělal jsem výjimku. Dneska u vás.“
„Proč?“ Až později mne napadlo, že takových výjimek bylo třeba víc.
„Protože se už moc dávno znám s tvou paní učitelkou. Je moc milá, ale hlavně chytrá. Takže ji občas navštívím i doma a samozřejmě jenom v přítomnosti jejího manžela, protože je znám oba. Oba. A pamatuj, chlapče: Povídej si vždycky jenom s lidmi, které dobře znáš.“
„Rozumím. Ale jak jste to myslel, že… Že žijete z výtěžku čtyřiceti hodin?“
To jako pracovních hodin v týdnu? uvažoval jsem.
Jerry však zavrtěl hlavou. „V životě jsem nic nedělal.“
„Ne?“
„Ani bych to nestih. Vždyť sotva stačím navštěvovat své známé.“
To mne taky napadlo. Ale to už se vlak hnul. Směrem k západu.
„Ale neříkal jste, že žijete Z VÝTĚŽKU ČTYŘICETI HODIN?“ křičel jsem za ním stále a stále.
„Říkal.“
„Tak to jste tedy lhal!“ A kdo lže, možná i krade, blesklo mnou náhlé poznání.
A kde jste vzal tenhle zlatej řetízek? pomyslil jsem si. A co odvážíte v tom kufříku? A běžel jsem po náspu a běžel a svíral zlato, ale on se začal smát a smál se a smál a vlak zrychloval a zrychloval a staroch volal: „To že jsem povídal? Ať ti dá máma profouknout uši.“
A pak se mě jeho poslední slova dotkla jako březnový vítr, který ke mně - až dodnes - občas po ránu dolétne se zapískáním lokomotivy, aby mě také tak trochu podrbal za ušima. A Ženíšek to v mé vzpomínce opakuje stále a stále:
„Říkal jsem to přece zřetelně, ne? Žiju z výtěžku čtyřiceti rodin.“
5.
Ale nešlo jen o ty rodiny.