Za tónovaným předním sklem raketoplánu byla vidět bílá ruka řidiče, která ležela na volantu a klepala do něj prsty.
„Tak, tady to je,“ řekl Fil a vystoupil.
Ziggy taky vystoupil a taky řekl:„Tak, tady to je.“ Ziggy byl snědý, mnohem snědší než Fil. Vlasy měl černé a oči v úzkých očních otvorech hnědé. Taky byl nižší než Fil. „Tvoje budoucí působiště,“ řekl Fil.
„Moje budoucí působiště,“ zopakoval Ziggy. „A co tu mám jako dělat?“ zeptal se po chvíli.
„Budeš jako Ahashver! Procházet dějinami...“ opáčil Fil. V té větě byl příslib čehosi velkého, neznámého...
„Kdo je to Ahashver?“
„Židé mají takovou legendu.“
„Kdo jsou to Židé?“
„Lidstvo se dělí na národy a Židé jsou jedním z nich. Ahashver je věčný Žid, který ztělesňuje jejich utrpení.“ „A tak...“ řekl Ziggy. Chvíli nad tím přemýšlel.
„Nakonec bych tě měl varovat,“ řekl Fil.
„O co jde?“ zeptal se Ziggy.
„Lidi. Stvořili jsme je, ale nějak se nám to vymklo. Jsou to pěkní prevíti.“ „Prevíti?“ „Nedej na to, že se nám podobají, nejsou jako my. Ostatně, proto taky tvoje mise.“ „Slyšel jsem, že nejsou nesmrtelní jako my...“ řekl Ziggy.
„To se o nich říká?“
„To se teda říká...“
Fil vzdychl:„Tady se nic neutají...“
***
Filovi se podařilo se svým raketoplánem bezpečně přistát nedaleko místa, odkud vyšel signál. Totiž, varovný signál rovnající se varovnému výstřelu. Fil vystoupil a prohlížel si okolí. Bylo to několik tisíc let od chvíle, co tu byl naposledy. Tehdy aby tu vysadil Ziggyho. Měl bych se po něm podívat, pomyslel si. Ale napřed musím vyřešit tu věc se signálem - to bylo důležitější a Fil jako správný manažer věděl, že úkoly je třeba řešit právě podle pořadí důležitosti.
Sešel z kopce, na jehož vrcholku zanechal raketoplán, do údolí. Prošel kolem několika baráčků a ocitl se na předměstí. Procházel jen tak ulicemi a hledal něco, co by mu napovědělo, co se tu děje. Možná bych se měl nejdřív postarat o sebe, napadlo ho. Našel hotel a ubytoval se v něm. Dal si sprchu, nechal si donést jídlo na pokoj a vlezl do postele. Ovladačem zapnul televizi a naladil program s domácími zprávami. Fil je sledoval nedbale, jako by se ho netýkaly, a to až do chvíle, kdy v nich byla zpráva o požáru, ke kterému mělo dojít v domě patřícímu jakési kaligrafce, vítězce včerejší kaligrafické soutěže. Zpráva Fila zaujala. Redakce natočila s kaligrafkou rozhovor, jako ilustrační záběry vysílali včerejší soutěž i obrázky vyhořelého domu. Rozhovor byl zajímavý: Část byla věnována soutěži a jejímu vítězství, část té pohromě, která kaligrafku vzápětí postihla. Fil se díval, jak kaligrafka kreslí znaky. „Jak si vybíráte znaky, které budete psát? ptal se reportér v rozhovoru. „Já si je nevybírám!“ řekla kaligrafka. „Je to spíš tak, že znaky si vybírají mě,“ vysvětlovala. „Někdy si ovšem nějaký znak sama vymyslím, jen tak, abych se pobavila...“ „Vymyslíte?“ podivil se reportér. „Přesně tak,“ přitakala kaligrafka. „A pak se bavím představou, jak se ho čtenáři budou snažit číst, ovšemže marně...“ vysvětlila. Řešení bylo překvapivě jednoduché.
Fil se rozhodl, že se ještě podívá na to spáleniště. Vstal a zvolna se oblékal. Přitom poslouchal pokračování toho rozhovoru. Kaligrafka se reportérovi svěřovala s tím, že v noci na dnešek měla zvláštní sen: Zdálo se jí, že byla nahá s jakýmsi mužem. Ten ale, místo aby se s ní miloval, pomaloval její tělo znaky. Fil televizi vypnul a zavolal taxík. Taxikář o požáru přirozeně věděl a zavezl ho na místo. Fil spáleniště obešel, ale neshledal na něm nic zajímavého. Rozhodl se, že nevyužije pohostinnosti předplaceného hotelu, a nechal se zavézt na kraj města. O pár hodin později už startoval svůj raketoplán a o dalších několik hodin už bezpečně přistál na druhém konci planety, v Evropě, v místě, kde mu jeho radiolokátor signalizoval přítomnost Ziggyho.
***
Ziggy pracoval na zahradě.
„Vesmírné čidlo zaznamenalo signál,“ řekl Fil.
Ziggy mlčel. Prohlížel si Fila. Pěkných pár tisíc let se neviděli.
„Nechceme, aby se to opakovalo, a tak jsme zavedli několik kosmetických, totiž kosmických změn.“ pokračoval Fil. „Slunce už nebude vycházet na východě a zapadat na západě,“ řekl. Ziggy pořád nic neříkal, jenom prořezával stromy.
Potom konečně promluvil:„Ne, a jak to teda bude?“ zeptal se.
„Od nynějška vystoupá na oblohu, a pak zase pěkně zapadne tam, odkud vyšlo.“ „Myslel jsem, že Země obíhá kolem Slunce...“ prohodil Ziggy.
„Nám je jedno, co sis myslel...“ uzemnil ho Fil.
Ziggy se ale nedal. Bylo to jako vybrat smeč:„Ale to potom už západ nebude západ a východ východ?!“ Fil přistoupil na klidnější hru a řekl: „Dali jsme tomu nové jméno: Díra.“ Když Ziggy zase nic neříkal, pokračoval: „Zvažovali jsme i variantu východo-západ (pro to místo, odkud bude Slunce vycházet a kam se bude vracet), a západo-východ (pro to místo, které bylo původně západem). Pak se nám to ale zdálo dlouhé. Bude to prostě díra. Díra jedna a Díra dvě.“ „To si nikdo nezapamatuje,“ oponoval Ziggy.
„Cože?“ zeptal se Fil.
„Že si to nikdo nezapamatuje. Všichni si to budou plést...“ trval na svém Ziggy.
„Nebudou,“ řekl přísně Fil. „Kulturní informaci jsme přihodili ke genetické. Lidé se budou rodit – a vlastně se už rodí, protože tohle už je v platnosti - se všemi znalostmi, které v životě budou potřebovat. Nechceme už nic riskovat.“ „To ale potom znamená konec školství.“ „Ano, to ano. Nikdo se tady už nic nenaučí,“ souhlasil Fil.
„Taky v souvislosti s 11. září mi jedna věc vrtá hlavou.“ zeptal se Ziggy.
„Jenom jedna?“ opáčil Fil.
„A proč nezaútočili na Hollywood?“ zeptal se Ziggy.
„Tam, kde dřív bývalo velvyslanectví, se dnes provávají filmy,“ pravil Fil. “Tam, kde dřív bývalo nahoře, je teď dole. A tam, kde dřív bývalo dole...“ „...je teď nahoře,“ doplnil ho Ziggy.
Fil se ale nenechal splést:„...je teď vpravo. Už jsi jako oni – myslíš si, že jsi chytřejší než my. A já ti říkal, aby sis dával pozor. Tohle jsou pořádní prevíti!“ Ziggy neříkal nic. Zato Fil pokračoval:„Byl jsem na Východě.. Je tam plno informačního zamoření.“ „S tím nemám nic společného,“ bránil se Ziggy.
„Vyslali jsme tě sem, abys nás varoval, kdyby se něco dělo. A ty ses tu rozmnožil a nadělals tu informační smog.“ „Už jsem ti řekl, že s tím nemám nic společného.“ trval na svém Ziggy. Ve dveřích nedalekého domku se objevila dětská hlava, která se nápadně podobala hlavě Ziggyho.
„Tati, s kým to tam mluvíš?“ zavolala. Byl to kluk, zřejmě Ziggyho syn.
„To je jenom známý...“ křikl Ziggy.
„Máma se ptá, jestli má pro vás dva něco připravit...“ křikl hoch.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Ziggy, „my budeme hned hotovi. Chtěl jsem normální jazyk, a mít s kým mluvit. A ne ty naše jedničky a nuly. “ Závěrečné dvě věty patřily už Filovi.
„Tak to ses teprve přepočítal,“ řekl Fil. „Jsou to lidé, ne my, kdo víc a víc myslí v dimenzi jedniček a nul.“ „Jednou budou jako my a my budeme jako oni,“ nadhodil Ziggy. Ale nechtěl Fila dráždit, prostě jen hledal východisko.
„Nebude žádné ‚jednou‘...“ řekl Fil nekompromisně.
„Cože?“ zeptal se Ziggy. Začínal se bát.
„Vstoupil jsi do řeky času, a to znamená, že zemřeš,“ pravil Fil.
„Můj způsob nesmrtelnosti je jiný než tvůj; jestliže zemřu, mí potomci budou žít.“ „Země bude zničena.“ „Tomu nerozumím...“ protestoval Ziggy.
„Vesmírné čidlo zaznamenalo signál a vesmírná paměť si to pamatuje. Pokud nejsi tím, kdo napsal signální znak, a to ty sám popíráš, znamená to, že je tu někdo, kdo znak zná. Možná si to neuvědomuje a možná ani neví, co znak znamená. Ale zná ho... A to je proti Programu! V takovém případě nezbývá než zničit celou planetu!!!“ Když Ziggy nic neříkal, Fil pokračoval:“Zrychlili jsme Zemi, takže začne fungovat jako odstředivka.“ „Řeknu lidem, co jsi mi právě řekl.“ řekl Ziggy. „A co tím získáš? Budou tě považovat za blázna.“ „Pak je tu ještě jedna možnost,“ řekl Ziggy a tentokrát měl v hlase zlost. „Totiž, že se nevrátíš.“ „Pokud se nevrátím, je naprosto jisté, že planeta bude zničena.“ řekl Fil příkře.
„Chceš zničit celou planetu kvůli jedinému signálu?!“ vykřikl Ziggy zoufale.
„Jde o informace a informace jsou pro nás důležité. Jde snad v celém našem programu o něco jiného než o působení času na genetické informace? Říká se tomu genetická zkušenost! Tohle Bůh potřebuje! K tomu potřebuje život. Proto ho stvořil. Teď se ho ale zase rychle zbaví, když se to takhle zavirovalo.“ „Ty chceš zničit celou planetu kvůli jedinému signálu?!“ zopakoval Ziggy. „Pak tedy nejsi žádný zástupce Boha!!!“ zvolal a paprsky, které vyšlehly z jeho očí, začaly měnit Fila v prach.
„Myslel jsem, že nikdy nezaniknu, teď ale vidím, že jsem se mýlil!“ dostal ze sebe ještě Fil. Pak z něj ale zbyl jen popel.
Ziggy pozvedl svůj zrak k obloze. Notnou chvíli ji starostlivě pozoroval.
***
První Ziggyho ranní myšlenka byla, jestli se Země už zrychluje. Vykoukl z okna a podíval se na oblohu. Všechno se zdálo být normální. „Země bude zničena...“ opakoval si Filova slova.
„Cože?“ zeptal se ho syn.
„Ale nic, to já jenom tak...“ vzdychl Ziggy. Včera slíbil Kathy, že doprovodí Phila do školy. Ve městě řádila skupina únosců a Kathy nechtěla nic nechat náhodě. Ziggy to chápal.
Také ostatní děti dnes jistě budou přiváženy ke škole rodiči nebo příbuznými. Ziggyho dům byl blízko školy, a tak šli pěšky.
„Viděls?“ zeptal se Phil, když minuli jakousi dívku, možná Philovu spolužačku.
„Viděl. Kdo to byl?“ chtěl vědět Ziggy.
„To byla Marty. Místo čelistí má kusadla,“ řekl Phil.
„Jak to?“ zajímal se Ziggy.
„Marty je proměněnej chroust,“ vysvětlil Phil.
„Proměněnej chroust?“ divil se Ziggy.
„Jasně, proměněnej chroust. Copak jsi nečet Kafku?“ „Všichni by chtěli psát jako Kafka, kdo by ale chtěl žít jeho životem,“ prohodil Ziggy.
„Některý zvířata jsou proměnění lidi. No, a některý lidi jsou zase proměněný zvířata. A tahle Marty je proměněnej chroust. Proměna se skoro podařila, až na ty kusadla,“ vysvětloval Phil.
Phil měl jméno po Filovi. Ziggymu najednou přišlo komické, že zatímco jeho syn má jméno po jeho nadřízeném, z jeho nadřízeného, teď vlastně už bývalého nadřízeného, je jenom popel.
„Ahoj Poky,“ pozdravil Phil dalšího ze svých přátel.
„A čím se vyznačuje tenhle Poky?“ zeptal se Ziggy.
„Poky předvídá budoucnost,“ odtušil Phil.
„Vážně?“
„Vážně. Když s ním jedu trolejbusem, nemusím stát.“ „Jak to?“ zajímal se Ziggy.
„Poky pozná, kdo bude vystupovat. Stoupne si vedle něho, a pak se tam hned posadí.“ „Ty máš teda kamarády...“ zavrtěl hlavou Ziggy. „A jak to dělá?“ zeptal se po chvíli.
„Jednou jsem se ho ptal. Řek mi: Prostě si musíš vzpomenout!“ „Vzpomenout?“ divil se Ziggy. „To snad ne?!“ „Poky vyznává takovou teorii: Budoucnost je obsažena v minulosti. Když chceš vědět, co bude, musíš si vzpomenout, co bylo.“ „Nečte trochu moc Dänikena, ten tvůj Poky?“ smál se Ziggy.
„Nevím, co čte, ale rozhodně to funguje,“ prohlásil Phil.
V protisměru přejela motorka. Tvář dítěte na zadním sedadle za žlutým plexisklem vypadala, jako by dítě mělo žloutenku.
Prostě si musíš vzpomenout! Opakoval Ziggy. Budoucnost je obsažena v minulosti...uvažoval. Co by to mohlo znamenat?
„Už to mám...!“ vykřikl najednou.
„Tati, co je s tebou?“ zeptal se Phil nespokojeně. „Pořád si něco mumláš...“ „Já si něco mumlám?“ divil se Ziggy.
„Jistěže si něco mumláš. A chováš se tak divně... Tak já jdu... Tak čau...“ rozloučil se Phil, když Ziggy nic neříkal.
„Čau...“ řekl Ziggy, zatímco Phil už skoro mizel ve školní budově.
***
Ziggy se podíval na oblohu. Něco ho zastudilo na tváři. Teprve teď si uvědomil, že sněží. Na zemi byl slabý poprašek čerstvě napadeného sněhu. Prostě si musíš vzpomenout! Opakoval si Ziggy. Potom se mu vybavila doba před několika tisíci lety. Bylo to na jiném místě, ale dost se to tam podobalo tomu, jak to vypadalo tady. Ano, takové stromy tam byly. Ziggy zašel do jakési zahrady. Potom se sehnul, a do toho čerstvě napadeného sněhu namaloval znak, který se mu – po tak dlouhé době – přece jen nakonec vybavil. Byl to signální znak pro odvolání poplachu.
Potom vstal a podíval se na oblohu. Ani teď nebyla na obloze patrná žádná změna. Ziggy se podíval zpátky na znak. Možná udělal nějakou chybu.., uvažoval. Najednou se na okrajích tahů toho znaku objevili plamínky, jako by to ani nebyl sníh, ale hořlavina.
Ziggy věděl, co se stalo - vesmírné čidlo znak zaznamenalo. Chvíli tam jen tak stál a pozoroval skomírající plamínky. Potom je zadusil botou.