Kdo někdy byl na jejím koncertu, tak to potvrdí. Na jevišti se objevila malá „přehlédnutelná“ žena. A pak, bez světelných efektů a dýmu, začala zpívat. A vnímavý posluchač seděl přibitý a bál se nahlas dýchat.
Její doménou se stal šanson, dle mého nejtěžší druh zpěvu. Na rozdíl od popových hvězd a hvězdiček, kde je text jen doplňkem hřmotného hudebního doprovodu, světelné show a za zpěvákem či zpěvačkou se různě klátících maškar, je šansoniér na pódiu vždycky sám.
Nemůže se opřít o další osobu, nemůže se skrýt za efektní nástrojové sólo. Nabídne svému posluchači svou duši v otevřených dlaních, tam, kde není místo pro faleš a lež. Vydá se všanc, nemá žádný únikový prostor. A posluchač velmi dobře pozná, jde-li o pózu, byť dobře maskovanou, anebo o pravdivé vyznání někoho, kdo v jeden okamžik chce, aby jeho posluchač byl s ním, aby se současně smál a plakal nad životem, jeho radostmi a děsy.
Paní Hana Hegerová toto umí. Píšu schválně přítomný čas, i když již několik let nevystupuje. Naštěstí jsme ve věku, kdy existuje mnoho záznamů na zvukových i obrazových nosičích, i když nic z napsaného nevyváží onen fascinující zážitek přímého kontaktu v sále.
Paní Hana Hegerová vzdor svým peripetiím v životě měla obrovské štěstí, neboť se její geniální talent střetl s jinými jedinci, kteří dali jejímu zpěvu hudební a slovní základ. Textař Pavel Kopta byl jejím prvním „dvorním“ textařem, jenž díky geniálním překladům písní Jacquese Brela, Edith Piaf a mnoha dalších „naučil“ českého posluchače vnímat texty šansonu jako křehkou a současně i syrovou kvintesenci života. Po něm se posléze potkala s dvojicí Hapka-Horáček, kteří se stali jejími souputníky až do konce její kariéry, stejně jako s Petrem Maláskem, který ji hudebně doprovázel.
I když je držitelkou několika našich a francouzských ocenění, je to v jejím životě nejspíše jen bezvýznamná episoda. Tím opravdu podstatným je její umění v jedné písni svého posluchače rozplakat, aby se v následné zase smál. Aby se po skončení koncertu cítil lépe a věděl, že někdo vyjádřil jeho skryté pocity za něj, a to mnohem lépe, než by to dokázal sám. Že ta malá velká žena mu rozumí, že jej chápe jak málokdo a že mu umí dát i naději, že i „Prokletá láska“ nemusí být konečná.
Jsem si jist, že pokud by se paní Hana Hegerová narodila jako Francouzka, stála by zcela rovnocenně na pódiu vedle Edith Piaf, Jacquese Brela (i když ten byl Belgičan), Charlese Aznavoura, Mireille Mathieu a mnoha dalších nesmrtelných Mistrů. Ve svých začátcích dokázala ohromit náročného posluchače v pařížské Olympii, v této Mekce šansonu. Přesto jsem za sebe sobecky rád, že zůstala v naší české kotlině a provázela nás po mnoho let.
Paní Hano, děkujeme, že jsme mohli část našich životů prožít s Vámi a Vašimi písněmi.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora