OSOBNOST: O nenahraditelnosti jedince z pohledu věčnosti

Odešel Ennio Morricone, odešel v úctyhodném věku, do poslední chvíle se spoustou energie. Můžeme říci, že si svůj život opravdu užil.

Marek Orko Vácha kdysi v jedné ze svých četných přednášek řekl zajímavou myšlenku. Vědecké poznatky vznikají tak říkajíc universálně na různých místech světa. Georg Fridrich Mendel napsal své pojednání o dědičnosti v roce 1865. Jeho práce s křížením hrachu však zapadla, aby o několik později byly stejné pokusy provedeny jinými badateli a teprve později si někdo vzpomněl na brněnského augustiniána. O cca 30 let později potvrdili Mendelovy závěry Erich von Tschermak, Hugo de Vries a další. Na Darwinovu teorii o evoluci rovněž přišel o nějakou dobu později jiný badatel atd.

Lze říci, že vývoj lidstva po stránce vědecké je jaksi předurčen a je jen otázkou času, kdo, kde a za jakých podmínek poprvé sdělí světu, že na něco objevného přišel.

Toto vše se však netýká umění. Pokud by Michelangelo nevytesal Davida z mramoru, Florencie by neměla svou dominantu. Pokud by Claude Monet či Vincent van Gogh nevzali do ruky svůj štětec, svět by přišel o nádheru impresionistických děl, před nimiž stojíme v němém zasnění nad tekutou krásou.

A pokud by se Ennio Morricone nepustil do skládání filmové hudby, asi bychom koukali na úplně jiné filmy.

Ennio Morricone

Neznám všechny jeho filmové melodie, napsal jich okolo 500, ale často se mi stává, že mě u neznámého filmu napadne, že jeho hudba je jakousi organickou součástí, a v titulcích se pak objeví mistrovo jméno.

Co však zůstane navždy v hlavách všem, je jeho majstrštyk. Všichni to viděli, všichni to vědí. Nádraží ve Flagstone, někde v prérii, do kterého přijíždí vlak s chlápkem jménem Harmonika. Čekají na něj tři na první pohled padouši, aby jej odpravili. A on, před tím, než cokoli řekne nebo sáhne po koltu, jim hraje melodii na foukací harmoniku, která má jen 4 tóny. Ta melodie v sobě skrývá napětí, všichni vědí, že k něčemu dramatickému dojde. A těch několik minut, co zní, zanechá ve všech divácích, či v tu chvíli spíše posluchačích, již nesmazatelnou stopu. Kdykoli se příště ozve, vyskočí ono nádraží, modré oči Charlese Bronsona a vzpomínka na jedinečný biják, který můžeme vidět stále a opakovaně a vždycky to bude zážitek.

V jednom z evangelií je podobenství o pánovi a jeho služebnících. Pán, který odjel na cesty, svěřil třem svým služebníkům hřivny. Po návratu z cest si je nechá zavolat a nechá si složit účty. První služebník rozmnožil pánovy hřivny velmi bohatě a je po zásluze pochválen a odměněn. Druhý pak ony hřivny znásobí méně, ale obdrží stejné pánovo ocenění. Jen ten třetí, který ji zakopal a vrátí ji pánovi celou zpět, je pokárán.

Ennio Morricone je v tuto chvíli již u Všemohoucího. A pakliže platí výše uvedený úryvek z Písma, je zahrnut chválou a laskavým přijetím, neboť jeho hřivny jsou rozmnoženy měrou nebývalou.

Arrivederci e grazie, Maestro.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora