OSOBNOST: Karel Čapek a jeho étos

Použil-li jsem v názvu řecké slovo ethos, česky psáno étos, myslel jsem tím soubor hodnot, ze kterého vyplývají normy přijímané většinou nějakého společenství za své.

A protože chci hovořit o spisovateli Karlu Čapkovi, musím se zastavit ještě u dalšího pojmu a tím je estetika. I toto slovo pochází z řeckého slova aisthetikos, které se překládá jako krása a vnímavost.

V díle každého opravdového spisovatele se proto nutně tyto dvě kategorie snoubí v jeden neoddělitelný celek. Forma a jazyk jsou znakem neopakovatelné autorovy estetiky a jeho étos prozrazuje hodnoty. I když často nepřímo – skrze postavy v jeho tvorbě, které v daný okamžik považuje spisovatel za důležité.

U Karla Čapka lze při troše zjednodušení poukázat na dva hodnotové principy, kterými reagoval vždy na mimořádné události. Poprvé byl zaskočen krutostí první světové války, která se odrazila v jeho přiklonu k relativismu a pragmatismu. K tomu ho vedla snaha napomoct lidskému smíření po rozbouřené a nenávistné válce.

Podruhé svůj étos změnil v době nastupujícího nacismu v sousedním Německu, kdy viděl, jak snadné je propadnout zrůdné vůli vůdce.

V roce 1937 napsal divadelní hru Bílá nemoc, ve které už opustil původní víru, že povinnost má mít ve společnosti větší váhu a sílu než svědomí. Doktor Galén se v klíčový moment rozhodne jednat opačně – podle svého svědomí, navzdory povinnosti. Odmítne léčit diktátora pokud nezaručí, že bude mír. Ten na nabídku přistoupí. Hra ale končí tím, že Galén je cestou k diktátorovi zfanatizovaným davem zabit. Vypukne válka.

A podobně radikálně vyzní i jeho další hra Matka z roku 1938. Ta je reakcí na občanskou válku ve Španělsku, kde šlo o spor mezi demokraticky zvolenou vládou a diktátorským generálem. Hra popisuje příběh matky, která postupně ztrácí ve válce své děti. Posledního syna se snaží zachránit – zavře ho doma. Ale když slyší, co se na bojišti děje, že se vraždí i malé děti, dá svému synovi pušku a pošle ho do boje.

K této již jasné výzvě Karla Čapka přivedl i konec první republiky 1. října 1938, kdy byl v Československu sociálně-liberální étos nahrazen autoritářským státem s konzervativním katolickým étosem.

Připomínám tuto stránku Čapkova díla proto, že i v posledních letech jsme svědky plíživé přeměny liberálně-demokratického étosu. V jeho jménu došlo ke změně poměrů po 17. listopadu 1989.

Bohužel jsme se o něj málo starali: étos normalizace, ze kterého jsme se chtěli původně vymanit, posupně přešel do nového režimu a my se proti tomu zatím neumíme dost zřetelně bránit. Protože jsou jím pošpiněny všechny tradiční politické strany.

Sociologové hovoří o tom, že étos smíření zvítězil nad étosem odpovědnosti.

Sice se proti takto poškozenému politickému kapitálu zrodil silný občanský kapitál, který zřejmě poroste. Ale chybí nám výrazná podpora nových osobností, jako byli ve třicátých letech Karel Čapek a v 80. letech svými eseji Václav Havel, kteří by mu propůjčili estetiku: krásu slova a vnímavost.

Jako podnět k napsání této poznámky mi posloužilo čtvrteční výročí: Karel Čapek se narodil před 130 lety, 9. ledna 1890.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus