„Tak si lehněte na bok nebo na břicho a trochu si stáhněte kalhoty pyžama,“ zavelela sestra Růžičková. Ludvík tak disciplinovaně učinil. Druhá sestra přistoupila k posteli, Ludvík ucítil chlad roztíraného lihu po své hýždi a pak bolestivé bodnutí. Otřásl se. Tak silnou a pěkných pár vteřin trvající bolest nečekal. A co injekcí už v životě dostal!
„To nic, pane inženýre! To si zvyknete. Vybrala jsem pro vás napoprvé tu nejostřejší jehlu,“ povzbudivé se na Ludvíka usmála sestra Růžičková.
„Ááá, pan inženýr! Pro pana inženýra mají extra vostrou jehlu! No jo! Inženýrská prdel je přece jenom fajnovější než naše dělnický!“ vykřikoval rozzlobeně Slávek ze své postele.
„Ale mlč, Slávku, a buď slušný! Na tvůj inzulín schovávám ty nejlepší jehly, abys o injekci ani nevěděl. Ale ty novější, ostré, máme jen do malých stříkaček. Ty na inzulín stačí. Ale jehly do velkých, které potřebujeme na streptomycin, jsme už nedostaly půl roku. Musíme je pořád vyvářet dokola. Tak se nediv, že jsou už tupý,“ durdila se sestra Růžičková. (...)
Po odchodu sester vystrčil Dvořák hlavu zpod pokrývky a zaúpěl: „Co sem já už těch bodanců dostal! Já mám zadek jeden bolák! A ty jehly so vopravdu čím dál tupější! Ty rány po píchancích se nevyhojí ani za týden!“
„Inženýre, nebudete věřit, ale tyhle jehly na strepťák ty naše baby vyvářejí furt dokola, už co jen já pamatuju. Mockrát si stěžovaly Richardkovi, tedy doktoru Kopcovi. Prej jehly jsou z exportu a na to nejsou devizy!“ odtušil Dvořák.
„Z exportu?“ divil se Ludvík. „Vždyť na Slovensku ve Staré Turé je nová továrna na lékařské přístroje. Tam jistě vyrábí také injekční jehly! Něco jsem o tom slyšel, když jsem tam pro výzkumák sháněl kapiláry na přístroje.“
„Vidíš to, Dvořák! Dělají se v republice! A ty baby só jen líný je vobjednat. Nebo se nám mstěj, že jim nežerem to jejich náboženství, jepťule jedny!“ vztekal se Slávek, až mu sliny létaly z úst. (...)
„Só to hodný ženský, Slávku! Tak vo nich nemluv! Když Růžičková nebo některá jiná z nich něco řekne, tak na to můžeš vzít jed, že je to pravda! Ty věří, že by je za lhaní pánbů potrestal. Jiný ošetřovatelky tady na Kameňáku nechcó dělat. Po pár tédnech každá uteče. Ale nahoře, ve vedení, je bordel a tak sem nic nepošló. Sódruzi na ministerstvu mají za to, že neděláme, že sténě brzo chcípnem, a tak proč na nás utrácet! To je to, Slávku! Chtěl bych vidět ty jehle a jiný instrumenty v těch špitálech pro vrchnost! To je jistě jen samé dovoz ze Západu! Ale na nás, vobyčejný lidi, se kašle, abych byl slušné! Rozvášňoval se Dvořák.
„Ty sestry tady jsou jeptišky?“ zvědavě se zeptal Ludvík.
„Jo, skoro všechny. Teda bývalý jeptišky. Ty jejich kláštery už sódruzi dávno zrušili. Většinu jich nahnali dřít na státní statky, některý do fabrik, ale tyhle, co só vyškolený zdravotníma sestrama, múžó už zas slóžit ve špitálech. Hlavně tam, kam žádný jiný nechcó. V blázincách, na infekčních a tady mezi tuberákama. A dělají na tu bídu dobře,“ poučoval Ludvíka Dvořák.
„Abatyše jebe tiše, jako když se těsto kyše! Sichr je sichr, povídala jeptiška a navlíkla na svíčku špecku!“ vykřikoval Slávek a pak se hrkavě smál.
Když viděl, že Ludvík s Dvořákem jeho oplzlostem nevěnují pozornost, přerušil jejich rozhovor dalšími výkřiky: „Só tady samy starý baby! K tomu eště svatý! (...) Aby tady člověk hledal zábavu mezi tuberačkama!“ ze svého samčího hlediska zhodnotil zdravotnice Slávek.
„Jednó je všechny vyházeli. Tedy ty jeptišky. Pré si nechaly někde slóžit mši svató nějakým farářem, či snad dokonce profesorem tý teologie. Ten však neměl k tomu státní sóhlas, a tak ho zavřeli. Tajní si pro ty naše jeptišky jezdili až sem a vozili je na Leninku a na Příční na výslechy. Musely svědčit proti tomu profesorovi. Náš primář se rozčiloval a taky sám vyšetřoval. Nezlobil se na ty poldy, ale na naše sestry! Pré se mu doneslo, že se modlijó s umírajícíma na B-2, a dokonce jim udělujó poslední pomazání, když k nim sem kněz nesmí. Tehda je vyházeli všechny a nahnali je dělat někam do kravínů a prasečáren. Sem dali mladý holky, co byly hned po zdravotní škole. Jen vrchní byla nějaká stará sódružka. Ta těm holkám dělala nohy, aji pacientům začala prohánět faldy. Ale do měsíca všechny ty mladý holky utekly! Kdepak pořád umývat posraný dědky! Každó chvílu na A-2 a B-2 transfúze, chrlení krve, někdo bez sebe a celó noc samy, doktor nikde. Kanceláře žádný, se žrádlem dřina, v barákách zima! Primářovi, které to tady chce udržet za každó cenu, nakonec nezbylo než lítat po sekretarijátech partaje a škemrat, aby ty starý jeptišky zase posbírali a vrátili je sem. Bez nich to, milé inženýre, na Kameňáku nešlo!“ vyprávěl Dvořák.
„Máme tady taky jednoho bývalýho fofáka. Nějaké čas byl zavřené, teď tady dělá podomka,“ jízlivě podotkl Slávek, kterého mrzelo, že se Dvořák s Ludvíkem baví sami a jeho ignorují.
„Štěpánek je taky slušné člověk! Já nevím, Slávku, co proti nim pořád máš? Mají je nechat věřit v co chcó, modlit se a chodit do kostela, když si myslijó, že to tak má bét! Dneska jim zadarmo nikdo nic nedá a nikomu to škodu nedělá!“ odsekl Slávkovi Dvořák.
„Fotr vykládal, že když měl Gottwald mít narychlo spíchnutó novó generálskó uniformu na nějakó parádu s ruskéma maršálama, tak na nárameníkách podle novejch předpisů měl mít zlatem vyšitý samý ratolesti a tak. Uniformu už měl na hradě, ale bez pogonu. Nikdo to v Praze z krejčovskéch neuměl vyšít. Pak pré nějaké Vlaštovička z ústředního véboru dostal nápad, že jeptišky, co vyšívaly fofákum ty vornáty, to budó umět. Přijeli šestsettrojkó do nějakýho kláštera, kde byly jeptišky zavřený, a ty musely celó noc vyšívat ty generálský nárameníky, aby to stihly. Ráno, zase šestsettrojkó, která tam celó noc s vnitrákama čekala, to vodvezli rovnó na hrad a vodpoledne už v tom Gottwald vítal ty ruský maršály,“ dával Slávek k lepšímu a byl hrdý na svoje znalosti z „vysokých míst“. Dělalo mu dobře, že mu spolupacienti naslouchali.
„Zavírat lidí jen proto, že v něco verijó, je svinstvo! Štěpánek byl už kdesi kaplanem. Nechtěl však podepsat nějaké ten papír vo věrnosti zřízení, a tak nedostal ten sóhlas dělat kněza a musel do lágru a pak s pétépákama do dolů. Po třech letech v Ostravě je teď za sedum stovek měsíčně tady,“ vysvětloval Ludvíkovi Dvořák.
„Prosím tě, Dvořák, ty se ho furt zastáváš! Kdybys nebyl dělňas jako já, tak bych řekl, že ses nějaké reakcionář! Jen ať pěkně maká jako všichni! Fotr řikal, že só to sténě všichni špióni pro Vatikán a Západ. V klášterech přechovávali kopečkáře, aji bóchačky se tam našly. Proti komu to tam měli, Dvořák? Proti komunistům! Proti takovém, jako je můj fotr!“ prskal a koktal Slávek.
„To je jen samá politika! Ty bóchačky jim tam taky mohli nastrčit. Kněží a bóchačky! Prosím tě? Ti to mají v učení, že nikomu neubližijó, ani nepřátelům! Já nevěřím ani tomu, co psali vo tom Číhošťským zázraku, ani že panáčci byli v tom, co se stalo v těch Babicach. Dyť tam mám přízeň a ti by mně nelhali. Partaj chtěla lidi zastrašit! Nahnat je do kolchozů, teda těch družstev. A panáčci v tom sódruhum samozřejmě nepomáhali. Tak s nima sódruzi zatočili. Jeden nemůže být komunista a katolík zaraz! Tak katolíci museli být likvidováni, a nebo jim huba zacpaná strachem. Ani tady pré nesmí Štěpánek mluvit s téma jeptiškama vo ničem jiným, než vo svý práci. Jinak mu primář vyhrožoval, že ho udá a pude zase do lochu,“ rozhořčil se Dvořák.
Hned se však zarazil a bylo na něm poznat, že ho mrzí, že před Slávkem řekl moc. Ludvík si v duchu říkal, že před pár roky by za takové řeči mohl dostat pěknou nakládačku a deset roků uranu. Teď v dvaašedesátém to už tak horké není. Co zavřeli ministra Baráka a začali s rehabilitacemi nevinně odsouzených v padesátých letech, mají soudruzi už jiné starosti. Jeden však nikdy neví, kdy zase začnou s nějakou tou nesmyslnou akcí „hledání třídního nepřítele“ v rámci „stupňujícího se třídního boje“.
(Úryvek z rukopisu románu „Tango se smrti“.)