Neviditelný Pes

LITERATURA: Lídina škola života

22.2.2006

Plicní oddělení MÚNZ na Kamenném kopci. Listopad 1962.

(…) Odpoledne, když byl Dvořák na vycházce a Slávek v klubovně, se na šetnáctce objevila Lída.

"Hele, inženýrskej, co je s váma? Neviděly jsme vás venku už čtyři dny! Přišla jsem se podívat, jestli vám není nějak šoufl. Vono to prostředí tady mladejm lidem nesvědčí," začala starostlivě mluvit tónem, který byl pro Ludvíka překvapením a který zpočátku považoval za úvod k nějakému žertu. Na Ludvíka se však nedívala. Její pohled upoutal výhled z okna na kývající se černé větve starých kaštanů. Knížkou, kterou měla v ruce, nervózně poklepávala o dolní čelo Ludvíkovy postele. Ludvík si všiml, že rty měla dnes načerveněné s nebývalou pečlivostí a dokonce tmavé kruhy pod očima měla zatřené nějakým svelte zeleným krémem. Jeden koutek rtů, kterým se obvykle ironicky ušklíbala, přece jen trochu přetáhla směrem nahoru. Mírný úšklebek si tak zafixovala, že cokoliv řekla, působilo jako ironie, i když to tak nemyslela.

Ludvík byl návštěvou překvapený, ne-li vyvedený z míry. Ujistil Lídu, že je v pořádku, že má konečně čas přečíst si pár knížek, které od studií doma shromažďoval a pro mnoho jiných, nutnějších věci mu na ně nezbyl čas.

"Já sem dřív taky ráda četla. Teď už nemám takovou trpělivost do něčeho dlouho koukat. Nic pořádnýho k čtení ani není k sehnání. Ještě tak, když mně přijde do ruky nějaká detektivka. Pak sem zvědavá, jak to dopadne. Nemáte náhodou nějakou Agatu Christie, Conana Dolea nebo Chestertona?" ledabyle pronášela Lída. Odvrátila se od okna a začala Ludvíka probodávat zelenýma očima.

"Ne, detektivku žádnou nemám. Z beletrie jen jednoho Remarqua. Ale nezačal jsem ho ještě číst. Pak pár Světovek, jestli ten magazín znáte? Co tady mám, je většinou historie, nějaké biografie a pak filozofie," odpověděl Ludvík, kterého překvapilo, že Lída řekla jména detektivkářů plynule a zřejmě se správnou anglickou výslovnosti. Nějak mu to kontrastovalo s tím, jak Lídu zatím poznal, s jejím drzým chováním, ležérním vyjadřováním, štiplavými, oplzlými poznámkami a často vulgarizmy hodnými dlaždiče. V nich si libovala, zejména když byla s Věrou.

"Remarqua už nečtu. Ten je strašně depresivní. To, co sem vod něho četla, bylo vo první světový válce a pak vo tom bordelu, co tam v Německu měli, když ten blázinec skončil. Bylo to dobře napsaný, bez všelijakejch dlouhejch filozofií a serepetiček, ale mně to moc připomínalo ty jatka za druhý světový války. Tu já už prožila! A tu bídu a sviňárny po válce si nechcu připomínat! Voni sou lidi pořád stejně blbí a zlí. Vod toho chcu mít teď pokoj, a ne si vo tom eště číst!"

Ludvík byl Lídinou znalostí Remarqua překvapený. Z krátkých rozhovorů, které dosud měli za přítomnosti Věry, naprosto nevyplynulo, že by měla nějaké kulturní zájmy, natož vědomosti o literatuře. Nevěděl honem, co na to říct, a tak se vrátil opět k tématu detektivky: "Mě už detektivky nebaví. Těch dobrých, od anglických autorů, moc přeložených není a těžko se shání, taky je mně líto času. Je tolik věcí, co by člověk měl číst," váhavě pronášel Ludvík a usilovně přemýšlel, o čem má s Lídou mluvit.

"Přivezla sem si jich z Anglie plnej kufr. Ty mně náhodou neukradli. Tehdy mě taky nebavilo číst něco jinýho. Ale těch dobrejch detektivek tam bylo pomálu. Byla sem eště mladý trdlo a kupovala sem každej škvár," otráveně řekla Lída a vytáhla z kapsy červenou krabičku dlouhých bulharských cigaret značky Femina. Nervózně se rozhlížela po pokoji, ale pak je zase strčila do kapsy ústavního hubertusu.

(…)"Vy jste byla v Anglii, Lído? To vás tam pustili? Kdy to bylo?" překvapeně se ptal Ludvík.

"Už v šestačtyřicátým. Hned po válce. Naši mě tam poslali, abych se naučila anglicky a hlavně dobrýmu chování," řekla Lída s opovržlivou grimasou. "Do penzionátu! Teda do boarding-school, abych byla přesná. Mě a do penzionátu! Tam na nás takový kyselý baby dávaly bacha ve dne v noci. Vydržela sem tam akorát rok! Do angliny mě naši posílali už vod třetí vobecný, tak sem se tam vobstojně domluvila. Ale už sem to skoro všechno zapomněla."

"To tedy museli být vaši na tom moc dobře, když vás mohli po válce poslat studovat do zahraničí," podivoval se Ludvík.

"No, moc dobře na tom nebyli. Táta byl za války v koncentráku. Sbalili ho hned v devětatřicátým, když to tady Němci vobsadili. Von byl táta za republiky u soudu. Těch rukojmí sebrali v Brně na dvě stovky. Byli zavření nějakej čas na Špiláku, než je vodvezli do Buchenwaldu. Pomáhali nám příbuzní a máti se tehdy eště docela držela. Nás holky vedla k učení, jako by na našem vzdělání stál celej její svět. A pak se stal zázrak! Za dva roky tátu pustili! Když přišel dom, tak sme ho my děcka nepoznaly. Když ho sebrali, měl skoro metrák. Když se objevil doma, tak ho bylo polovic a šaty na něm plandaly jako na strašáku do zelí," vykládala Lída a hleděla při tom do zdi nad Ludvíkovou hlavou.

"Po válce byl zase u soudu a jednou přišel s tím, že děcka takovejch, jak byl on, se můžou přihlásit na školy v Anglii, v Norsku a já už nevím kam eště. Já zezačátku nikam nechtěla, ale naši mne pořád nutili. Na gymplu sem měla jeden průšvih za druhým, a tak si naši mysleli, že mně v tý Anglii přistřihnou křidýlka. Nakonec sem se těšila, až vypadnu z domu. No a náhodou mě vybrali."

(…) Otevřely se dveře a do pokoje nakoukla sestra Růžičková. Pohlédla kose na Lídu a pak přísným hlasem zavelela: "Vzájemné návštěvy pacientů na pokojích z různých budov nemocnice jsou primářem zakázány!" Pak se zahleděla na Ludvíka a řekla mírnějším tónem: "Nedělejte mně to těžký aspoň vy, pane inženýre!" Mrskla ještě zlým pohledem na Lídu.

"Já sem donesla inženýrovi knížku. To se snad, u všech čertu, může, ne? Hned zas du!" vyštěkla Lída.

Sestra Růžičková neřekla už nic, udělala obličej, že kterého bylo patrno, že má Lídu dokonale přečtenou, a zavřela dveře.(…)

"Počkejte na mne venku. Obleču se a za pět minut jsem tam za vámi," řekl Ludvík a začal skládat knihy a papíry, které měl před sebou rozložené na pokrývce.

(...) Ludvík, stále ještě překvapený pro něho neznámou stránkou Lídiny osobnosti, byl opravdu za chvilku před A-1. Lída se opírala nohou o zeď C-1 a kouřila dlouhou cigaretu. Bylo zase zataženo a od Pisárek profukoval studený vítr. Ludvík si ohrnul límec montgomeráku a obtočil si šálu pevně kolem krku. Začali chodit dokola po cestičkách mezi baráky nemocnice.

"Věra říkala, že jste dělala v Líšni u vrtačky. Jak jste se k tomu dostala? Co jste vlastně v té Anglii studovala?" vyptával se Ludvík, stále víc zvědavý na Lídinu minulost.

"Potom už nic. Nemám ani maturu. Z angliny mě maturovat nechtěli nechat. Muselo se z ruštiny, a tu sem se skoro nikdy neučila a nechtěla učit. Mě po tom celibátu v Anglii zajímali jen kluci a studium mně mohlo bejt ukradený. Aby mě naši doma furt nebuzerovali, tak sem si vzala prvního chlapa, kterej se mi trochu líbil. Bylo mně devatenáct a naši se z toho mohli zbláznit," pochichtla se Lída a zhluboka vtáhla kouř z cigarety.

"To bylo ještě před osmačtyřicátým?" vyzvídal Ludvík a snažil se spočítat Lídin věk.

"Jo! Pár měsíců před Vítězným únorem," řekla ironicky Lída a pokračovala: "Pak ty průsery začaly! Ten můj dodělával v Praže ekonomku, kterou začal už před válkou. Bydleli smě tam v podnájmu. Já dělala v kanclu u jednoho advokáta a pár měsíců to manželství bylo docela fajn. Ale hned po Únoru visel osud toho mýho na vlásku. Byly ty prověrky a on byl frajer z buržoazní rodiny. Jeho otec byl ředitelem nějaký banky. Nic moc, nějaký pobočky v malým městě. Ten můj se nakonec jen drápkem na fakultě udržel. Nacpal se do toho SČM, najednou byl z něho velkej budovatel socialismu a nějakej jeho kámoš, co seděl v tom akčním vejboru, se za něho zaručil. V žádný partaji nebyl. Před Únorem se zajímal kromě nějakýho toho študování hlavně o holky, pak vo lyžování a bary. Asi v tom pořadí. Politika mu mohla být ukradená. Když dostudoval, dostal místo v Brně a nám nezbylo než bydlet u našich. Naštěstí měli velkej byt. Jenže, vyakčněný byl můj táta. Byl národní socialista a měl funkci na radnici. Oni tehdá v Brně měli nársocáci po volbách v šestačtyčicátym i starostu," rozpovídala se Lída. (…)

"Nechcu ze sebe dělat žádnou chudinku, Ludvíku, ale když už sme u toho, tak vám to řeknu celý: Za pár měsíců tátu sbalili tajní vod Státní bezpečnosti. Nahrnulo se jich k nám aspoň půl tuctu a udělali nám v kvartýře takovej bordel, že sme to uklízely tři dny. Rozřezali peřiny a vysypali na koberce květináče i s kytkama. Na nás ženský byli strašně sprostý. Až na ty detektivky vodvezli všechny moje anglický knížky. Dokonce i ségřiny úlohy z angliny a její dětskej deník, co si psala svým "tajným" písmem, jak to většina pitomejch žabců dělá. Hledali furt nějaký letáky a zbraně. Našli kulový, ale mě a mámu pak tahali na Příční na výslechy. Po mně chtěli vědět, s kým se táta stýkal, že sem mohla jet do tý Anglie." Na chvíli se Lída zastavila, jako by jí nestačil dech.

"Pak byl soud a tátovi napařili deset let těžkýho a pokutu dvacet tisíc korun. Prý za protistátní činnost. To byla kravina. Táta byl, za prvý, moc vopatrnej, než aby do něčeho lezl, za druhý, kdyby vopravdu v něčem byl, tak by mu napařili aspoň dvacítku. Desítka se dával jen z pomsty, že jim už vod začátku nezobal z ruky."

"Jak to u soudu bylo? To se už tehdy museli obvinění naučit odpovědi nazpaměť?" vyzvídal Ludvík, který se, když s nástupem Chruščova začaly rehabilitace nevinně odsouzených, o celou tu strašlivou historii velmi zajímal.

"Nás, teda máti a mne, tam nepustili, že soud je s vyloučením veřejnosti, či že tam není místo nebo co. Musely sme čekat na chodbě a zavolali nás dovnitř, až když četli rozsudky. Bývalej starosta Brna dostal devatenáct let a když to soudce četl, tak se jeden chlap mezi diváky škodolibě rozchechtal. Potom mne někdo řekl, že to byl moravskej komunistickej markhrabě," pokračovala Lída. "Táta se po nás podíval a chtěl se usmát a v tom si máma všimla, že má vyražený přední zuby. Máti se na fleku složila a musela sem ju vyvést ven. Já si eště všimla, jak měl táta voteklý nohy. Měl černý boty až po kotníky, který vždycky nosil do práce, a já, když seděl, viděla, že je měl bez šněrovadel a v nich nohy jako sloupy. Teprve po roce sem se dozvěděla, že byli mučení tak, že celý dny museli po celách chodit sem a tam a nesměli si sednout. V noci je zas každou chvílu budili, až z nich zbyly jen trosky s třeštícíma hlavama. Při výsleších je mlátili, vyhrožovali jim, že zavřou celou rodinu, a tak nakonec ti ubožáci podepsali všechno, co po nich chtěli. To sem si musela nechat pro sebe. Máti sem to nesměla říct, protože ta z breku nevycházela, ze spaní křičela a nakonec se musela léčit na nervovým. Umínila sem si, že toho hajzla, co se smál, jednou najdu a snad ho zabiju. Pak najednou čtu v novinách, že byl pověšenej zároveň s tím Slánským. Tak se komouši vodmenili svejm nejvěrnějším katům! Jak v tý francouzský revoluci ti jakobíni! Četl ste, Ludvíku, Anatola France?"

"Myslíte asi, Lido, 'Bohové žízní'. Ano, mám to doma. A co vás manžel? Ten byl vaší rodině v té době asi jedinou oporou," ptal se dál Ludvík.

"Jo, ten a voporou! Ten se projevil jako srab! Zbabělec! Když bylo nejhůř a museli sme se vystěhovat z našeho velkýho bytu do malýho zničenýho kvartýru ve starým činžáku na Marxový, tak nás v tom nechal, ubohý ženský, lítat samotný. Nic nezařídil! Strachoval se vo to svoje místo ekonoma tak, že fňukal jak stará kurva. Byli sme bez peněz, nemocnou mámu a malou ségru na krku a on eště začal chlastat a dom z vejplaty nepřinesl skoro nic. Já dělala za pár šupů, to nestačilo pro nás tři ani na jídlo. A on eště chodil dom v noci vožralej a vykřikoval, že se dostal do pěkný rodiny kriminálníka, že chtěl mít po válce klid a ne se zas jen třást strachem. Brzy mě to naštvalo a sbalila sem mu jeho pět švestek do kufru a vyhodila to z bytu. Do práce sem mu zavolala, že už u nás nebydlí a že si může svoje věci vyzvednout u domovnice. Pak sme se viděli až u rozvodu. Bože, jak já byla šťastná, že sem s ním neměla děcko!" zasmála se Lída, dlouze zatáhla z cigarety, ale pak se rozkašlala tak, že se musela chytit Ludvíka.

Když přestala kašlat, kroužili chvíli po cestičkách Kameňáku beze slova. Potkávali dvojice a jednotlivé pacienty, převážně z A-1, kteří byli na vycházce anebo mířili do klubovny. (…)

"Musel si vás pan otec odsedět celých deset let, nebo měl štěstí na nějakou amnestii?" zeptal se Ludvík.

"V pětapadesátým umřel v Leopoldově na infarkt. Máti už byla v ty době na psychiatrii v Černovicích. Za dva roky nato taky umřela. U svatý Anny na rakovinu," přiškrceným hlasem pronesla Lída a zapálila si další cigaretu.

Ludvík se zastavil a hlavou mu prolítla smršť myšlenek: Celá rodina zničena! Pár roku po šťastném přežití války, ve které si již tolik vytrpěli! Proč? Kvůli čemu? Kvůli tomu, že jedna skupina lidí se prodrala k moci! Ze strachu, aby tu moc demokratickým procesem neztratila, likvidovala schopné lidí, ničila životy celých rodin, většinou naprosto nevinných lidí, zastrašovala tím zbytek národa! Když již tu moc měli, tak proč se chovali tak bestiálně? Proč mučili? Proč hráli komedie s procesy? Koho tím chtěli přesvědčit, ohloupit? Zase jen takové, jako byli oni sami. Vždyť žádný myslící člověk tomu nemohl věřit!

Chvíli stáli proti sobě. Lída kouřila a dívala se k zemí.

"To je mi opravdu líto! Jak jste to, Lído, všechno se sestrou vydržely?" ochraptěným hlasem se ptal Ludvík.

"Nelitujte mě, Ludvíku. To mně nedělá dobře. To už je pryč. Kdyby vás to nebylo zajímalo, tak bych na to nevzpomínala. Naučila sem se žít přítomností, ze dne na den. Bez plánu! Pokud možno bez trablů! Ségra je vdaná v Praze, má dvě děcka a daří se jí vzhledem k poměrům docela slušně. Já už byla od té doby vdaná dvakrát. Pokaždý za chlápka z umělecký branže. S každým sem žila na plný pecky, ale na dlouho to nevydrželo. Já si nedělám žádný plány! Já nevěřím, že se tady něco může změnit. Aspoň ne za mýho života. Co se dá z života trhnout teď, to bude!"

Lída se zase rezkaslala, odhodila jen napolo vykouřenou feminu, chytla se Ludvíka oběma rukama za paži, protože ji kašel nutil do hlubokého předklonu. Když se uklidnila, ještě chvíli se držela jeho ramene. Pak sjela rukou k jeho dlaní a vpletla prsty mezi jeho a pohlédla horečnatýma očima do jeho. Bylo již šero. Stáli na cestičce za klubovnou a před boudou, která sloužila za márnici. Ludvík pochopil. Náhle ho zamrazilo v zádech a prudce vytrhl ruku z Lídina sevření. Bylo to spontánní a hned ho to zamrzelo. Nechtěl se Lídy dotknout po tom všem, co mu řekla. Chytil zpátky její ruku, ale jen aby ji přátelsky stiskl a rychle řekl: "Děkuji vám, Lido, za to, co jste mi vyprávěla. Moc s váma cítím! Teď už musíme jít, roztřásla mne zima. Je také už čas, je po vycházkách!"

(Úryvek z rukopisu románu "Tango se smrti")



zpět na článek