Jan Čáp z časopisu Téma hovoří s Alexandrem Tomským (dokončení)
Ve své době už jste připravoval četbu britské premiérce Thatcherové. Jak k tomu došlo?
Já jsem jednou na houbách poznal Maďara, jmenoval se George Urban a později se stal šéfem Rádia Svobodná Evropa. Zlákal jsem ho do vedení našeho politologického ústavu, on byl poradcem Margaret Thatcherové a požádal mě, abych jí doporučoval literaturu z tzv. východní Evropy. Ona chtěla být dobře informována o stavu opozice v komunistických zemích podobně jako jako její druh ve zbrani americký prezident Ronald Reagan.
Jaké jste ji dával tipy na čtení?
Četla Havlovu Moc bezmocných, Solženicinovo Nežít se lží, doporučoval jsem jí ke čtení paměti polských, ruských a litevských disidentů. Například úžasné vzpomínky ruského disidenta Bukovského, které po převratu vyšly česky. (Vladimir Bukovskij, 1942-2019, neurofyziolog, který upozornil na zneužívání psychiatrie v SSSR, pozn. redakce). Té ruské četby bylo hodně, Thatcherová si dala za úkol jednu knihu měsíčně - zřejmě i díky tomu, že jí stačily 4 hodiny spánku jako mé dceři. Ta přečetla snad celou anglickou a americkou literaturu, možná i proto je profesorkou literatury v Kanadě.
Jak na vás železná lady působila?
Byla velice razantní, až dominantní a i přes svou každodenní čerstvou ondulaci a kabelku poněkud neženská. Také se o ní říkalo, že to je v britské vládě jediný chlap. Mně imponovalo, jak přesně a chladnokrevně dokázala formulovat své odpovědi a to na ni šli levičáci hodně zhurta. Na to já bych nervy neměl.
A co se vlastně v Anglii sbírá za houby?
V Anglii není tolik lesů jako u nás, je to přelidněná země, takže se tam houbařilo spíš v lesoparcích a chráněných pásmech. Houby tam mají úžasné podmínky, já jsem jednou objevil místo v takovém močálovitém háji u jihoanglického Guildfordu, kde rostly půl metrové křemenáče, každý 3 kila! V tom vlhku to jen bujelo. A když mě lidé viděli procházet s tou červenou houbou v ruce tak mě vyděšeně nabádali, abych jí zahodil, protože je prudce jedovatá. Tehdy Angličané houby vůbec neznali, dneska je to jinak, polští přistěhovalci v Británii hodně lidí sbírat houby naučili, ale úřady to nevidí rády a snaží se pod záminkou ochrany přírody v parcích i jinde houbaření zabránit, zejména v chráněných oblastech. My jsme ještě mohli sbírat houby všude.
Jezdíte ještě do Británie?
Každoročně jezdím na knižní veletrh, který je větší než ve Frankfurtu a vlastně největší na světě, protože marná sláva - americká a anglická literatura vládnou světu. Ale jinak jezdit do Anglie vlastně nepotřebuju, protože čtu denní tisk a znám ji jako svoje boty - vždyť jsem tam prožil 24 let. Já nikdy emigrovat nechtěl, odešel jsem z domova pod nátlakem matky a proti své vůli.
Odešel jste po okupaci Československa v roce 1968 poměrně mladý. Co jste se tam musel naučit?
Samozřejmě zdokonalit jazyk a to znamenalo především pochopit mentalitu domorodců, zejména jak mluvit o počasí. To je věc, které nemůžete uniknout a musíte znát její pravidla, která jsou jsou dost jednoduchá – například je dobré se s člověkem, který se o počasí zmíní, nejdřív souhlasně podivit. Ještě lepší je říct, že si pamatuje takový nádherný nebo příšerný den před 12 lety. A musíte taky umět počasí rozpitvávat, což domácí fantasticky ovládají. Hovor o počasí je velmi důležitý, je to způsob, jak se seznámit, někdy otevírá cestu k přátelství. Taky se hodí non stop vtipkovat – Angličané si tím snad dodávají odvahy. To počasí, když máte nízký tlak a nad hlavou tuny vody, je tam opravdu děsivé. Londýn má chmurné přímořské klima, slaný vzduch, větrno a olověnou oblohu. A přesto tolik lidí láká.
Když vysvětlujete, jak je dobré být monarchistou, to jste pochytil také tam?
Pochopitelně, vždyť králové a princezny u nás pohádkové! Ty ovšem Češi velice milují – zřejmě málokterý národ pouští v televizi tolik pohádek. A některé jsou světové jako Tři oříšky pro Popelku – Angličané ovšem neradi něco přebírají a království mají ve vlastní režii víc než dost, ale Němci, ti mají českou Popelku rádi. Já v Anglii postupně přicházel na to, jak důkladně je britská monarchie srostlá s ústavou a politickým provozem – vždyť královna čte program každé vlády a stojí v čele armády, letectva i námořnictva ba je i hlavou státní církve, která je tam sice spíš pro legraci a zpívání v kostele. Monarchie je důležitá a živá tradice, takže školy o královniných narozeninách drží státní svátek a děti mají kvízy o monarchii, mne občas zkoušely. Která osoba nepotřebuje v zahraničí pas, nebo který stát nemá svůj název na poštovních známkách.
Takže jste se i s nimi něco přiučil …
To ano. Na London School of Economics jsem ale musel v prvním ročníku nastudovat učebnici The British Government (Britská vláda) a tam je královnina role uvedena jako „dobře uvážená nečinnost“, takže jsem si myslel, že si dělají srandu, ale oni to myslí vážně. A když se tohle postupně učíte, tak porozumíte i tomu, proč si lidi tak rádi pořizují hrníčky s královniným jubileem a podobné suvenýry. Jsou to upomínky na slavné události jejich vlastního života. Uprostřed všech těch špatných zpráv – protože vy novináři nemůžete napsat, že pan Jones je v pohodě a rodina zdráva – jsou oslavy monarchie pozitivní. Obzvášť teď, kdy Británie prochází složitým obdobím – recesí po covidu. Je to zvláštní, dělníci si odvykli těžce pracovat a našli si buď něco lehčího nebo šli předčasně do důchodu. V Británii se zvýšil počet lidí, kteří nepracují a nehledají práci na 5,3 milionu. Celé generace živí stát.
Ve vzpomínkových rozhovorech popisujete různá místa svého vyrůstání jako Dobrušku nebo Hradec Králové. Co vám v Británii z Čech scházelo?
Já jsem se zamiloval do české literatury, ta byla mou opravdovou vlastí, proto jsem se stal nakladatelem, ale rodným krajem je mé podorlicko, Dobruška, Opočno, Rychnov až k těm horám. Člověk je zvláštní tvor a nebe začíná tam, kde vyrůstal, kde poznával svět jako malé dítě. Dodnes pamatuji divoké bouře Orlických hor, žhavá srpnová odpoledne i to věčně deštivé počasí, jak se zrcadlí v názvech obcí, jako Mokré nebo Deštná.
Vy jste bydleli v Dobrušce národního buditele Heka, kterého známe jako Jiráskova F. L.Věka
Ano, můj otec se dokonce v domku F. V. Heka narodil! Jeho otec vedle stavěl roku 1920 vilu, nebyla ještě hotová a tehdy se zřejmě děti rodily doma. Kus dětství jsem pak prožil v Hradci, jeden český doktor v Anglii mi kdysi vyprávěl, že se většinou stýská po domově těm, kteří doma prožili pubertu. Ti už se v cizině nezakoření, mají cizí přízvuk, dneska ale jako by to lidem už ani nevadilo.
Snad to byl Jiří Voskovec kdo podobně vysvětloval, že se necítí v Americe doma, protože tam s nimi jako kluk nehrál kuličky.
Možná neměl ten doktor pravdu, první láska je mocná, „zazáří jako blesk z nebe ale pocit štěstí je tajuplný“. Vzpomínka na krajinu dětství je podle Chestertona, „jako by se mrtvý rozpomněl na život“.
A jaké to bylo, když jste se v 90. letech do Československa vrátil?
Úplné „deja vu“, protože všechno tu bylo stejné, jako když jsem v roce 1968 vlast opustil. Dokonce i v divadlech hráli to samé – v Činoherním divadle Višňový sad a v Národním Verdiho operu Nabucco! Z rozhlasu se ozývali Gott i Vondráčková jako před lety a já tomu nechtěl věřit. I mí známí a spolužáci bydleli na stejné adrese, zatímco v Anglii jsem se šestkrát stěhoval. A všechno bylo šedivý a těch lešení, aby na člověka nepadala omítka, byl to ošuntělý zanedbaný svět - užasl jsem, jak se lidé krmí masem v řeznictví u vysokých stolů, na Západě nic takového neexistovalo. Pamatuji oprýskané zdi a holé špinavé místnosti na policii, kde mi vystavili ztracené občanství. Panovalo však všeobecné nakažlivé nadšení, vrátil jsem se 1. prosince 1989 a vydržel několik demonstrací v mraze snad mínus patnáct, oblečený po anglicku bez kabátu a přece jsem nedostal ani rýmu, byl to zázrak
Vaši nakladatelští kolegové z exilu jako už zmiňovaný Pavel Tigrid, ale také Jiří Gruša, se v nové době stali členy vlády. Měl jste vy někdy takové ambice?
Možná bych i měl, stalo se však, že mě Petr Pithart, jemuž jsem vydal knihu Osmašedesátý v Londýně, přizval, abych byl jeho mluvčím, když se stal předsedou české vlády. Měl jsem silný pocit, že mě lidi z Občanského fóra mezi sebe přijmout nechtějí, rychle jsem vycouval. Tak on si žil na Západě v pohodlí a teď nám tady bude do všeho kecat, to zrovna. Zato mě pozvali z Akademie věd, abych jim vedl nakladatelství, které bylo na krach. Tady, kde teď sedíme jsem měl kancelář! (rozhovor se natáčel v knihkupectví Academia na Václavském náměstí, poznámka redakce)
Vaše vzpomínky se jmenují Věčná vzpoura v srdci konzervativce. Ta vzpoura je proti čemu?
Proti komunismu, kterému se tenkrát říkalo socialismus a když jsem odešel do Británie, tak jsem se ocitl v kultuře, kterou už začínali ovládat západní levičáci. Stejná utopie a já se stal opět disidentem. V 70. letech naštěstí ještě nevládli na univerzitách tak jako dnes, takže jsem jsem zažil konzervativní profesory.
A je boj proti komunismu ještě aktuální?
V jistém smyslu ano, dnešní progresivisté mají marxistické kořeny. Znovu hlásají utopii o nezbytí materiální a společenské rovnosti všech lidí, usilují o likvidaci meritorní (zásluhové) tržní společnosti, která odměňuje schopnější a rovnost lidí platí pouze před zákonem a ve volbách. Tyhle komunistické názory dostaly navíc novou podivnou podobu díky rasistickému komplexu Ameriky, odkud se k nám přenáší jejich představa sociální společenské spravedlnosti. Nedávno mi jeden anglický kamarád ze školy vysvětloval český rasismus, vždyť Romové v ČR nemají stejnou životní úroveň a poměrné zastoupení v průmyslu a akademickém světě! Co s takovou blbostí chcete dělat? Ale i u nás jsme v médiích jako konzervativci v naprosté menšině. Kritizovat třeba extrémní feminismus a transgender nebo islám a Unii ve veřejnoprávních médiích je téměř nemožné a komerční média, která nás zvou, se zase politikou tolik nezabývají.
A v létě 2022 je z hlediska konzervativce jaký problém nejpalčivější?
Na Západě zuří válka, nesprávné názory, jako například přesvědčení o vrozeném rozdílu mezi muži a ženami, se tvrdě cenzurují. Svobodu projevu omezuje diktát politické korektnosti, zavládla ideologie společenské rovnosti a povinné různorodosti, která je neslučitelná se spravedlností. Začíná rasistická diskriminace schopných dětí, pokud nemají menšinový původ, univerzity mají být různorodé stejně jako společnost. Západní kultura je velice dynamická, stále hledá něco nového, je nespokojená se svým pokrokem, chce být progresivní a my konzervativci máme jedinou možnost – kritizovat nebezpečnou utopii. Ke slovu se ovšem dostáváme teprve, když v rámci boje za vyšší spravedlnost dochází ke zjevným excesům jako v případě blokace puberty údajných trans dětí. Fata morgana. Protože se v dnešní době nemůžeme opírat o náboženství, nezbývá než selský rozum. Konzervativci ovšem v dnešní společnosti převážit nemohou, jsou ideologicky slabší, pouze brání zděděné zásady a tradici civilizace, která se hroutí. Naše heslo by mohlo znít: Brzdit, brzdit, brzdit!
Týdeník Téma, 26. září 2022, zveřejněno se svolením A. Tomského