Kájova duchovní maminka Marie Wagnerová (1887-1934) psala pod pseudonymem F. Háj a braku se spíše blíží druhý její cyklus o Řídících Márince (od 1928). Možná ale není úplně bez zajímavosti, že se tento méně známý cyklus ve svém pátém dílu zlehka dotkl i právě samotné problematiky literárního škváru. Není to výmysl, slyšte:
Za měsíc přečetla Márinka všechny knihy svých spolužaček a začala chodit po špičkách a úkradkem okolo knihy, kterou četla Vilička. Byla to kniha velice objemná, měla zlatou ořízku a desky tmavě zelené se zlatými hvězdičkami. Jmenovala se Pohádka máje a byla napsána od Mrštíka. I natahovala Márinka hlavičku, když Vilička dočítala, a natahovala ouška, když Vilička řekla: „Až budeš větší, půjčím ti tu knihu. Je moc krásná.“
Teď něco přeskočím a opět cituji:
Sem tam doma u Márinky ležely ovšem i jiné knihy a tatínek se někdy zlobil na služebnou: „Co to zas vidím, Cílo? Nějaký román plný vražd. Holka, holka, tys se jednou z toho zblázníš! Pročpak nepožádáš, půjčil bych ti třeba Máchovy básně nebo něco od Světlé, Němcové?!“
A Cíla? Honem se hnala uklidit nějaký ten román s názvem „Pomsta nevinného čili Zločin v černém lese nebo Bezejmenná čili Vražda u Červeného Hrádku“ a vysvětlovala: „Prosím, pane řídící, na básničky jsem už moc velká a já nejraději romány, takhle v těch sešitech. Moc krásně se to čte.“
Moc krásně? I vytkl totéž tatínek někdy i mamince: „Zase už tu vidím, maminko, román od Heimburgové nebo Marlittové! Prosím tě snažně, pročpak nesáhneš raději po českých spisovatelích?“
A maminka? Také honem shrábla knížku a řekla: „To víš, tatínku, to už je takový zvyk!“
A stojíme u meritu (i když divnou oklikou). Eugénie Marlittová (1825-87) musela pro vadu sluchu roku 1853 přerušit kariéru operní zpěvačky a stala se tzv. předčitatelkou. U jisté kněžny. Počala snad i následkem toho sama psát, a to velebné ženské romány jako Zlatovláska (1866, česky 1870), Tajemství staré panny (1867, česky 1869), Učitelova Mařenka (1859, česky 1892), Dvanáct apoštolů (1865), Hraběnka Gisela, Princezna ze stepi, Princezna z pastoušky a tak dále a tak podobně a sebrané její spisy vyšly u nás v letech 1906-1912 v jedenácti svazcích u Hynka a když dával literární historik Josef Hrabák dohromady ne zrovna mistrnou knihu Od laciného optimismu k hororu (1990) – ale díky za ni, neopomněl kapitolu přisoudit i Marlittové románu Domácnost komerčního rady.
Ta skvělá knížka leží přede mnou a odehrává se okolo roku 1873, a tedy v čase krachu na vídeňské burze! Líčí se zde vztah chudého lékaře a bankéřovy dcerunky. O tu dcerunku usiluje i její pyšný, ovdovělý pěstoun alias komerční rada. Pan rada je zároveň i povýšen, považte, do rytířského stavu, a tu si teprve počne hrát na pána. Jeho milená pak... Ale čtěmež!
Nebyla ani nymfou ani vílou - tato dcera Evina, která tak statně a jistě blátivou cestou putovala, a spíše vzrůstu takového, jakému se obdivujeme u jadrných dívek švýcarských, kterým svěžesti a síly dodává kořeněné mléko alpské a čistý vzduch horský, po němž rychleji proudí krev v žilách a mocněji pracuje žaludek. Ona...
Zkraťme však záležitost na minimum. Kateřina vypadá dobře a k tomu komponuje a ještě k tomu i horlivě spravuje mlýn. Marlittová ovšem zase především vysledovává stezičky lásky chudé a bohatce, i předvádí svým čtenářkám (a těch je víc, než nás, čtenářů) s velikou libostí i rozličné ladné průniky prostého děvčete do vyšších kruhů. Také ovšem umí ztvárniti protiklady postav, které budou ve finále geniálně setřeny, a vše, co těmto postavám bránilo až dosud ve spojení, bude odmeteno jak poslední zimní sníh - i včetně postav nepohodlných. A rozhoduje přitom snad osud? Náhoda? Kdopak ví! Skutečné problémy se zde ale obvykle neřeší, ba dokonce ani nevyvstávají, což má právě Němka Marlittová i společné s Češkou Wagnerovou. Obě svorně předkládají líbivý kýč, ale kdyby ho nebylo třeba, nedočkal by se patrně tak obrovských nákladů a třeba stránky Káji Maříka na Lopuchu, přiznávám, v podstatě miluji, přičemž tomu tak vždycky nebylo a tudíž i varuji. Hej, nechoďte tam radši! Začtete se jako já, nejprve se pousmějete, potom se začtete ale víc, sáhnete po mapě okolí Mníšku pod Brdy, začnete taky porovnávat realitu a různé údaje z literárního textu a... A najednou se spatříte v autě či vlaku a skončíte nad Mníškem na Skalce. I já tam byl! Chci se tam vrátit a nemohu si pomoci, jaro se zase blíží a nevím, jak je to s Marlitttovou, kterou jsem do toho přimíchal třebas i proto, aby Unie neřekla : -), ale na místa ozdobená perem paní Wagnerové už se prostě bude jezdit vždycky...