LITERÁRNÍ VEČER: O Báře Štěpánové, Pavlu Kosatíkovi a Činoherním klubu

Jsou světu se vymykající české herečky. Vymykají se inteligencí, intuicí, dobrými instinkty, zcela neuchopitelným i dobře uchopitelným šarmem, svou schopností improvizovat a současně akceptovat režii, nu, a možná i vyřídilkou. Bára Štěpánová k nim bezpochyby patří. Nabízí ještě spoustou pozitivních věcí, které tady jednoduše nedefinuji.

Už v deseti letech hrála v seriálu Pan Tau a později v mnoha, mnoha filmech, českých i slovenských - Hvězda padá vzhůru, Setkání v červenci, Smrt stopařek, Lásky mezi kapkami deště, Tajemství hradu v Karpatech, Kaňka do pohádky, Jak svět přichází o básníky, Jak básníkům chutná život, Konec básníků v Čechách, Samorost, Katapult, Pětka s hvězdičkou, Já nejsem já, Discopříběh, Druhý tah pěšcem - a i ve škále seriálů se objevila: Malý pitaval z velkého města, Tisícročná včela, Paragrafy na kolech, Slavné historky zbojnické, Chlapec a pes, Česká soda, Ordinace v růžové zahradě, Rodinná pouta, Herzovi Černí baroni).

Má to i nemá význam pro rozvoj Bářiny osobnosti, ale její strýcem byl filozof Rudolf Battěk (1924-2013) a tatínek jest historik Václav Štěpán, mj. spoluautor Slovníku českých spisovatelů z roku 1964, a tedy toho, který se během Normalizace už v mnohém nehodil. Štěpán však participoval rovněž na dosud využívaném Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (1998), na České divadelní encyklopedii (2015) a na publikacích Prozatímní divadlo 1863-1883 (1700 stran, s Markétou Trávníčkovou) a Národní divadlo 1883-1983.

Podobně jako Bářin strýček podepsala Bára Chartu a převrat ji zastihl v jejích třiceti letech; ale už 1. května roku 1989 založila s pozdějším manželem Lubošem Rychvalským v reakci na „Obuškový zákon“ i (v Polsku roku 1986 vzniknuvší) Oranžovou iniciativu happeningovou občanskou iniciativu Společnost za veselejší současnost.

Od roku 1990 dělala několik let sekretářku prezidentu Václavu Havlovi, aby se ale z politiky vrátila k divadlu, a co se týká osobního života, v padesáti se potřetí provdala - za hudebníka Mirka Barabaše. Společně i vystupují a jejich sehranost se neokoukala.

Mohu to dosvědčit (a třeba i můj mezi diváky přítomný syn by mohl), a když jsem se Báry ve čtvrtek 3. 11. 2022 v Činoherním klubu ptal (s Mirkem provázela mou a Kosatíkovu besedu Slova mají křídla moderovanou Luborem Falteiskem a Dušanem Spáčilem, ale vlastně tak trochu komentovanou i spontánní, vtipnou Bárou), když jsem se tedy dámy ptal na její éru v Prozatímním divadle Františka Ringo Čecha, zprvu se kabonila a při vzpomínce na „krále českého hardrocku“ se proti očekávání moc nerozzářila; jen rychle uznala, že je vtipný.

Konverzovali jsme ale dál a Bářino cílené vymanění „ze škatulky“, do které pro některé diváky v průběhu života zapadla (a o které sama hovořila), nic nezmění na skutečnosti, že hrála u Čecha léta a umně, jako mu tam i umně zpívala. Dokumentují to záznamy seriálu Pra pra pra (2000) a her Na Brusel, Vávro! Na Brusel! (2009) a Dívčí válka (1991). Ale k ústřední osobnosti besedy.

Jí se stal televizní scenárista a spisovatel Pavel Kosatík (*1962), laureát Ceny Toma Stopparda. Možná víte, že začínal jako autor science fiction, a ostatně i teď (rozkládal) má rozepsaný román. Ale jinak? Propadl popularizaci historie a práci s fakty a proslul jako autor vysoce hodnocených i čtivých biografií Pavla Kohouta, Pavla Tigrida, Ferdinanda Peroutky, Olgy Havlové, veškerých dalších dam „z Hradu“ (Báru bohužel vynechal) - a taky předních sportovců Věry Čáslavské a Emila Zátopka. V neposlední řadě i obou Masaryků. - Co víc, nepostradatelnou školní pomůckou se stala už dávno jeho práce České snění (2010), opravdu fascinující to kniha, která bravurně analyzuje celkem 16 národních snů. Možná některé zapadly, ale ve své době všechny více nebo méně rezonovaly. Byť se někdy posléze totálně zhroutily. Jde o luzné sny O Slovensku, O cestě na jih (a do Itálie), O pravlasti, O tělesné zdatnosti (nejen Tyršem propagované), O Žižkovi - a mnoha dalších vyhraných bitvách, O Lužici, O Rusku, O SSSR, O moři, O koloniích, O státě pro 40 milionů (což byl nejenom zbožný sen Baťův), O Rukopisech, O životě bez Němců, O novém náboženství, O jazyce, O podkarpatské Rusi…

V Činoherním klubu Ve Smečkách Pavel nicméně zpropagoval jiný opus, nejnovější své Slovensko 30 let poté (2022), které navázalo na jeho práci Slovenské století (2021).

Závěrem bych se ještě vrátil k Báře Stěpánové co jistému demiurgovi pořadu. Léta ji znám, ale teprve jsem si uvědomil, když jsme vedle sebe seděli a ona zpívala, že znát kohokoli z televizní obrazovky se nerovná životu. „Čechy krásné, Čechy mé,“ pěla s kytarou a posléze přidávala - v mezičasech - jednu krásnou písničku za druhou. Klidně třeba i od Hapky. V jejím podání jsou nenapodobitelné, ale Bára je taky rozenou moderátorkou a bezprostředně inteligentní ženou, co umí dávat lidi do kontaktů a sotva kdy udělá chybu či cokoli trapného. Hudebník Miroslav Barabaš si vybral dobře a oba tvoří sympatický pár.

Ale podobně přitažlivým je letitý cyklus pánů Falteiska a Spáčila, jehož stopy zkoumejme na webu, a maně si vybavuji některé díly. Např. Slova mají křídla za účasti Vladimíra Párala či Daniely Kovářové.