KULTURA: Zapomenutý Brömse ve Ztichlé klice

Kulturní Praha, jež na sklonku 18. století tleskala Mozartovi, hovořila až na vzácné výjimky německy, ale za německou se nepokládala. Národnostní vymezování se dostalo do módy teprve v následujícím století. Na jeho konci se město mohlo pyšnit hned dvěma kulturami, které se proti sobě ostře vymezovaly. Známý berlínský divadelní kritik Alfred Klaar, jenž z Prahy pocházel, popsal unikátní situaci, kdy v jediném městě působily dvě univerzity, dvě vysoké technické školy a dvě velká operní divadla, která mohla současně uvádět kupříkladu Lohengrina, aniž by si konkurovala, protože měla dvě rozdílná publika. Dodejme, že se zde v téže době utvářely i dvojí dějiny moderního výtvarného umění, ačkoli právě ono má svou vlastní řeč, která na obcovacím jazyce tvůrců nezávisí.

Německá kultura, jež se v Praze víceméně okrajově rozvíjela i mezi válkami, tragicky zanikla během pěti let vinou holocaustu a poválečného odsunu. Nikdo ji pak už moc nepřipomínal. Zatímco učitelé, novináři a kunsthistorici učili národ ctít velikány typu Mikoláše Alše, Maxe Švabinského, Václava Špály či Jana Zrzavého, jména jejich německy hovořících genračních druhů byla systematicky vytěsňována z kulturního povědomí. Stopy zapomenutých tvůrčích osudů se daly najít leda v antikvariátech, kde se grafiky a kresby pražských německých umělců prodávaly v hojné míře za babku. Odtud pochází i soukromá sbírka majitele antikvariátu Ztichlá klika Jana Placáka, jenž z ní nyní ve stejnojmenné pražské galerii uspořádal výstavu Vizionář August Brömse.

Brömse, vrstevník již zmíněného Švabinského, se narodil roku 1873 se Františkových Lázních, vystudoval berlínskou Akademii výtvarných umění a do Prahy přesídlil roku 1906, tedy právě před sto lety. Vycházel tehdy ze symbolismu a secese a spolu s Emilem Orlikem a Richardem Teschnerem patřil k nejzajímavějším osobnostem Svazu německých umělců v Čechách, jakési protiváze českého Spolku výtvarných umělců Mánes. Je příznačné, že s Čechami svázaní rakouští umělci jako Alfred Kubin nebo Gustav Klimt, kteří se tehdy obvykle účastnili společných výstav s pražskými kolegy, do zapomenutí v nejmenším neupadli. V roce 1910 se Brömse stal profesorem pražské Akademie, kde vedl grafickou speciálku. Pro žáky nebyl jen učitelem techniky, ale také jakýmsi guru. I proto jej roku 1919 v čerstvě vytvořeném Československu učinili čestným předsedou nového německého spolku Pilger (Poutník). O šest let později zemřel dvaapadesátiletý umělec na tuberkulózu.

Brömseho zralá tvorba nezapře příbuznost s expresionismem, ale zároveň aktualizuje středověkou duchovní zjitřenost. Max Brod se v knize Pražský kruh nadšeně zmiňuje "o andělském, z náboženské hloubi těžícím českém Němci Brömsovi, člověku skvěle inspirovaném". Zvláštní sepjetí modernismu s archaickou duchovností najdeme i v některých dílech českých umělců z Osmy, kteří se jinak hlásili ke kubistické Paříži, kde se náboženská tématika nepěstovala. Zdá se, že myšlenkám a pocitům, z nichž vzešlo novodobé české umění, nelze bez souvislostí s paralelní tvorbou českých Němců plně porozumět.

Jedna z drobných kolorovaných kreseb na výstavě ve Ztichlé klice ostatně svou barevnou kompozicí přímo evokuje Kleopatru Jana Zrzavého, která patří k nejslavnějším a nejtajuplnějším dílům moderního českého umění. Nejde o to, kdo koho ovlivnil, ale jen o další důvod, proč na české Němce nezapomínat. Patří k naší kultuře už jen proto, že se k nim současná německá kultura příliš nehlásí - poněvadž byli z Čech. 

 

(psáno pro Respekt)