Navzdory tomu existuje v Čechách unikátní komplex Státních hradů a zámků a klášterů, které v počtu 101 kompletně zrekonstruovaných historických budov, představují jedinečný soubor architektonických skvostů, ve kterých jsou uloženy stovky tisíc uměleckých předmětů. Některé z těchto památek si na sebe i vydělají a dokonce je možné z jejich příjmů dotovat i ty méně šťastné.
Těžko si pak rozumně vysvětlit reorganizační ministerský výbuch, kterým byly rozmetány všechny ředitelské židle památkových ústavů, co jich jen po Čechách je. Snad že v jiných oblastech by zásah nebyl tak efektní. Výsledek se dostavil okamžitě – žádný památkový ústav nemohl vydat ani korunu, ba ani učinit zásadnější rozhodnutí, protože by to musel podepsat ředitel – a není-li ředitele, pak konat nemožno.
Kde však „vzít a nekrást“, když záložních ředitelů poskrovnu. Odborných historiků umění nemáme tak mnoho a těch s dostatečnými zkušenostmi v památkové péči už vůbec ne. Léta zkušeností prostě nelze nahradit ze dne na den.
Leč v módě jsou managoři. Kde chybí odbornost, postavíme managera, však on si poradí. Pan ministr „sehnal“ Tomáše Hájka a postavil ho do čela Národního památkového úřadu. Ne, není to kunsthistorik, ba ani co památkář nikdy nepracoval, ale o památky prý má zájem…Asi tak jako vy nebo já.
Pan ředitel Hájek zhlédl se v ministerských způsobech a rozhodl se k další deratizaci. Tentokrát to měli být kasteláni. „Všichni ven!!!“
Jen přehlédnuta drobnost, že kasteláni nejsou jmenováni, nýbrž mají řádnou pracovní smlouvu a možnost „propadnutí stereotypům“ jaksi nepatří k důvodům, pro které je možné dát výpověď. Nevadí – však ono se časem něco najde – třeba nějaké to opomenutí…
Pak zbývají ještě náměstci. Mohli by nevhodnými připomínkami starých časů odbornosti kazit novou koncepci, kterou zatím pan ředitel úspěšně tají. Navíc, propuštěním poloviny náměstků se výrazně ušetří.
I povinné odborné vysokoškolské vzdělání bylo řediteli Hájkovi trnem v oku, a tak ho, krátce po svém nástupu raději zrušil. Výrazně to totiž omezovalo možnost přijímání nových ředitelů.
Poodhaleným cípkem nové „koncepce“ vyhřezl další nápad – nemovité památky se převedou na obce, zatímco „movitosti“ zůstanou v majetku MK a budou jím spravovány. Jenže ten inventář k zámkům a klášterům neoddělitelně patří – už po staletí.
A co si obce počnou s převedenými nemovitými památkami? Nebylo to už jednou totéž v případě nemocnic? Kde vezmou peníze na jejich opravu a údržbu, když na dotace z EU dosáhnou jenom některé? Neudělají, třeba jen z musu a zoufalství, z památek zábavní parky?
Nepříjemně mi to evokuje vzpomínku na mrtvičný výraz jednoho archiváře, který v šedesátých letech minulého století nastoupil jako ředitel muzea v Chebu a narazil na pozůstatky památkového řádění jednoho ze svých předchůdců.
V padesátých letech stal se ředitelem muzea řezník. Při generálním úklidu muzea našel v jedné almaře množství starých, zaprášených pergamenů a ten čurbes se mu vůbec nelíbil. Jen snad jako chlapec sbíral podpisy slavných herců a fotbalistů, a tak, z prostředků muzea, zakoupil školní sešit formátu A4, všechny podpisy, od Jiřího z Poděbrad až po Albrechta z Valdštejna, z pergamenů vystříhal a do toho sešitu nalepil. A zbytek nechal spálit!
Ne, já vím, že se to nestane. Dneska už přece všichni víme, že „za takovej pergamen sou pěkný prachy“.