KNIHA: Takoví jsme byli
Když se narodíte do zajímavé doby, když kolem sebe máte zajímavé lidi a když o tom pak napíšete knížku, úspěch je takřka zaručen. Starý olympijský bonmot sice praví, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, no, nic proti tomu, ale být navíc ještě první je přece jenom o něco lepší. Ať už jde o jakoukoli disciplínu, ať už jde o cokoli. Zvláště pak, když navíc jde o prvenství historicky úplně první.
Můj vzácný přítel Pavel Černocký se jedním takovým prvenstvím chlubit může. Byl to úplně první československý discjockey. Ale nejen to. Prožil toho spoustu, nejen v showbysnysu, nýbrž i v novinařině a politice, a píše o tom ve své knížce Takoví jsme byli. Kdo všechno? Kupříkladu Olympic, Pavel Sedláček, Viktor Sodoma, Pavlova sestra Petra alias Saxana, Šimek a Grossmann, slavný výtvarník Petr Sís, Karel Gott, ale třeba také Václav Klaus nebo Miloš Zeman. Do knížky svými vzpomínkami přispěli i někteří Pavlovi přátelé. Kupříkladu olympický Pavel Chrastina, Karel Šíp, Miroslav Macek či spisovatelka Marie Formáčková. Je to zkrátka moc zajímavé čtení. Doporučuju. Tohle jsem do jeho knížky napsal já:
Že existuje nějaký Pavel Černocký, jsem poprvé zaznamenal už jako kluk, když jsem si zbožně pročítal Pop Music Express. To byly noviny o popu a bigbítu a všem možném kolem muziky, které vycházely krátce okolo roku 1968. Výtvarně se nich podílel taky Kája Saudek. Už tenkrát jsem si Pavla zařadil mezi legendy, protože to byl jeden z prvních, dnes bychom řekli rockových zpěváků u nás (se skupinou Donald)… Bylo mi deset a o své vlastní muzikantské kariéře jsem mohl leda tak snít. (Odstartovala až – nebo už? – o čtyři roky později.) Ty staré noviny coby relikvii dřevních dob českého bigbítu dodnes schraňuju jako oko v hlavě.
Pak se Pavel kamsi vytratil a o to víc zářila jeho sestra Petra. Znova se vynořil, tedy aspoň pro mě, po Velké sametové. Ovšem nikoli jako muzikant či zpěvák, ale jako politický komentátor. Kéž by i dnes pouštěli na obrazovku osoby s jasnými, nezaměnitelnými, přímočarými, pravicovými názory, a ne jen ty současné zoufalé, zřejmě klonované, zaměnitelné, mainstreamové mluvící hlavy.
Poprvé jsme se osobně potkali někdy v polovině devadesátých let. Já byl čerstvě zvoleným členem Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání a Pavel jedním z žadatelů o rozhlasovou licenci. Jak se jeho zamýšlené rádio mělo jmenovat, už si nepamatuju, ale na náš rozhovor, přesněji soukromý rozhovor, naopak docela dobře. Myslím, že jsme si jako muzikanti (a pravičáci) docela padli do oka. Nemám ve zvyku lidi balamutit, pročež jsem Pavlovi řekl, že s onou žádostí o rádiovou licenci moc šancí nemá. Žadatelů mnoho, licencí málo, preference ostatních kolegů z rady víceméně dané. Asi jsem ho moc nepotěšil.
Když o tom teď zpětně přemýšlím, Pavel se netrefil do správné doby. Buď měl přijít dřív a svézt se s tou úplně první, dalo by se říct zakladatelskou, vlnou z počátku devadesátek, nebo až o něco později. Proč později? Protože to už jsem se trochu rozkoukal a spoluzapříčinil, že uvnitř rady existovalo něco, co by se dalo nazvat muzikantská lobby. Musel jsem se vždycky usmívat nad novinářskými spekulacemi, která stranická struktura Radu pro vysílání ovládá nebo v ní má největší vliv. Ne že by různí političtí našeptávači neexistovali, ale takhle to (většinou) nefungovalo. Muzikantská lobby naopak ano.
Ono je to víceméně přirozené. Respekt k lidem, kteří ve své (muzikantské či jiné příbuzné) branži něco dokázali, prostě šance na úspěch posiloval. Zvláště pak, když časem mezi radní přibyly další osoby spjaté s muzikou. A když se licenci nepodařilo získat napoprvé, bylo třeba vytrvat. Licenční řízení jsem vždycky přirovnával k závodům v krasobruslení. Tam také napoprvé obvykle nedostanete nejvyšší známky, pročež nevyhrajete. Jen předvedete, že existujete. Pro příště. A s krasobruslením je shodné i subjektivní hodnocení.
Pak se Pavel, tedy zase aspoň pro mě, kamsi zanořil. Čas plynul, plynul a plynul, načež nastal facebookový věk. Na síti jsme na sebe nemohli nenarazit. A tak nás nyní spojuje nejen facebookové přátelství, ale i podobné, mnohdy totožné názory, naprostá otevřenost i odvaha říkat radikální věci. Což samozřejmě přerostlo, a myslím, že Pavel to asi vidí stejně, v normální lidské přátelství.