KNIHA: Patrik Linhart o spisovatelích Anglie a českého severu
Po objemných knihách Vyprávění nočních hubeňourů (2013) a Horrory roků (2016) přišel Patrik Linhart (*1975) se třetí už literárněvědnou bichlí Geografie Edenu (2022). - Víme, že všichni spisovatelé jsou krapítek zvláštní, co si o tom budeme namlouvat. Ale ti tady ještě o šest coulů a tři pídě zvláštnější.
Linhartova Geografie Edenu opět nesestává jen z esejů, ale také z překladů. Patrik se ujal tím způsobem Roberta Louise Stevensona (O radosti z nepříjemných míst), Johna Buchana (horory Skule Skerry a Vítr v sloupoví) a Erica Schallera, jehož neukázněná studie Od Machena k VanderMeerovi aneb Nadpřirozená krajina jako avatar zla pasuje do knihy co dobrý dovětek.
Eric Schaller analyzuje - často hrůzostrašná a zvláštní - díla Arthura Machena, Williama Hope Hodgsona, Howarda Phillipse Lovecrafta, Catherine Lucille Mooreové, Margaret St. Clairové, Jamese Grahama Ballarda, Harlana Ellisona a Jeffa VanderMeera. A Patrik? Aniž by tu studii sám komentoval, soustředí vlastní texty do tří oddílů: Panovo mystérium, Zápisky tuláka pod vrbou a Literární topografie. Mám přitom pocit, že Linhart Schallera překonává, a to nejen smělými asociacemi. Jistě nemusíme být za jedno se všemi jeho vývody, asi vás však odvanou až do sfér mezi oblaka, takže zcela uvěříte opojení, s kterým autor přijal ony „zvláštnější“ spisovatele za své. Vnímá jejich čidly, jejich mysl má přečtenou a vše líčí po svém a bez odporných skrupulí: recept pro všechny literární historiky, aby se nedrželi striktních regulí, jak je to učili, a troufali si neškolometsky zašmátrat do buše, třeba v úplně nečekaných souvislostech. Asi jako to dělá fenomén Patrik Linhart, jehož přístup k asociování je přínosem, díky němuž své autory takříkajíc propere. Třeba ne do veškerých detailů, ale… Méně bývá víc.
Ačkoli se Patrik Linhart věnuje především autorům britským, začíná Jakubem Demlem. Bez něho se obešla, tvrdí, málokterá antologie hrůzostrašné a tajemné prózy; takže to hned není úplná pravda. Ale co: vyprávění o knězově Hledání ztraceného ráje nebuduje naštěstí Demlův význam na hrůze.
Po stručné úvaze nad dílem „prvního českého expresionisty“ Karla Matěje Čapka-Choda nás Linhart provádí i náhledy dalších autorů na vnitřní a vnější krajiny (kapitola Jak by řekl Halliburton), i vstoupíme do klasických černých románů (Horace Walpole a gotický pohled na svět) nebo do precizní studie o básníku Shelleym. Tou se kniha definitivně odlepí od země a hu, už tě, čtenářko či čtenáři, nepřestává unášet daleko od blamáží světa dole.
„Když jsem poprvé četl Hobita,“ vzpomíná Linhart, „u třetí kapitoly mě napadlo, že bych mohl projít České středohoří a nafotit přesně ta místa, která evokují atmosféru knihy.“ To přiznává v intencích poutníka Františka Skály a jako veršovaný horor vzápětí převede do češtiny báseň Charlese Causleyho Miller´s End.
Dál a dál knihou překládá i verše jiné; ještě nikdy předtím to nedělal. Svede navíc nahlédnout i do výtvarné dimenze, a to ve studii Všechny barvy země i ta tvá. Až extatický způsob, jehož prostřednictvím nás „protáhne“ řádkou evropských galerií, nelze napodobit, je ryze jeho a opět završen, tentokrát překladem veršů Edith Matildy Thomasové Noční mráz.
Teprve druhý díl Geografie Edenu začíná kapitolou, v níž autor vylíčí své celoroční (jistěže taky duchovní, ale především fyzické) hledání Edenu; respektive těch míst, která jako Eden definuje. S přáteli si prostě vytkli, že vystoupí na zhruba padesát kopců i kopečků, nic víc, ale není to málo: aktivizují tím běh svých někdy stereotypních životů. „Od žen jsme očekávali podporu (co se taky dá čekat od ženských, když jdou chlapi do hor) a naturel milovníka hororů mě vede hlavně do krajin děsivých a pitoreskních. Jsem od přírody člověk marnotratný, pokud jde o čas, a snad proto miluji přírodu, ve které víc vnímám trvání.“ Nato pokračuje tímto výčtem: „Od 7. ledna do 30. prosince (blíž neurčeného roku) jsme (někdy se ženami, dětmi a psem) vyšli na Vyžvejklou bambuli, Mannsteinův kámen (Horaberg), Holý vrch, Sutomskou horu, Oltářík, Vrchol surrealismu, Josefův kámen, Kostomlatskou horu, Chynov, kopec Ve Skále, Elektrickou špičku, Mrzlický, Kletečnou, Supí vrch, Zbyněk Höhe, Traugotthöhe (takzvanou saskou Annapurnu), Lišku, Doubravku, Salesiovu i Casanovovu vyhlídku, Liptickou haldu, Medvědí horu, Hřbitovní vrch u Rumburku, Vinici a Viničku (vyšší o deset metrů), Blešenský vrch, Kuzov, Supí pláň, Mrtvý, Vysoký a Malý Ostrý, Lysou horu, Bač, Vítův val, Přední a Zadní Hůrku, Oblý vrch, Morový pahorek, Modlanský vrch, Lipany, Říp a Pičhoru u Kostelce nad Černými lesy (pojmenovanou podle archeologa Josefa Ladislava Píče).“ - I když autor souhlasí, že se podobný výkon zdá zvláště „z Messnerova hlediska“ ponuře prostý, ihned pobaví přiznáním, že za sebou nechal i 22 výstupů na nejvyšší horu Českého středohoří Milešovku, ale během sestupu nezabloudil jen osmkrátJ.
Za zvláštní pozornost stojí výstup na Bořeň, kterou se rozhodli fachmansky zvýšit o metr, dokonce za dohledu kamer. Proč? Chtěli prý ulehčit život školákům, aby se víc nemuseli učit, že má kopec 539 metrů. Vyrazili v šesti lidech a s batohy místo náklaďáku, ale bylo to horší, než čekali, a bolelo to. Taky STAV DUŠE, je krajina, ani v šesti se však metrová mohyla snadno k zenitu nenese.
V další kapitole se Linhart věnuje krvi a sexu viktoriánské éry, ale nejen jim. Každopádně zavadíme o sběratele Charlese Augusta Howella, jenž se stal Conanu Doylovi předlohou pro vyděrače Charlese Augusta Milvertona ze stejnojmenné holmesovky. Reálný Howell ovšem dopadl děsivěji. Zaujme, že Sir Doyle vytvořil svého Sherlocka nejen podle doktora Bella, jak je dostatečně známo (Bell byl jeho učitel a vznikl o něm dokonce televizní seriál), ale i podle vlastního tatínka. Jistěže taky dle Poeova Dupina, ale i podle jistého podivínské doktora Butta. - Nato Linhart dumá i nad skutečným počtem těch Holmesových případů, o nichž se Watson zmiňuje jen tak bokem, aniž je vypráví, a za dvě „kánonu“ vymykající se povídky má překvapivě Žlutou tvář a Tři Garrideby. V jejich úvodu je letmo a jako mimochodem připomenuto, že Sherlock „toho roku 1902“ odmítl povýšení do šlechtického stavu. To Doyle nebyl tak upejpavý a roku 1902 se do onoho stavu povýšit nechal. Čtěme dál a hle, šetřen není Doylův syn Adrian: hazardně hrál a závodil a podle svědectví sourozenců bral otcův odkaz jako dojnou krávu. Po Doylovi je zkoumán Stevenson, i zamyslíme se nad tvrzením, že jeho Pavilon na písčinách zní až v infernu a je to jedna z „největších“ novel, co kdy vznikly. Jenže mi to muselo dojít teprve díky Linhartovu vlivu. V dětství ne. Když jsem Pavilon louskal prvně, řada podtextů mi unikla. „Jen další dobrodružství a Louis není k zahození,“ řekl jsem. Teď cituji z jednoho ze sedmi svých starých čtenářských deníků: The Pavilon on the Links. Devět kapitol. Styl asociuje Dickense. Novela se odehrává ve Skotsku, přesněji v Graden Easternu. Vypráví tulák Frank Cassilis, svědek vylodění starého přítele Northmoura. Proč se kamarád připlavil? Bankéř Huddlestone zpronevěřil peníze a přislíbil mu ruku dcery Kláry, ubrání-li ho - v pavilonu - před krvežíznivými italskými Karbonáři. Ti finančníka málem dostanou, ale překvapivě ho rovnou nezlikvidují, když sebevražedně stane v okně. Také Franka nechají žít, ač ho zastihli, jak usnul v lese. Jeden Karbonář pak nešťastně umře v tekutých písčinách, které už předtím takřka spolkly Kláru, a Italové podpálí pavilon. Venku odstřelí bankéře a jen do jisté míry vyvstane otázka, nakolik se vše děje následkem Huddlestoneovy zbabělosti a nakolik se obětoval. Smrtí se vyhrotí spor Franka a Northmoura o Kláru a očekáváme souboj, ale Northmour odjíždí a zvíme, že pak padl v Itálii pod Garibaldiho praporem.
Patrik Linhart zkoumá taky dějiny upíří literatury v Anglii a vedle známé Carmilly (1872) připomíná 220 pokračování seriálu o (trpícím) vampýřím aristokratovi Francisi Varneym (1847-1849). A krajina? Tu zde zastoupí shnilé rozvaliny chrámu ve Whitby, jež inspirovaly Brama Stokera k stvoření Carfaxského opatství v románu Dracula. - Předmětem Linhartova zájmu je taky malíř Dante Gabriel Rossetti, ale především v té souvislosti, že exhumace jeho paní Stokera pro změnu přivedla k vytvoření figury Lucy. „Napovídá tomu aspoň Stokerovo důvěrné přátelství s Rossettiho tajemníkem Cainem, jenž u exhumace byl,“ zvíme a nato je (knihou) pitván Rudyard Kipling a připomenut Aleister Crowley, který zcela vážně tvrdíval, že britské impérium vzniklo díky tomu, že královniny vojáci šňupali kokain.
Pokračuje se úvahami o gentlemanech a snobech a proběhne i šetření ohledně toho, zda se člověk gentlemanem musí narodit, nebo se jím stane dodatečně. Tak či onak cituje Linhart Agathu Christie: „Gentleman je gentlemanem, i když jezdí na traktoru.“ Lépe to ale roku 1852 shrnul spisovatel a kardinál Newman, když napsal: „Je to téměř definice gentlemana, když řeknu, že nikdy nikomu nepůsobí bolest. A je trpělivý, oddaný a zdrženlivý.“ Newman kladl větší důraz na výchovu a vzdělání než na rodové dispozice.
Za pomoci další zajímavé knihy Jana Staňka Diletantismus a umění života (2013) hledá Linhart společnou „kojnou“ pro diletanta, dandyho i gentlemana. Na britský postoj k této věci měl vliv Michel de Montaigne - s vlastní sebestylizací aristokratického diletanta, který se pýří a nechce být podezírán, že je učenec, nebo dokonce „výrobce knih“. Že je snob. A podle známé Thackerayho Knihy o snobech (1847) jsou právě oni opakem gentlemanů.
Následuje nástin změn anglického myšlení a chování v druhé půli 19. století, kdy hrály role jak názory Darwinovy, tak jeho odpůrců. V kapitole Země ve stavu milosti přeskočí Linhart náhle na sever Čech a zvíme, že to byl jistý Václav Poštolka, kdo o tamním kraji napsal, že „nejsou kontrasty nikde koncentrovány v takové míře a blízkosti“. Následuje vylíčení tohoto „severského“ světa a opět je to koláž koketující s literárními odkazy. Po svém a snad nejlépe ale načrtl onen kraj Milan Kozelka (1948-2014): „Žijí tu chrliči vířivých snů, pieroti frašek a přelstívači náhod. Smrky mluví německy, břízy cikánsky, duby romsky, kopřivy světsky, jedle česky, vazelína bůhvíjak. Místo vlčic vyjí sirény. Místo vzteklých psů vrčí strojové mechanismy.“ A Linhart? Ví, že Prahu sice dělí od Teplic jen 99 kilometrů, ale ve skutečnosti je třeba „projet bariéru a dva paralelní světy“. A jak nás autor táhne dál, neštítí se ani „hornických literátů“. Ale zase přijde návrat za Kanál a textem Walestalgie autor naváže na jinde zveřejněné eseje Poživačný faun z pahorku snů a Hledání svatého grálu ve Walesu. Seriál Temný Wales (2013-2016) zhlédl, pravda, až poté, co v té zemi pobyl. Chyba? Nu, třeba s veřejnou dopravou jej tam potkaly problémy. - Je pozoruhodné, jak lehýnce se odsud přenáší do Normandie a letoviska Étretatu, kde se v létě 1868 setkali Swinburne a Maupassant. Tomu bylo osmnáct, když poznal chýši básníka-sprosťáka a jeho přítele Powella. Uviděl uvnitř také vyschlou ruku - a ta ho inspirovala hned ke dvěma hrůzným povídkám, v jedné z nichž překřtil Powella na Rowella. - Pan Swinburne a jeho milenec ukázali Maupassantovi sbírku mužských aktů. Svou chatu nazývali podle zvrhlého hrdiny ze Sadeovy Filosofie v budoáru…
Ve stati Moře klidu se Linhart ještě jednou přenáší do kraje Severočeského hnědouhelného revíru, aby se ale opět vrátil do Británie a zkusil analyzovat STEAMPUNK. Řadu atributů toho žánru má podle jeho názoru dokonce i Váchalův Krvavý román, ale za první ryze steampunkové dílo se považuje Bomba královny Viktorie (1967), předvádějící užití atomové pumy v krymské válce (1853-1856). U nás, dodejme, se tomu žánru věnuje Leonard Medek, nicméně příběhy stejného typu psal už Petr Schinka (Století páry, 2010) a na Slovensku je píše Svetozár Olovrant, který do nich vsadil figuru Jánošíka. Linhart je přesvědčen, že stejná kritéria dodržují už filmy Karla Zemana, natočené podle verneovek. a slavné parodie Jiřího Brdečky o Adéle a hradu v Karpatech. - Od steampunku si Linhart náhle odskočí do života Colina Wilsona (1931-2013): „Už ve dvanácti letech napsal studii o svrchovanosti, a jak tvrdí, všichni se snažíme vymanit z deziluze. Jak? Dosažením pocitu vlastní superiority.“ V debutu Outsider (1956) vyjadřuje Colin Wilson názor, že muži jako Nerval, Poe a Gogh umírali předčasně s pocitem, že jejich vize byly omyl; ale mýlili se! „Pocit marnosti, který je typickou součástí každodennosti (zvlášť, jsme-li unaveni nebo deprimováni), je pouhou iluzí, kterou způsobuje povrchní povaha všedního vědomí.“
V další kapitole je nám přiblížen první esej o „geopoezii“, který roku 1962 vydal Harry Hess. Tenhle zvláštní druh básnění se stal Hessovi bodem, v němž se - konečně - bratřily materialismus a mysticismus. - V kapitole o knize Jitro kouzelníků (1960) čteme i o nedostatcích tohoto slavného, iniciačního díla. „Proč ale tak šťourat?“ ptá se Linhart. Borges i Váchal svorně věřili, že každé dílo heretika (i kdyby koniáši upálené) zůstává přítomno. Kde? Právě v díle jeho odpůrců. U nás je takovou prací kniha Jaroslava Maliny a Zdeňka Kukala Soumrak kouzelníků (1987), ale stejnojmennou publikaci napsal ve Francii již Yves Galifret ( 1965). Linhart také cituje Ivana Adamoviče a další osoby - s jejich pohledy na Jitro. Po převratu a druhém vydání této knihy, jehož náklad byl přehnaný, zasršel proti ní v časopise Analogon Ivo Purš a přeložen byl text Soumrak dryáčníků, který dokazoval, že ani na Západě nad ikonickou prací nekřepčili. Svým způsobem se přece jedná o pouhé „anekdoty“ a dlouhé výňatky z „pouhé“ beletrie. Zapojené sem sci-fi povídky. A zatímco Bergier (1912-1978) byl jen potměšilý žertéř (nic horšího), Pauwels (1920-1997) se namyšleně stavěl do role pompézního velekněze. Oba pak nepřiznaně vykradli díla Charlese Forta a „fakta“ jim prostě nadělili pánové Meyrink, Ewers, Machen, Borges a lord Lytton. Avšak Linhart navrhuje: Pokusme se Jitro brát co apollinairovsko-apollinské pásmo, další Lovecrafrtův román, Borgesův příběh Alef. - Nato nás seznamuje s Arnoštem Procházkou a dekadence je mu zvlášť blízká, takže je výsledkem docela pěkná studie. Jenže už opět stojíme v Anglických vesnicích, jak se nazývá kontrastní kapitola. Kontrastní, ale zajímavě doplňující. A třetí část knihy alias Literární topografie? Začíná kapitolou o předčasných pohřbech, křížích i Nápisech na hrobech básníků a náhrobních nápisech od básníků - a maně jsem vzpomněl na plzeňského literárního badatele profesora Viktora Viktoru (1942-1922), vždyť právě hřbitovy byly romantickou částí jeho specializace a zájmů.
Přicházejí stati o Franzi Kafkovi v Siřeni a severočeském básníku Františku Cajthamlovi, zvaném Liberté (1868-1936). Na stránce 283 dojde konečně i na nějakého našeho současníka, a to Romana Szpuka (*1960). „Uvažoval jsem nad tím, zda jeho svět je ten, který bych chtěl žít,“ píše Patrik. „Jeho vnímání krajiny je szpukovsky-demlovské, a tedy absolutní. Paralelou k vizím křesťanských mystiků počátku 19. století; ale krajina jeho povídek je méně osamocená…“ Další sekvence referuje o Heinem, Thoreauovi a finském básníku jménem Pentti Saarikoski (1937-1983), jehož přirovnali Švédové ke Strindbergovi, aby dodnes bloumali naší metropolí s jeho knihou Čas v Praze (1967, česky 2017). Za jakéhosi jeho českého blížence má Linhart Josefa Straku (*1972) - a stojíme u pojednání o Hannsi Heinzi Ewersovi (1871-1943), jehož Alrauna (1911) se kdysi stala knihou, u které úspěch nečekal. Je kombinací Frankensteina s legendou o živoucí mandragoře a na Ewerse dnes plijí neprávem. Ano, angažoval se při nástupu nacistů. Napsal, nejspíš v dobré víře, i životopis jejich hrdiny Horsta Wessela; ale ocitl se taky na indexu, a jak pravila pí Ewersová, nacistickému proletariátu „čelil s monoklem v jamce oka a nonšalancí“.
Patrik Linhart je inženýr ekonomie, editor a překladatel. Roku 2010 se uhnízdil ve svobodném povolání; předtím učil na střední škole anebo byl novinář i sociální pracovník. Mimo jiných děl mu vyšla trilogie Čítanka český Jazyk (1998) a Měsíční povídky. Opárno (2003), přičemž je tu Opárno vizí fiktivního českého kraje neblahých dějin. A Měsíční povídky? Jsou částečně verši a zahrnují Zpěvy marodovy, Památný den v Duxu, Nebe mdlé mysli, Anděla v temném koutě a cestopis Německem křížem skrz krážem naskrz. Linhart vytvořil i knížku mikropovídek Pro cizince na cestách (2003), dramata Divadlo Rausaplaus (2005) a básnické sbírky Napsáno v trenýrkách (2006) a Běsové budou pokřikovat (2010), jež obě obsahují také povídky. Následovaly sebrané příběhy z let 1993-2009 Spící Hrůza (2011), novela Lunhard (2014) a - deníkově pojatá - sbírka veršů a próz Šílený Trist (2014). Nato cyklus „vídeňských“ mikropovídek Vienna Calling (2015), autobiografický román Nonstop amok (2016), poetické záznamy toulek Walesem Legenda Yswbriel (2017), soubor příběhů Jáma a rypadlo (2019). Prózu, verše i eseje z polského Lvova obsahuje kniha Jazyk ve lví tlamě (2022) a sbírkou veršů a mikropovídek je svazek s názvem Kolem klášterů Broumov a Osek (2023). Kromě toho… Bílo-modro-červené perutě rozpíná nade vším (a také já odmalička instinktivně miloval a opakovaně maloval Union Flag) Vexilologický kabinet britského impéria (2008), komentovaná výstava do proudnice spojených sedmi set padesáti vlajek dominií, kolonií a protektorátů, kterým kdy vládli Britové. Knihu Geografie Edenu k vydání uchystal Radim Kopáč a napadlo ho poťouchle, že nebude ještě jeden šprým na škodu. Linhartův životopisný medailon, jenž hbitě sepsal, tudíž předznamenal fiktivním datem tvůrcova narození 7. 8. 1989. A protože by tento vtip vypadal jako překlep, Kopáč datum zanesl ještě na zadní záložku (a slyšeli jsme slovo božíJ, amen).
P. S. Chtěl jsem to jako částečný džentlmen úplně ignorovat, ale proč neupozornit, že se Linhart v rozletu občas mýlí. Bylo tomu tak i v jiných knihách. A příklad? Neffův Filosofický slovník, u něhož se domnívá, že prvně vyšel roku 1993, a tedy dlouho po smrti autora, vlastním v původní vydání (1948). Je to ale pominutelná mýlka běžce na dlouhou trať a neposkvrnila přednosti ani té britské, ani té severočeské krajiny.
Patrik Linhart: Geografie Edenu. Eseje o krajině, umění a kráse. Pulchra. Praha 2022. 424 stran. https://www.kosmas.cz/knihy/521948/geografie-edenu/