KNIHA: Jiřina Bohdalová

Můj život mezi slzami a smíchem

Výrazy nadšené chvály, cizím slovem superlativy, nás zaplavují ze všech světových stran. O mnoha jedincích, i o celých kolektivech, se dovídáme, že jsou výjimečnými jevy, cizím slovem fenomény.

Tohle nabubřelé nafukování, cizím slovem inflace, může způsobit, že i opravdu výjimečné jevy obejdeme lhostejným pokrčením ramen: takových tu bylo, je a bude. Zase nějaká bublina.

Jenže už je to tak, že Jiřina Bohdalová skutečně výjimečným jevem je. K ní označení Fenomén Bohdalka, jehož použili dokonce i někteří autoři (viz Slávka Kopecká) skutečně patří. Bezvýhradně.

Když vydavatelství Práh označilo první knižní vyprávění Jiřiny Bohdalové o jejím životě za knižní událost (loňského) podzimu, nepřehánělo.

Totiž: mnozí si myslí, že o ní vědí všechno. O to se postaraly nejen bulvární sdělovací prostředky, ale také několik autorů, vesměs seriózních, kteří o Jiřině Bohdalové (a někdy i s ní) sepsali mnohostránkové knihy.

Jenže k tomu, aby se Jiřina Bohdalová otevřela a pohovořila o svém životě naprosto a doslova bez zábran, k tomu musel přijít někdo, kdo se dovede vyptávat. Obě strany musí mít navzájem jedna ke druhé úctu, a musí si důvěřovat.

A to se stalo, když se Jiřina Bohdalová sešla s Jiřím Janouškem.

Přiznání: Jiří Janoušek je můj raději ani nepovím kolikaletý kamarád a bývalý kolega, s nímž jsme žili a pracovali pod jednou střechou v tehdy prý dobrém týdeníku Mladý svět. Konec přiznání.

Janouškovy otázky ve vyprávění Jiřiny Bohdalové nenajdete. Najdete ale příběh, který nutně odpovídal na zvídavé otázky. Jiřina Bohdalová, jejíž herecká dráha začala v jejích osmi letech, tady vypráví tak, že člověk úplně slyší její hlas.

Herečka se rozhodla, že je konečně tak dospělá, že položí karty na stůl. Lícem vzhůru. Proto vypráví velice otevřeně o tom, jak jí komunisté zavřeli tátu za údajnou vlastizradu a mohl hovořit o štěstí, že věc neuzavřeli trestem smrti. Proto hovoří neméně otevřeně, jak na ni tlačila komunistická StB a jak jí pomohl Jan Werich neskutečnou radou (řekni jim, že jsi notorický opilec a že když jsi pod parou, vykecáš všechno, i to, co ti nařídili, že o tom máš držet hubu, ba i to, co vůbec nevíš).

Když jí kvůli tátovu průšvihu hrozil vyhazov z DAMU, někdo Bohdalové poradil, aby přerušila studium: za rok se může všechno uklidnit. Má to zdůvodnit narozením dcery. Rádce moudře dodal, aby do úředních papírů bezpodmínečně prosadila větu, že se zase vrátí.

Návrat se ale pokusilo překazit několik straně věrných papalášů, a tady se stalo něco až neuvěřitelného: ostatní studenti ve své převážné většině sdělili vedení školy, že jestli nepustí Bohdalovou zpět, opustí školu i oni.

A straně věrní papalášové museli ustoupit.

Jiřina Bohdalová vypráví o svém herectví, které ani zdaleka není čistě komické, jak by mohli soudit mnozí, kteří ji znají pouze z televizních komedií. Je jí mnohem bližší úroveň tragikomická, tedy hraní mezi slzami a smíchem, přesně tak, jak to hrával Werichův oblíbenec Karel Chaplin.

Herečka vypráví otevřeně o svém soukromí, s jeho štěstíčky i neštěstíčky, ale nemá příliš porozumění pro současný bulvár, který se snaží slídit i v jejím spodním prádle, jen aby měl palcový titulek.

Vypráví o tom, jak, ač již absolventka DAMU, pozorovala své starší (a zkušenější) kolegy i kolegyně, jen aby od nich pochytila, jak to dělají, že jsou tak dobří. Takové přiznání, mimochodem, svědčí o veliké pokoře a úctě: nejen ke svému řemeslu, ale také k lidem, kteří je provozují. A, a to hlavně, k těm, kvůli kterým se to všechno děje, tedy kvůli divákům.

Ostatně, říkával Jan Werich, u něhož si pár let zahrála, pan Publikum hraje s sebou.

Herečka také velice otevřeně a sebekriticky hovoří o tom, jak málo se věnovala výchově své dcery z prvního manželství, Simoně Stašové, avšak honem dodává, jak moc si to vynahrazuje na vnoučatech.

Nečekejte ale žádné veselé příhody z natáčení. Jiřina Bohdalová jich jistě zažila více než dost, ale ve svém vyprávění považuje za mnohem důležitější svědectví o tom, jak vlastně vznikla ona oblibená televizní dvojice Vladimír Dvořák s Jiřinou Bohdalovou, jak se porvala s chybami, jichž se kdy dopustila, kdo byli nejdůležitější lidé na její umělecké i lidské dráze, a proč.

Právě ty odpovědi na otázku proč patří snad k nejdůležitějším částem výpovědi Jiřiny Bohdalové.

A právě tady je vidět citlivá ruka Jiřího Janouška.

Knihu uvádí na obálce velice výstižný obraz Jiřiny Bohdalové z fotoaparátu Lenky Hatašové. Můj život mezi slzami a smíchem doprovází spousta fotografií, počínaje útlým dětstvím a konče až dneškem. Vysvětlující popisky (stejně jako promyšlené umístění obrázků na stránkách knihy) jsou součástí hereččina vyprávění: jako kdybyste byli návštěvou u drahého osobního přítele, který vám ukazuje rodinné album a říká: tak tady jsme...

Na výběru fotografií se vedle Jiřího Janouška podílel Jan Havel. Grafická úprava (podepsán Belavenir, ať už je to kdokoliv nebo cokoliv) činí z nejnovější knihy pražského vydavatestvi Práh vskutku znamenitý celek.

Jiřina Bohdalová JE (bez jakéhokoliv módního přehánění) výjimečným jevem současného českého herectví.

Tato kniha to potvrzuje.