Neviditelný Pes

HISTORIE: Tichá noc, svatá noc

17.12.2005

To, že habsburská monarchie vyhlásila v červenci 1914 válku malému srbskému království a následující vstup Ruska do války na pomoc Srbům vyvolalo mezi Čechy, které válka zastihla v Rusku, vlnu politické aktivity. Jejím cílem bylo obnovení samostatného českého státu. Z českých občanů Rakouska-Uherska a Čechů v Rusku usedlých, kteří se dobrovolně hlásili do ruské armády, byl vytvořen oddíl Česká družina. Česká družina se stala zárodkem pozdějšího šedesátitisícového československého národně-revolučního vojska, slavných ruských legií.

V prosinci 1915 byli už vojáci České družiny ostřílenými frontovníky. Ruské štáby je využívaly k průzkumným akcím. A čeští dobrovolníci jako rozvědčíci mnohokrát prokázali neobvyklou statečnost a vynalézavost. Ze svých výprav přinášeli nejen cenné nákresy nepřátelských pozic, informace o počtu a složení rakousko-uherských jednotek, ale často přiváděli desítku zajatců. Nejednou se jim podařilo přesvědčit celé české oddíly k odchodu do zajetí. Rusové naše rozvědčíky obdivovali a někteří jim připisovali až nadpřirozené schopnosti. Ti nejstatečnější "družiníci", přestrojení do rakouských uniforem, pronikali hluboko do nepřátelského zázemí, kde plnili zpravodajské a podvratné úkoly. Jedním z nejčastěji vyznamenávaných byl praporčík, později plukovník Josef Jiří Švec.

***

Byla to ta nejidyličtější rozvědka, kterou jsme na ruské frontě prožili. Muselo to být na Štědrý večer roku 1915, kdy napadlo tolik sněhu. V bílých maskovacích pláštích s kapucemi přes papachy jsme se pomalu brodili vysokým svehem k naší první linii. V měsíčním světle, které se odráželo od sněhu, bylo na cestu docela dobře vidět.

Byli jsme jako řada duchů či sněhuláků, která se hned objevovala a hned zase mizela za závějemi a ve výmolech. Jen pušky s dlouhými ruskými bodáky, čnějícími vysoko nad naše hlavy, připomínaly, že jsme vojáci a ne nějaká kočovná společnost či rozšířený sbor třikrálových koledníků. Ozbrojeni jsme byli po zuby, ale náš dnešní úkol byl jiný než bojový.

V zákopu první linie jsme se ohlásili ruskému poručíkovi. Dobře nás znal z dřívějších výprav. Vykřikl na svoje vousaté vojáčky něco příkazů a ti nás pustili zavátým příčným okopem před drátěné překážky. Chvílemi po čtyřech, chvílemi v předklonu, někde po pás hlubokým sněhem jsme se dostali bludištěm polozavalenych zákopů a kráterů po výbuších dělostřeleckých granátů na pár desítek metrů od prvních rakouských překážek. Nešli jsme sem poprvé, ale nové závěje sněhu změnily "území nikoho" tak, že jsme stará místa jen těžko poznávali.

Bylo neobvyklé ticho. Z rakouských zákopů dnes nebylo slyšet ani zacinknutí výzbroje, ani útržky hovoru stráží. Hlavně že nikdo po nás nevystřelil. Neviděli nás.

Vedl nás praporčík Švec, jehož nápad to byl také. Zastavil se v dělostřelectvem značně poničeném zákopu. Rozestavil několik hochů po stranách a zpěváky shromáždil kolem sebe. Chvíli nám dal na oddech a pak pravicí s revolverem, který svíral celou cestu, dal znamení. Nočním tichem se ozvalo "Stille Nacht, heilige Nacht..." První sloka německy, další dvě česky. Hoši zpívali hlasitě, aby bylo píseň v rakouských zákopech dobře slyšet.

Po prvních tónech se ozvala krátká střelba. Rakouské stráže byly překvapeny, že je před nimi někdo tak blízko. Německá slova vánoční písně je však zarazila; zastavili palbu a poslouchali. Naši měli píseň nacvičenou a zpívali docela pěkně. Švec dirigoval svým naganem s dlouhou hlavní, která se na bílém pozadí modré leskla.

Tichá noc, svatá noc!...

Hoši zopakovali velebný hymnus ještě jednou. Z rakouských zákopů se na zasněžený násep vyhoupla jedna temná postava, pak druhá a třetí a za chvíli se proti měsíčně obloze rýsovaly siluety nejméně tuctu vojáků. Měsíc neměl daleko do úplňku. Kolem bylo bylo ticho a nad námi hvězdnatá obloha. Připadal jsem si jako ve velkém oblaku. Na všechny padla sváteční nálada, na některé dokonce dojetí. V myslích se promítaly obrázky z domova. Naši třeba právě v tuto chvíli také zpívají u stromečku koledy. Vzpomínají...

…boží láska si s úsměvem hrá,
zpod zlaté řasy k nám vyzírá…

Švec zvolnil dirigování, pohlédl na svůj nagan, tiše rusky zaklel a schoval jej do pouzdara u opasků. Dál udával takt jen rukou.

Když hoši dozpívali "Tichou noc", dobrovolník Fišer, který z nás uměl nejlépe německy, popřál v němčině šťastné svátky. Měl připravenu i nějakou tu provokační větu o císařích Vilémovi a Franzi Josefovi, ale nešla mu v té podivné atmosféře, která nás všechny zachvátila, z úst. Z rakouských zákopů se ozývalo "Wir danken!"

Po výměně německých slov zazpíval improvizovaný sbor našo: "Narodil se Kristus Pán". Postaviček podél rakouských zákopů přibývalo a celé shluky se jich ukázaly i na malé vyvýšenině napravo, odkud nás v mělkém zákopů mohli docela dobře vidět. A zase Fišer, tentokrát česky, popřál šťastné Vánoce. Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo z rakouských zákopů z několika stran: "Děkujeme! Nazdar! Přijďte na Silvestra!"

Všichni jsme se usmívali, některým se zaleskly oči. Švec párkrát přešlápl a pak zabrblal: "Nebuďte sentimentální baby! Jste vojáci!" a přikázal zpívat "Hej Slované!" Šlo nám to zpočátku trochu ztuha. Chtělo se mlčet. Nějak se tato píseň do vzniklé sváteční nálady nehodila. Ale po chvíli k rakouským zákopům hřmělo:

Hej, Slované, ještě naše
slovanská reč žije…

Z rakouských zákopů se ozvaly štěkavé povely. Zakřičeli jsme ještě párkrát "Nazdáár!" a vydali se rychle zpět. Kdyby Rakušáci postavili na vyvýšeninu kulomet a začali ostřelovat naši ústupovou cestu, těžko bychom se odtud dostali. Švec nás vedl zpět trochu delší, ale bezpečnější cestou hlubokými zákopy. Zdálo se nám, že je to cesta nekonečná. Čekali jsme každým okamžikem střelbu. Napětí a únava vzrůstaly.

"Švec by dovedl udělat vlasteneckou demonstraci i z funusu vlastní babičky," špitl Fišer, který klopýtal za mnou.

"Nech bejt, takových kdyby bylo. Ten když v něco věří, tak pro to udělá všechno!" ozval se jiný hlas.

Byli jsme už v půli cesty, když k nám z rakouské strany dolehly podmanivé zvuky vojenské kapely. Zůstali jsme stát a poslouchali. Bylo to "Stille Nacht"! Všichni jsme se začali smát. Napětí pominulo. Pak kutálka přidala několik svižných pochodů, za kterých jsme pokračovali v cestě k našim.

Ruský poručík nás už čekal: "Co jste tam dělali, rebjata? Vedete zajatce?"

Bylo zbytečné mu něco vysvětlovat. O tom, že je dnes Štědrý den, neměl ani ponětí. Podle ruského juliánského kalendáře bylo teprve 11. prosince a pravoslavní Rusové slaví Vánoce až v lednu.

"Zajatce dnes nevedem, ale odzbrojili jsme celý regiment!" smál se Švec.

"A kde jej máte?" divil se poručík.

"Přijdou zítra sami!" odsekl Švec.

"Něponimáju! Čorti! Éto českije čorti!" mumlal si pro sebe nechápající Rus.

Za několik dní přešlo do ruského zajetí na tomto úseku fronty celé družstvo i s kaprálem. Byli to většinou Češi.

(Úryvek z rukopisu delšího textu "Bývalí Čechové..."; tento příběh byl napsán podle poznámek v deníku plukovníka J. J. Švece)



zpět na článek