Neviditelný pes

GLOSA: Orel a slepice

19.1.2009

Finále pozoruhodného života Jana Kaplického mělo parametry antické tragédie.

Odešel ke stvořiteli pár hodin poté, co se mu v kmetském věku narodila dcera. Uprostřed donkichotského boje s čecháčkovskou zapšouknutostí. Ať už se proti němu flatulovalo z prezidentského sídla, z pražského magistrátu, z ministerstva kultury nebo z ateliérů závistivých kolegů.

Jeho spolubojovník za postavení blobu Vlastimil Ježek k tomu řekl něco v tom smyslu, že naši čeští trpaslíci opět udolali jednoho velikána. Jan KaplickýTohle trpké postesknutí jistě nepovstalo jen z neštěstí nenadálého skonu. Bože můj, vždyť jak ohraná je to u nás písnička, ta o hrdém orlovi uklovaném hejnem slepic. My Češi přece můžeme podobné osudy nabízet klidně na tržišti svých hanebností.

Měli jsme svého času Máchu, jediného skutečného básníka v obrozeneckém houfu veršotepců, kteří mu za života dovedli osladit jeho talent i bez cukru v kafi.

Měli jsme Karla Havlíčka, největšího Čecha století, jehož vlastenečtí zbabělci opustili v jeho boji za renesanci rozumu proti tehdejší c. k. tuposti.

Měli jsme Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, muzikanty milované světem, které svého času z domácího povědomí usilovně vygumovala uzabzděnost Zdeňka Nejedlého. Měli jsme Jana Wericha, talent renesančních rozměrů, utýraného bolševickou malostí, proto se dnes nemůžeme potěšit jeho nezfilmovaným Falstaffem, rolí, na kterou měl od Boha právo.

A taky jsme ještě předevčírem měli Jana Kaplického, architekta, který se těšil obdivu okolního světa. Talentovaného, tvrdohlavého, problematického – výjimečného. Chtěl v Praze postavit knihovnu, novou ikonu, oltář nekonvenčnosti, i provokaci, architektonické kukátko do budoucna – nekonečně emotivních synonym šlo by pro Kaplického knihovnu, blob, chobotnici vymyslet.

Ta stavba se asi fyzicky hvězd nedotkne. Možná proto, že by její sláva zastínila slávu hradního pána, co byl ochoten se proti ní uvázat na řetěz. Možná proto, že pro druhého muže ODS Davida Vodrážku, barvy modré, mysli prosté, byla pouhým chrchlem. Taky proto, že tělo pražského primátora sice dosáhlo na Mount Everest, dušička jeho však zůstala v blátě.

Snad budou mít tito a další pánové, třeba ministr Jehlička blažené bezvýznamnosti, tolik soudnosti, že zrovna oni nepoloží pokrytecký pugét na hrob Jana Kaplického. To by si od nich opravdu nezasloužil.

Právo, 16.1.2009



zpět na článek