FILM: Il Boemo
Šest skleněných sošek českého lva ze 24% olovnatého křišťálu autora Rony Plesla, vyrobených ve sklárně Ruckl v Nižboru. Šest ocenění České filmové a televizní akademie, předaných na pódiu Rudolfina za režii, zvuk, scénografii, kostýmy, masky a navrch cena hlavní za nejlepší film.
To ve zkratce o sobotním večeru a filmu režiséra Petra Václava s Vojtěchem Dykem v hlavní roli ve filmu Il Boemo. Příběhu syna českého mlynáře nejdříve ze Šárky, později z Kampy, pražského měšťana Matěje Myslivečka a Anny Terezie, rozené Červenkové. Hvězdný osud chlapce, narozeného v roce 1737 snad ve mlýně v Šárce, snad na Kampě, vyučeného mlynáře, nedostudovaného filosofa jezuitského gymnázia, přítele W. A. Mozarta, největšího operního skladatele 18. století. Na jeho účtu najdeme úctyhodný počet 26 napsaných a uvedených oper, řady oratorií a sinfonií. To už ale nikoli v Čechách, ale v Itálii. Jeho osud inspiroval spisovatele Jakuba Arbese k napsání romaneta Il divino Boemo (1885), skladatele Stanislava Sudu k napsání stejnojmenné opery (uvedena 1927), či Sonju Špálovou k napsání čtivé knížky, jak jinak, než se stejným názvem (1967). Osud obdivovaného skladatele, tehdejší superstar, i konec jeho života se stříbrnou maskou na znetvořeném obličeji a v chudobě. To vše můžeme najít i v rychlé informaci o jeho životě na wikipedii.
Když v roce 1781 zemřel byl pohřben v kostele-bazilice San Lorenzo in Lucina v Římě.
Co ale na wikipedii nenajdete je jiný příběh. Je z konce 20. století. Po roce 1990 vyjížděli nedočkaví Češi za dříve neprostupné hranice. Bylo to v době, kdy o českých turistech se říkalo, že proběhnou zahraniční obchody, nakoupí levné, ale lákavé zboží, někde na schodech snědí doma usmažené řízky a druhý den se vracejí zájezdovým autobusem zpátky domů. Bylo to období, kdy bylo možné vyměnit pouze omezené množství českých korun za tehdy nikoli eura, ale italské liry.
Ten příběh, který stojí za zaznamenání, se ale týká lidí, kteří nehledali jenom nákupy. Přijeli do Říma, ubytovali se v českém církevním hotelu a celý týden, každý den, navštěvovali krásná místa, kterých je Řím plný. A protože to byli lidé hudbymilovní, našli i baziliku San Lorenzo in Lucina a hledali připomenutí slavného Čecha. Odkaz na něj byl ale pouze na malé cedulce se sdělením, že hrob a epitaf je ve veřejnosti nepřístupné kryptě. A protož to byli lidé činorodí, po návratu domů založili malou nadaci, začali shánět peníze a o rok později se do Říma vrátili. Sebou přivezli bílou mramorovou desku s českým a italským textem. Deska byla o den později za přítomnosti československého velvyslance, tamního biskupa, sponzorů, kteří přispěli a dalších osobností vsazena do zdi tohoto starého kostela.
Až pojedete do Říma, zajděte se podívat i do této baziliky. Je to kousek od Andělského hradu směrem k Justičnímu paláci, tam přes most a asi kilometr po Via di Monte Brianzo. Pak ještě malou, krátkou uličkou a jste na místě. V kostele najdete nejen kapli sv. Jana Nepomuckého, ale na pátém pilíři vpravo od vchodu je bílá, mramorová deska, připomínající slavného hudebního skladatele, pražského rodáka Josefa Myslivečka, Božského Čecha.
Až budete někdy poslouchat zkazky o tom, že Češi v 90. létech jezdili do zahraničí jenom nakupovat a pojídali tam své doma nasmažené řízky, nevěřte jim tak úplně. Byli i jiní. A protože film o slavném skladateli dostal šest Českých lvů, přimlouvala bych se o ještě jednu skleněnou sošku. Nemusí být tak velká a těžká, ale měla by být předána dvěma lidem, kteří mají rádi hudbu. A dávají to najevo nejen tím, že tleskají na koncertech v Rudolfinu, ale i tím, že chtějí, aby se o tak významném skladateli vědělo, že to byl Čech.
Když dodám, že o pár let později jejich dcera projevila přání se ve stejném kostele v Římě provdat, bude to trochu připomínat dívčí románek. Ale není to román, ta krásná svatba byla skutečnost.