Neviditelný pes

FENOMEN: Smrt Fantomasova otce

29.3.2021

Hlavní původce legendárního Fantomase odešel na pravdu boží následkem „španělské chřipky“, jak se někde dočteme. Kupříkladu (ne vždy úplně spolehlivá, ale dosti spolehlivá) encyklopedie Wikipedie, kam jen občas, zato pečlivě a odpovědně přispívám, uvádí ovšem jako bezprostřední příčinu smrti Pierra Souvestra (26. února 2014) plicní edém, lidově „vodu na plicích“, která může vést k respiračnímu selhání. Ve spisovatelově případě k němu bohužel vedla a vždycky mi to bylo moc líto. Nechť mě opraví lékař, ale osobně se domnívám, že minimálně část případů tzv. španělské chřipky, která vypukla už za první světové války, měla obdobné symptomy; a když tedy někdo zjednodušuje a řekne, že tento muž vzal za své na španělskou chřipku, nemusí lhát. Umřel totiž fakticky na totéž, čemu se španělská chřipka začalo říkat až za několik let; co se stalo masovým.

Souvestrovi nebylo ani čtyřicet. A jistě, měl spoluautora – o víc než deset let mladšího přítele Marcela Allaina -, ale zkušenější Pierre dvojici vedl a udával tón. Dokazuje to jedenáct pozdějších Allainových románových pokračování, která snaživě navázala na původních dvaatřicet románů dvojice. Ne že bych je studoval zevrubně, ale nejsou už tím pravým ořechovým, a to navzdory tomu, že se Allain ještě předtím, než ve dvacátých letech začal s dalšími díly, oženil se Souvestrovou dlouholetou přítelkyní.

Ještě bych tu ale chtěl říct, že notoricky profláknuté snímky let šedesátých Fantomas či Fantomas se zlobí sice našly místo dokonce v encyklopediích filmové science fiction a někteří z nás možná v dětství vnímali Fantomasovu děsivou masku jako horor, dneska se ale u těchto snímků válíme smíchy. Aby taky ne. Veskrze šílený a podlý plán bídáka oddělit Fandorovu hlavu až dowellovsky (Běljajevův román Hlava prof. Dowella vyšel ovšem až roku 1925) od těla, aniž by zemřela, působí samoúčelně. Zaměřovací flintičku, s jejíž pomocí můžete kohokoli zhypnotizovat právě na vzdálenost sedmnácti metrů, vyvinuli netvorem unesení vědci jen tak bokem v jeho vlastních laboratořích. Cholerik Juve, komisař, který je filmy vykreslen zcela jinak než původních románech, posléze onu hypnotickou pušku pustí z letadla, aniž to takřka vnímá, a pán světa s poklidným „chm chm chm“ uniká v létajícím voze, který asociuje vynálezy pro pana Bonda, respektive jeho zbrojíře Q.

https://www.youtube.com/watch?v=roxqTOAor0I

Dnes už málokdo vzpomene, že se původní kriminální romány víc blížily žánru surreálnému hororu, zatímco s vynálezy to bylo slabší. Fantomas tu třeba polapí na konci jedné z knih novináře Fandora (v původní sérii, mimochodem, opakovaně hysterčil právě Fandor a nikoli Juve), ale nepopraví ho, ale pověsí ze skály nad oceán. Poblíž umístí gigantickou lupu, až takřka jako z Verna (představím si hned Ocelové město), a pak jen nevěrohodně vyčkává, až sluneční paprsek projde čočkou. Má totiž vypočítáno, že lupou soustředěný „šajn“ trefí přesně provaz nad Fandorem, jenž přepálí; i tažme se spolu se čtenáři: unikne Fandor?

To už mě v dětství více fascinovaly hrůzyplné scény z románu Fiakr noci. Titulní bryčka fiští Paříží, aniž si jí všímá policie, a je vždy po ruce, když je třeba přepravit tu či onu Fantomasovu oběť. Mrtvoly fiakr dodává odpornému výrobci koster, který je louhuje ve sklepě v sudech, a hrdina tohoto románu proplave z dna Seiny (po kterém se majestátně a se svítící čelovkou prochází Fantomas) právě do této pitevně se podobající „laboratoře“. A potom už opět jen hrůza, hrůza, hrůza!

Nevyhnula se ani životu tvůrcovu, respektive jeho konci. Souvestre byl advokát a s asistentem a přítelem Allainem začal psal krváky do Matinu. Zároveň to byla zakázka knižního vydavatelství. V letech 1911-1913 se tak ze zmíněných novin měsíc co měsíc vynořovalo 382 stran. Některé z těch třiceti dvou románů v pařížských kavárnách zaujatě zkoumali také bratři Čapkové a filmována byla ta díla již od roku 1913.

Je prokázáno, že Pierre Souvestre (nar. 1874) byl vzor inspektora Juva, jeho kolega a kamarád byl v jeho snech novinář Fandor. Vlastně se ale jmenoval v knihách Rambert a jméno Fandor přijal teprve jako poctu gigantickému zloduchovi, jehož pronásledoval s Juvem.

Juve a Fandor je zajímavá dvojice. „Ať už spolu nebo odloučeni, žili jeden pro druhého,“ dočítáme se – a prvně se vynořili v jedné knize již roku 1909. Tam ale ještě nefungoval žádný Fantomas. Měl se zrodit teprve v desátých letech a je to vlastně seržant Gurn, zrádce z búrské války, jenž slibuje, že o něm „zví celý svět“. Slib splní, i když je realitou, že k vraždění a ke krádežím docházelo v Paříži už předtím. Náhle to ale je vše na koho hodit. Jenže Fantomas nemá být nikdy polapen – a Juve je nakonec vlastně jeho bratr, což má vysvětlit onu šílenou fixaci.

V českém překladu se Fantomas prezentuje pod mnoha přízvisky. Nepolapitelný Stín, Král zločinu, Génius, Král děsu, Netvor, Trýznitel. S těmi jmény nezadržitelně kráčí a proteovsky se mění. Pod každou z nesčetných masek pokaždé znovu se smíchem uniká věčným pronásledovatelům. Hned první klient, jehož advokát Marcel Allain obhajoval, prý taky stále měnit výraz tváře, ale prvotním podnětem pro psaní byla do nekonečna navršovaná hora nevyřešených zločinů, o níž denně referoval tisk. Co kdyby za všemi stála jediná bytost? Nebylo by to jednodušší? Výsledné literární braky z dílny obou přátel až kouzelně mísí román s tajemstvím s románem společenským, gotickým i váchalovsky krvavým. Jsou vlastně vzpomínkou na Tajnosti Paříže Eugena Suea, ale i ozvukem knih Ponsona du Terrail (1829–1871), jehož úžasný seriál Rocambolo, kníže katakomb se s Fantomasem dá srovnat.

O vlivu Leblancova lupiče-gentlemana Lupina, narozeného už roku 1905, není snad ani třeba hovořit. Upozornit ale je třeba, že tento elegán, uznávaný u nás například Vladimírem Neffem, nikdy nevraždil. Fantomas ano.

Ví, že ho policie léta vytrvale hledá. Opravdová armáda špehů je mu neustále v patách, ale nedaří se jí setkat se s ním. Jeho obratnost je tak ohromující, že umí s dokonalou elegancí překazit jejich úklady, a má zvláštní schopnost brát na sebe podoby, které ani cvičené oko neprohlédne. V tom směru dosáhl geniality. Magnetizuje vzkvétající hlavní města svým zhoubným fluidem a uvádí je do letargie, v níž nejsou s to se víc kontrolovat. Uvádí metropole do stavu tím nebezpečnějšího, že o něm sama města neví. Dnes je v Madridu, zítra v Petrohradě, včera byl v Pekingu. Určit ale místo jeho pobytu přesně? Nemožno.

Pozor, tady ale není líčen Fantomas, nýbrž další jeho pravzor, Lautréamontův (1846–1870) Maldoror. Ten byl ještě provokativnější (čtěte ostatně sami) a nemohl uspět masově. Fantomas ano. Na něj, na bizarní monstrum v pozadí, se snáze svedly atentáty, nerozřešené vraždy, krádeže klenotů... A jak víme z těch románů, doma za španělskou stěnou skrývá Fantomas dokonce pravou Giocondu, aby se jí kochal. Nebylo to neaktuální, z Louvru tehdy skutečně zmizela, a v pomyslné literární zemi každopádně představuje Fantomas ještě vyšší trumf než zločinní doktoři Mabuse a Fu-Manchu i s Moriartym dohromady. I poeta Apollinaire byl podle legendy anonymní spoluautor ságy o Fantomasovi; a pokud je to plk? Možná. Jenomže o Mistru hrůzy zase zcela prokazatelně složil obdivnou báseň.

Fantomase ostatně zobrazil i geniální surrealistický malíř Victor Brauner (1903–1966) a v letech 1917-1920 vícekrát Josef Čapek. I on snad přitom čítal tyto věty:

Fantomas! Ach, vy jste Fantomas!“ A vtom se bouře rozběsnila s ještě větší zuřivostí a zlověstné burácení hromu se ozývalo stále častěji. Noc se stala temnější, déšť dopadal v daleko hustších proudech a vítr burácel bouřlivěji. Ubohá dívka znovu a znovu křičela, ale Trýznitel jako by se kochal jejím zmatkem: nespěchal s odpovědí. „Nuže ano!“řekl konečně. „Jsem Fantomas! Ten, po němž celý svět pátrá, ale jehož nikdo nespatřil, jehož nikdo nemůže poznat. Jsem Zločin! Jsem Noc! Nemám tvář, poněvadž noc a zločin ji taky nemají.“

Slitování,“zašeptala.

Fantomas - a slitování? Jak můžete pojit ta dvě slova?“

Přecházel v divém hněvu, bylo vidět, že jeho srdce se naplnilo hroznou nenávistí, sotva se ovládá a výbuch jeho apokalyptické zlosti bude strašný.

Obálky deseti česky vydaných svazků z let 1929-1930 stvořil Jindřich Štyrský a dnes jsou ceněny vysoko. „Už surrealista Philippe Soupalt viděl ve Fantomasovi prototyp moderního románu,“ připomíná Jiří Opelík, „a Cocteau postřehl jeho absurdní, skvělý lyrismus. Témuž kouzlu propadli kubističtí básníci, Cendrars i Jacob, a podle Lacassina obsahuje nepolapitelný Fantomas veškerou mytologii světa.“

Asi to bude pravda a citujme naposled. Krokodýlí slzy stékaly Juvovi po tvářích vyhublých únavou a starostí, když slabikoval: „Fantomas! Ó, měl jsem ho v rukou. Já sám jsem dal z hořící knihovny vynést to zlořečené křeslo, ve kterém byl odvážně ukryt.“

Zlomený Juve nemohl dál, byla to pro něj smrtelná rána. Byl zničen. Klesl Fandorovi do náruče. Opět ztroskotal u samého přístavu. Opět mu netvor unikl. Vagualam. Naarboveck. Oba ti muži byli nepostižitelný Fantomas. Což Juve nedosáhne nikdy své pomsty?

Cyklus je fakticky nedokončen a oněch 11 pokračování, která Allain snaživě vypracoval v letech 1926-1963, spíše selhalo. Roku 1926 ovšem skutečně došlo na Marcelovu svatbu s Henriettou Kitslerovou, Souvestrovou dlouholetou družkou. Sňatek z rozumu? Kdo ví?

Přítele každopádně přežil o pětapadesát let. Zemřel roku 1969 a je autorem... Možná čtyř set, jinde se uvádí, že dokonce šesti set sešitových románů. Ale ono předválečné kouzlo už nemají, i rozlučme se radši slovy Josefa Čapka z Lelia (1917):

Modrá noc se sklání jako tichý úsměv, ale přízraky nemohou spát. Po nábřeží bloudí Fantomas a on zase nemůže nalézt stín svého věrného pronásledovatele Juva, který ho očekává na druhé straně. Noc i řeka znenáhla klesají do nekonečna a nemohou se nalézt v mrákotách rána, nemohou druh bez druha žít. Nadchází den a ještě se nesetkali a jen několikrát změnili přestrojení.

*

Nezapomenutelná Fantomasova znělka (hudba Michel Magne) zazněla i ve Skotsku (https://www.youtube.com/watch?v=dgEojKQZU5Y), ale skladatel nebyl již tak dobrým obchodníkem, takže na pověstné tóny byla dokonce uvalena exekuce a on sám bohužel skončil sebevraždou ve čtyřiapadesáti letech (19. prosince 1984).



zpět na článek