Co hlavního, ten kněz by nestačil napsat dílo De orthographia bohemica (O českém pravopise) a nevěnoval by jím českému národu dva své vynálezy. Nazýval je punctus rotundus a gracilis virgula, ale my je známe až díky novotvarům, jež nejspíš vytvořil o čtyři sta let později Palacký – nabodeníčko krátké a nabodeníčko dlouhé. K těmto znaménkům se později přidružil kroužek nad u, coby potomek dvojhlásky uo, ale problém byl na světě už od nabodeníček.
Dlouho si vynález všichni pochvalovali, protože si nemuseli namáhat ruku psaním spřežek. Ani s příchodem psacího stroje nenastaly žádné nesnáze. Do stroje se prostě zamontovaly potřebné typy, klávesy se patřičně označily a co se pak na papír naklepalo, to na něm zůstalo. Cizinec to sice nepřečetl, ale jeho chyba, měl se učit česky.
Ještě s prvními počítači se zdálo, že s naším jazykem je všechno v pořádku, protože na monitorech běhala výlučně anglická slovíčka. Jenže pak přišla éra počítačů osobních, ty se začaly šířit do kanceláří a domácností a jelikož od té masy uživatelů bylo nemožné vyžadovat znalost jazyka Shakespearova, vyvstala nutnost používání češtiny. Pochopitelně s diakritickými znaménky. A tehdy došlo k průšvihu, jehož viníkem byl onen kněz. Počítač totiž zobrazí písmenka jen podle toho, na jaký kód je nastaven, takže vložíme-li do něj text v jiném kódu, uvidíme nesmysly. Snad to šlo ještě zachránit, jenže tady vznikly postupem doby celkem čtyři rozdílné kódy! Dnes se sice používají už jen tři, ale neplechy dokáží natropit pořád dost.
Přestože problémů pomalu ubývá, dodnes lidé dostávají nečitelné e-maily a textové soubory a dodnes nadávají na pitomé počítače. Většinou ale netuší, že jejich hněv by měl správně mířit na člověka, v jehož hlavě se zrodil nápad, jak potomkům v digitálním věku ztížit komunikaci.
Zkrátka, Jana Husa tenkrát v Kostnici upálili moc pozdě!
Psáno pro měsíčník Click!