Byla jsem se minulý týden podívat na festivalu United Islands: nekonal se na ostrově, z toho ho vyhnala předchozí povodeň, ale na Ladronce, kousek od televizní věže na Strahově. Na festivaly spíš nechodím, nemám na to moc čas, a taky si připadám na podobné radovánky trochu přestárlá. Možná nemístně, lidé mého věku tam rozhodně nebyli výjimkou, jak jsem zjistila. Ani nebývají, jak mi pak někdo řekl.
Možná tam ale ty postarší tentokrát přitáhlo totéž, co mne - část festivalu byla totiž věnovaná Olze Havlové a mimo jiné tam o ní byla výstava, na které jsem měla maličký tajný podíl.
Až na pronikavé sluneční paprsky, kterým jsem se omylem vystavila trochu nadmíru, se mi tam moc líbilo. Zhlédla jsem představení Havlovy Audience v podání (nebo spíš v jednom z podání) Divadla na tahu a to se mi zamlouvá pokaždé, poslechla jsem si Třešňáka. Pak nastoupilo divadlo ostravských gymnazistů a když skončilo, pomalu jsem se vnitřně hotovila k odchodu. Jak jsem ale byla mírně zpitomělá ze sluníčka a celkově unavená, ne a ne se zvednout - zmohla jsem se jen na to, že jsem si sedla obráceně, takže mi sluneční paprsky nespálily jen jednu ruku, ale obě. Dobře mi tak.
A jak se odpoledne pomalu chýlilo k večeru, usoudila jsem, že si přece jen počkám na Plastiky: neslyšela jsem je živě už dávno a odhadla jsem, že by mi to mohlo udělat dobře. A taky jo. "Televizní idylka" mě nadchla a proud hudby ze mne odplavoval všelijaká skrytá i zřejmá trápení a uhlazoval kostrbatosti na duši. A najednou - najednou jsem uslyšela velice zvláštní kvílení. Co to? To přece není kytara, saxofon ani klávesy! Rozhlédla jsem se kolem -stálo nás tam na louce několik stovek - a vidím, že všichni zvláštně ožili. Já taky. Že by to byl...? Zkoumavě jsem se zakoukala na pódium. Uprostřed velebně stál Kába (bez violy) jako kormidelník dálné plavby a jemně máchal rukou u nevelkého přístroje s anténou. Teremín! Teremín! Nikdy předtím jsem ho neslyšela a v okouzlení jsem sála to elektronické kvílení -měla jsem pocit, jako by Kába řídil náš koráb k znovunalezené Atlantidě.
Znala jsem ten přístroj jen z textů a vyprávění, jako legendu, a už jsem byla smířená s tím, že to tak zůstane až do konce, takže jsem zažívala malý zázrak. Připadlo mi to, jako by mě někdo zapnul do nabíječky, hltala jsem ty zvuky a všechna napětí minulých měsíců nenávratně zmizela, zůstala ve starém světě, který jsem opouštěla. Přesně tohle jsem potřebovala! Bylo to jako vysvobození ze zakletí, o kterém jsem do té doby nevěděla, ač mě tížilo.
Mládenec dvě nebo tři řady přede mnou, který se do té doby spořádaně pohupoval do taktu, začal poskakovat, a když skladba skončila, zahulákal: "Díky za teremín! Teremín mě stokrát vysvobodil, že sem si nehodil mašli. Díííky!!" Mluvil mi z duše, ačkoli jsem si mašli hodit nikdy nechtěla. Ale nebyla jsem připravená na to, že se mi splní sen, který už jsem vlastně vzdala. Když jsem sjížděla festivalovým autobusem zpátky do Prahy, znělo mi v uších: je to správně, jak to je...
LN, 28.6.2013