Říct o těchto fotografiích, že jsou černobílé, je přinejmenším skromné vyjádření. Spíše se jedná o fotografie v platinově šedobíločerné škále stínů, odrazů a záblesků světla. Nejsem z fotočarodějného řemeslného cechu a můžu proto vnímat pouze výsledky Vanovy tvorby. Ze vzdálenosti deseti kroků vypadají snímky té kolekce stejně: Každý obrázek ve formátu Á čtyři je bělostně zapasportován a vsazen do úzkého rámu třicet krát čtyřicet centimetrů. Zarámované fotky visí v dlouhé, střídmé řadě, jedna vedle druhé, ve správné výšce očí průměrného návštěvníka výstavy. Z vysokého, zaskleného stropu výstavní haly přichází rozptýlené sluneční světlo, které je k prohlížení jemných podrobností na fotografiích jako stvořené. Jednoduché popisky uvádějí datování a název snímků.
Když přistoupíme blíž a postupujeme pomaloučku podél stěny, na které jsou zavěšeny fotografie, brzy zjistíme, že fotografie nejsou nijak důsledně uspořádány ani podle námětů ani podle letopočtu exponování. Řadí se k sobě asi tak, jako v komplexní molekule přiléhají k centrálnímu atomu platiny jeho ligandy. Například cyklus mužských aktů (Dreams, Praha 2006) po určitém počtu snímků s odlišným námětem se objeví před zraky návštěvníka výstavy znovu, samozřejmě s jiným modelem, v jiném osvětlení, pod jiným názvem a s jiným letopočtem...
Mužské akty (které fotografa Roberta Vano proslavily) jsou jenom dílčím tématem výstavy. Mezi ostatními záběry můžete obdivovat filigránsky prokreslený exteriérový snímek z ozdobné zahrady francouzského venkovského zámečku (Chateau de Christian Dior, 1973), ženské postavy v divadelních pózách a róbách (Adriana, Czech Elle 1998), liduprázdné pragensie (Staré zámecké schody, Praha 2005) a decentní poloakt mladého muže (Hoch v bílé košili, Praha 2006). Expoziční rozsah fotografií je impozantní: od takřka momentek z letního výletu čtveřice mužů do romanticko-sportovního okolí Adršpachu, což je veselá pseudoreportáž z "pánské jízdy", s koupáním a srandičkami ve studené vodě opuštěného jezírka mezi skalami - až k ateliérovému exponování při fotografování ospalých, kostymovaných slečen Petry, Terezy a Zdenky (Czech Elle 2000) nebo při fotografování kytice, odložené na stolek u dveří (Tulipány, Praha 2004): černošedobílá kytice, ze které vyzařuje klid, rezignace. Někdo odešel a nevrátí se...
Dojemná světelná hra na svalnatém těle mladíka, napodobujícího antickou sochu. Rozmarné pózy manekýnek, hodně vzdálené od barevných, macatých přítelkyň Jana Saudka. Obrazy plné šedoplatinových odstínů. Nepřeberná řada fotografických fint, funkčních a taky samoúčelných, zkoušených jen tak, pro radost experimentátora... To vše uvidí návštěvník - je-li trpělivý a má-li dost času.
À propos experimentátor: je součástí výstavy. Jednak je přítomen v nezbytném videoclipu, předváděném v téže "nádražní" výstavní síni. Je přehlušován hlasitým ruchem od pokladny a pokřikem dětí, které prázdnou, rozlehlou prostoru výstavní síně mají za báječné hřiště pro hru na honěnou, tak legračně paradoxní k obrázkům zamyšlených mužů. A taky je Robert Vano přítomný na výstavě osobně. Drobný, platinovlasý, bystrý, vstřícný člověk, na první pohled oddaný své tvůrčí činnosti, nadšený detailista, znalec světla a stínů lidského těla a duše. Rád hovoří s návštěvníky výstavy. Je zvědav na jejich názory a dojmy. Povídali jsme si chvilku o platině a palladiu.
Z roztoku platičitých iontů vykouzlit nakonec seriál černobílých obrazů You and I, obrazů nezničitelných, schopných vzdorovat zrádným, skrytým korozním dějům, zhoubnému záření, hlubokým vodám a dlouhotrvajícím mrazům - připadalo mi, jako kdyby to byl symbol budoucnosti lidského úsilí - ale neodvážil jsem se optat.
© Petr Kersch, Děčín, srpen 2009