Tentokrát jsem si ale obstarala skutečně pozitivní zážitek už před řadou týdnů, jen jsem musela do této středy čekat na jeho naplnění. Koupili jsme si totiž na internetu lístky do Národního divadla na hru Toma Stopparda Rock’n’roll. Měla jsem trochu obavy a pro jistotu jsem nečetla recenze. Velice jsem ale toužila uvidět Plastiky pod nápisem Národ sobě - a opravdu mi to poskytlo přesně takové mírňoučce škodolibé potěšení, v jaké jsem doufala. Nejspíš ten národ nebude tak špatný, říkala jsem si, když vpustí na posvátné místo bigbíťáky. A měla jsem trochu cukání po předehře odejít, aby mi ten příjemný zážitek samotná hra nepokazila. Těžko jsem si dovedla představit, jak by mohl někdo pochopit a zachytit dobu, kterou zažíval jen „zvenčí“. Odejít ale nešlo, koupili jsme si lístky doprostřed řady, takže bych byla musela předstírat, že se mi udělalo špatně, nebo tak něco.
Hra mě ale očarovala. Filozofické rozpravy, které se na scéně vedou v Cambridgi, se jako vejce vejci podobaly těm, které se v sedmdesátých a osmdesátých letech skutečně vedly na pražských podzemních seminářích, a muzika, která je střídá, je skutečně ta, kterou jsme tehdy poslouchali. O přestávce jsem se tomu musela smát - ale zároveň jsem uvažovala: Může tomu představení rozumět člověk, který to nezažil? Stoppard měl zřejmě velmi dobré poradce, když tak přesně vystihl, oč v Československu za normalizace šlo. Ale nemluví hra jen k relativně nevelké skupině lidí? Podle reakcí publika to vypadalo, že nikoli.
Druhá polovina a závěr představení mě ale nadchly, jako už dlouho nic jiného. Tušila jsem, či vlastně věděla, že rocková hudba je univerzální a že na lidi působí podobně. Nejednou jsem byla svědkem toho, jak lidé z různých zemí, kteří neznají jazyk toho druhého, komunikují názvy oblíbených kapel a desek, a báječně si rozumějí. Netušila jsem ale, že je možné přesně znázornit, co vlastně rocková hudba znamená pro posluchače a - promiňte možné velikášství - pro společnost. Je to něco, co se nedá zachytit ani slovy, ani hudbou samotnou. Divadlo, kde se slova, pohyby a hudba slijí v zážitek jiného druhu, to však dokáže. Ne pokaždé, samozřejmě, záleží na autorovi, dramaturgovi, hercích a mnoha dalších věcech, ale tentokrát se to podařilo. Možná to není ani stejné na každém představení, možná jsme ve středu měli prostě štěstí. Rozhodně jsem si ale opravila představu, že člověk může zachytit a předat jen to, co sám zažil: Tom Stoppard a miliony jiných totiž taky žili v obrovské zemi rock’n’rollu, která nezná hranice...
LN, 8.6.2007