DETEKTIVKY: Proč si Češi nekupují Cartera Dicksona

Možná ani nevíte, kdo je Carter Dickson. Ale to nevadí, určitě vám dost řekne jméno Isaac Asimov. Ten vzpomíná v knize Já, Asimov na milované knihy dětství. „Mým oblíbeným autorem byl jednu dobu John Dickson Carr, taky hodně publikoval pod pseudonymem Carter Dickson,“ píše, „a dospělý jsem jeho detektivky zkusil znovu číst a zjistil, že jsou psychologicky nevěrohodné.“

Ale to Asimov pouze poskytl názor do pranice, protože fanoušci Cartera Dicksona naopak chválí. Uznávají pečlivě psychologickou propracovanost jeho zápletek. Takže bude problém jinde?

Odpověď ohledně prodejů nakonec může souviset i s naší národní psychologií, jestli tedy něco podobného existuje. Asi existuje a pan Carr byl ve svém oboru génius. Jenže prošpikovaný Anglosaskem. Žil v Americe a Anglii. V první zemi se narodil, do druhé se oženil. Pak bydlil a psal na území Spojeného království přes třicet let a nakonec se vrátil do Spojených států, kde zemřel roku 1977, aniž by to v socialistickém táboře kdokoli výrazně zaznamenal. Proč se divit. Když tady za oponou spoře vycházela dokonce i neškodná Agatha Christie, jak by si mohli zamáčknout slzu pro nějakého Johna Dicksona. To byla neznámá persona a pouhý stín minulosti, jen výstředník. V Agátině stínu. Nepochopitelný spisovatel na hranici kalkulačky a matematika. Zkrátka blázen. Ne budovatel reálného světa, ale vzdušných zámků. Příšera dekadentního Západu.

Zatímco Agatha Christie napsala vedle detektivek řadu kvalitních psychologických románů anebo skvělé paměti, Dickson se celoživotně, už od studií a totálně specializoval, a to ryze na psaní detektivek, a to detektivek specifických. On sám o sobě uvádí: „Vždycky jsem chtěl psát jen a jen detektivky. Nic jiného. Nikdy v životě mě ani ve snu nenapadlo, že bych psal jiný žánr.“ Ležel mimo jeho zájmy.

Zaměřil se s obrovskou láskou na vraždy v uzavřených místnostech a specializace se zúročila tisíckrát. Dnes je právem uznáván jako absolutní král těch mordů. Velmistr. Ale lákaly jej obecně i záhady, které vypadaly na první pohled jako nepochopitelný zázrak. Příkladem takové je Čapkova Šlépěj, nicméně u Carra se nadpřirozeno vždy vysvětlí, a to přirozeně. Knihu od něj nebo jeho povídku dočtete jen proto, abyste si jejími deskami mlátili o hlavu - a abyste řvali: „Jak jsem řešení mohl nevidět? Jsem idiot! Teď je to průzračné jako norský den.“ A jistě. Dodatečně každá záhada vyjde jako banalita, když znáte veškeré souvislosti. Na začátku ale? Nikdy. Dvacet detektivů si vyláme zuby, i ten Čapkův Sydney Hall (Velká kočičí pohádka), a zbude nakonec jen jediný Carrův Gideon Fell, trochu podobný otci Brownovi. Ten šarádu vyřeší.

Knihy toho typu a těchto kvalit čtete minimálně ještě podruhé, to abyste teprve vnímali v pravém světle. Ano, hra a snad i relaxace, kde hodně záleží na tom, KDO je vrah, ale nebyl by to Mistr Carr, kdyby nekráčelo prvořadě o to, JAK byla vražda provedena.

Přitom si autor dává pozor i na to, aby měli pachatelé i nevinní věrohodné motivace. S psychologií to nepřehání, avšak umně naznačí. Myslím, že dostačujícím způsobem. A právě pan JDC napsal i nejlepší detektivní román všech dob a století (to říká nejméně jedna anketa mezi odborníky) a víc vás nepodceňuji, protože ona světoborná kniha přece vyšla česky a musíte ji znát. V originále se původně jmenovala Dutý muž, ale vycházívá spíš pod titulem Tři rakve; má tři díly a tyto se jmenují stroze: První rakev, Druhá rakev, Třetí rakev. Vzpomněl jsem na to, když jsem viděl Putina v černém vaku na budově ministerstva a mezi naší a ukrajinskou vlajkou. Ale o politiku u Carra nejde, ten snad přečkal život v bublině, v úplně jiném, svém uzavřeném světě, který byl nekonečně vzdálený tomu, jak ho zachytil kupř. americký detektivkář Raymond Chandler. A drsná škola, kterou nenápadně „nastartovala“ už Zolova Tereza Raquinová. Kdepak. U Carra jde o „Alenčiny“ říše šarád.

Tečka. V naší zemi žije nicméně člověk, který přečetl celého Cartera Dicksona v originále, hluboce ho miluje a vytvořil mu stránky. Na nich přímo nebulí a nebrečí, ale žasne a nechápe, protože poslední do češtiny převedený Carrův román Ten, kdo šeptá se tu vynořil roku 2017, aby po několika letech skončil v policích Levných knih. Pro nezájem? Patrně. Mebo neodhadli náklad, což je totéž. Ale skupina Carrovi oddaných tu knihu pochopitelně ulovila; jen je to momentálně malá skupina. Proč?

Nevím. Carra totiž uchopíte a čte se sám a na konci vás vyplivne. Jeho knihy jsou strašidelné, neskutečně rafinovaně promyšlené a hrají se čtenáři férovou hru. Autor vždycky předestře všechny stopy; jenže tak chytře, že si jich napoprvé ani nevšimnete.

Před vydáním románu Ten, kdo šeptá, nevyšlo u nás od Carra nic šestnáct let. A protože jeho dílo ještě není volné (neuplynulo dost let od Dicksonovy smrti), naskýtá se jedno vysvětlení. Držitelé práv požadují za překlady abnormální částku. A možná po právu. Ty knihy jsou jedinečné. Nelze je srovnat takřka se žádnými jinými knihami, jsou úplně své a specifické, zápletky logicky obstojí a v žádné té detektivce nenajdete jedinou zbytečnou větu.

Teď lze samozřejmě diskutovat na téma, co je a co není nadbytečný odstavec. Carr byl chytrý a nekonstruoval jen ometené šarády. Skutečně uměl i budovat atmosféru, a to většinou atmosféru groteskní hrůzy. Na to, ano, vždycky řadu vět vyplýtval; zrovna jako na dotvoření psycho-profilu vrahů. A uznáte sami, že takto pravé plýtvání nevypadá.

Mám i jinak rád spoustu spisovatelů detektivek, Ondřeje Neffa nevyjímaje. Například i „starouše“ Conana Doyla a Chestertona anebo Gastona Lerouxe. J. D. Carr má cosi z prostředního z nich, z Chesterona, mrkněme se však na Doyla a Lerouxe.

Gaston Leroux nepochybně byl pozoruhodně imaginativní spisovatel. Otázka: psal navzdory tomu jen brak? Na to neumím odpovědět, ale určitě k braku sklouzával, a když tvořil Frederick Forsyth (autor Šakala) druhý díl slavného Fantoma opery, zanalyzoval zevrubně originál a řadu kapitol radši vypreparoval, aby nad nimi nemusel přemýšlet; protože to nešlo. Forsyth se chová, jako by ani neexistovaly. Považuje tyto pasáže za omluvitelný úlet a zdá se mu, že Gaston v jistých částech knihy činí z titulního hrdiny až přílišnou zrůdu.

Ale Forsyth prakticky pracoval pro Lloyda Webbera a nejspíš nikdy nečetl žádný jiný Lerouxův román. Dokonce ani Tajemství žluté komnaty. Odsud se věru nedá vypreparovat pranic, to už je detektivka jako řemen. A příběh vraždy v uzavřené místnosti. Strašně stará kniha, nicméně funguje i roku 2022 a já pamatuji, že jsem ji nahlas předčítal synovi, když byl ještě malý. Co se stalo? Chytilo nás to oba a synek lapal na očekávatelných místech po dechu. On se nedostal přímo do stavu šoku, ale byl ohromen, protože do té chvíle života netušil, že lze i takto komplikovaně provedenou vraždu vůbec vymyslet. A jde. Gaston, jinak především schopný žurnalista, dokázal tuhle věc už na počátku dvacátého století a pro úspěch hned začal psát druhý díl a opět tam jde o vraždu v uzavřené prostoře. Kniha se jmenuje Parfém dámy ve smutku, pořád ještě je docela dobrá, ale následující čtyři díly se stejným detektivem Rouletabillem (nebo je jich dokonce víc) jsou už jen dobrodružné (například Rouletabille v Rusku nebo Rouletabille u Kruppa).

Za celou ohromující kariéru, kdy tvořil i filmové scénáře a byl obdivován členy surrealistického hnutí, dokázal Gaston Leroux napsat… ne víc než pouhé dva romány se šarádou okolo uzamčeného pokoje: Žlutou komnaty a Parfém dámy ve smutku. Na víc neměl náladu a chuť. A Doyle?

Sice jeho Sherlock řeší takřka neustále jen případy, kdy se zdá, že užuž přijde nadpřirozeno (Upír v Sussexu, Lví hříva, Ďádlovo kopyto, Žlutá tvář – to jsou všechno ryzí horory), nicméně se Conan zmohl pouze na dvě holmesovky toho typu, který nás teď zajímá. Je to Strakatý pás a Záhada na Thorském mostě. V druhém případě dojde, ano, sice k úmrtí na titulním můstku, ale i ten zastupuje izolovanou enklávu - a velice dobře. Znáte nejspíš vysvětlení tohoto případu a já ho zde nevyslepičím, ale pokud ho vážně znáte, dáte mi za pravdu, že jde ve finále konstatovat: „Oh: případ byl vcelku prostý, drahý Watsone.“

A nejen prostý. Je to banalita. Nakonec. Přesto je skoro popraven nevinný člověk, a kdyby Holmes nezasáhl, mnohý z nás by na způsob provedení onoho zločinu sám nepřišel. Ti chytřejší, takže dejme tomu pan Kechlibar, samozřejmě ano - a také oni by dodali: „Ouvej, ouvej, banalito.“ A přesto je to zatroleně dobrá povídka. Mimo sérii o Holmesovi (což představuje 60 próz plus pár nedodělků) napsal Doyle ještě Zmizení zvláštního vlaku, což je další případ naší bizarní odrůdy, ale jinak… Už nic. Takže to jsou tři příběhy. U Lerouxe dva. Agatha Christie byla pak lepší spisovatelka než všichni výše zmínění chlapi, ale vražd z uzavřených enklávách moc nenasekala. U ní je to třeba román Plavý kůň a nejméně jedna vražda v mega-bestselleru Deset malých černoušků, ale tím to takřka končí.

I Ellery Queenn napsal vlastně jen dvě velké detektivky na podobný způsob a Edgar Wallace jich sice „nasekal“ asi deset, jenže psal strašně rychle, vlastně diktoval sekretářce, a nápadů měl za miliony, avšak jeho kvality nakonec zůstávají jinde než v mrtvolách v uzamčených kabinetech.

Řada dalších autorů napsala jen po jednom takovém románu. Patří mezi ně i Češi, například Radovan Šimáček, a autor Medvíka Pú vytvořil rovněž vynikající román toho typu, který kdysi vyšel i česky a dnes ho stěží seženete. Popravdě jsem kdysi v jedné knize (Zabiju Putina v Karlových Varech) taktéž zveřejnili povídku Vražda na rozhledně - a ještě jednu z naší škály uzavřeností; jenomže přemýšlení v tomhle směru hodně lidí bolí, takže jsme to často po dvou kouscích zabalili a myslíme si, že přemýšlíme jaksi rozumněji. Praktičtěji. A snad je to i ona česká mentalita; ale Carr takový nebyl.

Přesto musel vydělat hodně peněz a dosáhl úspěchu jen tím, že psal po půl století prakticky jen a jen povídky a romány o vraždách v uzavřených prostorách, nebo na koncích stop ve sněhu a na pláži (Démon odlivu). Ty knihy jsou neuvěřitelně zábavné, nejste-li suchaři či ve stresu, a současně bývají hororové. Neházejme je proto před palubu jen kvůli nějakým módním severským detektivkám, dejme tomu, a nezatracujme Cartera Dicksona. Byl to génius, jaký se narodí jen jednou nikoli za sto, ale za tisíc let, a děkuji Mohamedovi (a vy mi odpusťte patos), že jsem ho včas potkal. V mládí. A je pravda, že třeba jeho Klub masek (známý i jako Vražda v panoptiku voskových figurín) jsem z nedostatku jiné možnosti „musel“ číst za socialismu slovensky, ale to nevadilo.

Nebo si vybavuji jedno setkání dole na Václaváku. Procházel jsem jen rutinně známé knihkupectví, které už tam není, když tam ještě bylo, a přišel k pultu pán. „Mám to tady schované?“ Prodavačka sáhla dolů, vytáhla Carrovy Třikrát záhady starého Londýna, zákazník je nezabalené uchopil a zamířil k východu. Šel jsem s ním - i ven - a jsem cudný a plachý, ale toto bylo přes čáru, vždyť kniha vyšla již řadu let předtím a zde nestál antikvariát. Oslovil jsem šťastlivce a usmál se a řekl mi (tehdy, uprostřed normalizace): „Chlapče, já to měl zamluvené.“ Snad šlo o nějaký dotisk - a zase už vyprodaný? Netuším. Ale záviděl jsem pánovi velice (bylo mi osmnáct) a záviděl jsem i navzdory tomu, že jsem knihu měl dávno přečtenou díky veřejné knihovně.

Nedávno jsem zase takhle zašel do jedné prodejny a byly to ony Levné knihy. Prochodil jsem dvě patra a nic nekoupil. Buď jsem knihy měl už doma, nebo je četl a nechtěl vlastnit, anebo je ani neměl v plánu číst. A tu tam vidím Carra. A ne jednoho. Mohlo jich být deset. Románů Ten, kdo šeptá. Ta kniha má i docela strašidelnou obálku. Přesto ji asi moc lidí nechce. Bylo to už pět let potom, co vyšla, a většinou sleduji novinky, ale tahle mi roku 2017 unikla.

Rychle jsem se podíval na internetu na Carrovy stránky a všiml si, že jejich oddaný tvůrce tenkrát zajásal a román barevně vyznačil a dodal: „A zas budeme čekat šestnáct let?“

Je-li to vůbec dobrý román? Ve svém oboru ano. Je působivý a zvláštní. Jsou tam dvě naprosto nevysvětlitelné vraždy a ta první, ta hlavní se stane na vrcholu průhledné věže, kde kromě oběti vůbec nikdo není. Oběť je přitom probodnuta zezadu způsobem, který na 100% vylučuje sebevraždu, a ještě i dodám, že dýka ani neletěla vzduchem.

Přečetl jsem to jedním dechem a máte právo se pouze ptát, jestli se na konci dostavilo uspokojení. Ano. Tak dobré jako Tři rakve či Tajemství žluté komnaty to sice není, ale člověk žasne, nakolik rafinovaný syžet autor vysnil. Věrohodnost motivací přitom, řekl bych, obstojí. Má ta kniha vůbec chybu?

Možná. Ale jde o věc názoru. Jde o tohle. I mimo detektivní žánr i uvnitř něj se vždycky psalo i daleko brutálněji – viz třeba Mickey Spillane nebo - ryze v hororu - pan Karika. John Dickson Carr a jeho díla jsou proti těmto zvěrstvům samo sebou „čajíček“, ale... Ryze patologická odpornost obou vražd v Ten, kdo šeptá mnou otřásla.

Z knihy dělá horor a skutečně jsem na to myslel ještě druhý den. Ty vraždy tam proběhnou v rodině, kde by se měli nejbližší příbuzní podle všech zásad spíše milovat, a taky se milují, ale může to někdy nakonec být i pouze jednostranné. Vím, i takový je život, ale problém s Carterem Dicksonem je v tom, že se příšerně a přímo strašidelně zaslepeně soustředí pouze na problém své šarády a totálně vedle toho velikou gumou gumuje veškeré úvahy nad lidmi a tím, že se chovají jako zrůdy a zcela to zamaskují. Ani s vypravěčem knihy celá tragédie nehne. Naprosto. A to dělá vícero knih pana Carra naprosto monstrózními. Ne činy vrahů, ale chlad matematika, co o tom píše, když jsou lidi jen brouci na špendlíčku. A on jimi zaujatě manipuluje.

To pak můžete i stokrát nahodit „psychologický profil“, a přece bude kniha-šaráda stát pouze na předpokladu, že je vražda zábavný kouzelnický trik. Zvracíte?

Možná ne - a důvod, proč se u nás Dickson nijak moc neujal, asi bude těžko v tomhle. Je někde docela jinde a je to překrásná, magická záhada záhad. Ten dávno mrtvý autor se skutečně jen úzce specializoval a měl asi speciální mozek, velmi speciální: nikdo se mu ve výsledku nemůže rovnat. Car je jiný. Svůj, nade vším balastem se královsky vznášející. To nechtějí „čuchat“ všichni. Zdaleka ne. Pragmatickou a praktickou mysl to odradí.

Četl jsem, že měl jednoho dobrého kamaráda. Jmenoval se Clayton Rawson a fakticky se při psaní trumfovali. Jedna vynikající Rawsonova detektivka kdysi díky Janu Werichovi vyšla taky česky (Smrt z cylindru) - a podobá se těm Carrovým. Jejím hrdinou je kouzelník. Ale…

I Rawson, spřízněná Carrova duše, dokázal napsat za život pouze čtyři podobné romány.

České stránky Johna Dicksona Carra: http://www.jdcarr.cz/.